Michal Ajvaz
Vražda starého varana
Druhé město 2012, 146 s.
Druhé město vydává v jednom svazku dvě Ajvazovy prvotiny z přelomu osmdesátých a devadesátých let, knihu básní Vražda v hotelu Intercontinental a prózy Návrat starého varana, dílka dlouhodobě nesehnatelná. Díky záměrně matoucí grafické úpravě obálky čteme název Vražda starého varana, což může implikovat i jisté změny v textu, jde nicméně opravdu o nezměněná vydání. Jejich zásadní půvab nicméně přece jen spočívá v jisté odchylce od původní verze – v možnosti retrospektivního čtení. V obou svazcích se objevují všechny podstatné motivy, které bude Michal Ajvaz rozvíjet v dalších knihách. Například zmínka o knihách „vytištěných růžově a tyrkysově zářícími písmeny“ z úvodního textu Návratu starého varana explicitně předjímá klíčový motiv Druhého města. Tyto motivy zde můžeme sledovat jaksi in statu nascendi, zároveň však – protože už víme, co v autorově tvorbě dále přijde – s perspektivou jejich dalšího vývoje, postupného domýšlení. Zajímavé by například bylo sledovat, jakým vývojem prochází uvažování o vztahu centra a periferie nebo o odkládaném smyslu sémiotických řad. Podobně bychom mohli pozorovat i proces literárního precizování: mnohé motivy přítomných básní a próz se později rozvinou do románového tvaru v knihách Druhé město, Prázdné ulice, Na jih a dalších. Oproti těmto knihám jsou Vražda v hotelu Intercontinental i Návrat starého varana hravější, sevřenější a na čtenáře zapůsobí potencí v sobě ukrytou.
Pavel Šidák
Vladimír Martinec
Missa Est
Dauphin 2012, 211 s.
Jedná se o první vydanou knihu tohoto autora, ačkoliv téměř osmdesátiletý Vladimír Martinec nepochybně patří ke starší básnické generaci. Sbírka je komponována do pěti oddílů: Prolog (Očekávání), Amor (Láska), Eros (Vášeň), Dolor (Bolest), Epilog (Smíření). Básně jsou až na výjimky minimalistická čtyřverší či trojverší s nastaveným dominantním lyrickým subjektem v první osobě, kladoucím silný apel na implicitního čtenáře. Už konvenční názvy jednotlivých částí předjímají, že tato kniha básní se bude skládat z milostné poezie. Monotematická střízlivost koresponduje i s formální jednotvárností, která se drží pevně stanovené zákonitosti napříč celou sbírkou. Co však lze shledat poněkud zanedbaným, je grafická úprava textu. Štíhlý obdélníkový formát přece jen ubírá na eleganci krátkých strof. Každá z nich tvoří samostatnou báseň vždy umístěnou na jednom čistém listu. Zabírá na něm ale pouze první čtyři centimetry, pod nimiž zeje nevyužitá plocha nešetrně zvoleného formátu. Pokud opomineme tuto vizuální vadu i titánskou nadvládu implicitního adresáta v ženském rodě, který může někoho v tak rozsáhlé sbírce obtěžovat interpretačním omezením, jež bezpodmínečně klade na čtenáře, dostává se nám do rukou tematicky i formálně velice koherentní útvar, nabízející nesmlouvavé vyrovnání s postulátem jedné z nejuniverzálnějších kvalit lidského života, jíž je láska.
Jakub Černík
Jan Čumlivski
Union – Ideální stát
Revolver Revue 2012, 86 s.
Fantastická detektivka Union – Ideální stát autora Jana Čumlivského má tah přímo na bránu. Její vyprávějící hrdina, nejmenovaný soukromý detektiv a očko, ví všechno a dokáže všelico, prostřílí se a proboxuje i v té největší tlačenici ranařů a ramp. Nakonec dosáhne svého. Čumlivského zjevně literatura baví. Jeho detektiv má sáčko šité u Borise Viana, charakter od Raymonda Chandlera, příběhy od Kapitána Kida, mluvu čili grámotu ze všemožných špeluněk a žije v hodinách následujících po konci světa, respektive civilizace. Se smrtí si pochopitelně tyká a všechno vytuší několik pikosekund předem, takže jej míjejí padající pavlače, mimoděk uhýbá supersonickým projektilům, lapá mentální otisky a kýhovýra, jak se všechny ty báječné rekvizity nazývají. Tu hledá zatoulanou manželku, jindy zase pátrá po stopách nacisticko sovětského jaderného komplotu, vyboxuje celou kantýnu havířovských hutníků a potom si dá pivo a nohy na stůl. Za oknem stratosférického věžáku na sklonku detektivova pracovního dne obligátně vychází další slunce. Pokud máte rádi literární humor, nedejte si tuto knihu ujít. Její autor kromě daru svižného vyprávění vládne i jazykem, užívá hovorovou řeč se slangem v rámci srozumitelnosti a snad na každé stránce je možno uchechtnout se dobře řízené nadsázce. Děj v zanikající epoše, která nás míjí jako poslední ohrady periferie za okny vlaku, má své čaro. Skutečně čitelné dílo.
Vít Kremlička
Bertolt Brecht
Žebrácká opera
Přeložili Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera
Artur 2012, 125 s.
Z prosincové nákupní horečky se mnohý vypotácel zcela ožebračen. A tak je dobré pro útěchu sáhnout k vyprávění o tom, že na ekonomickém dně se daří minimálně dvě stě let stále stejně, abychom si aspoň nepřipadali sami. Tentokrát v Brechtově úpravě z konce dvacátých let. I naši policejní náčelníci se sem tam dopustí „přehmatu na nižších vrstvách obyvatelstva“, i soudobé demonstrace se zdají státním orgánům „stávat příliš temperamentní účastí nejnižších vrstev lidu řetězem katastrof“. Dnes se možná zasmějeme při čtení již okřídleného banditova výroku ještě o něco hořčeji: „Můj přechod do bankovnictví je už jen otázkou týdnů. Bude to živnost jistější a také výnosnější.“ A mezi definicemi pěti základních typů bídy, které dokážou pohnout lidským srdcem, postrádáme minimálně děti z letáků předvánočních charitativních sbírek. Hlavní hit kusu – Mackie Messera – máme sice v paměti spíše v překladu Jiřího Suchého s tváří prototypického zloducha gentlemana Miloše Kopeckého, nicméně nelze popřít, že i po padesáti letech Kunderovy překlady písní jazykově přesně odpovídají lidové slovesné tvořivosti. I když se pohybujeme mezi těmi, kteří bývají tradičně označováni za mor společnosti, tedy mezi prostitutkami, žebráky a zlodějíčky, sbíráme indicie, že skutečné zlo najdeme jinde než v hampejzech a temných uličkách. Protože na bídu se prý neradi koukají hlavně ti, kteří ji dovedou způsobit: „zámožní naší země“. Brecht, Brecht, nevědí, nebyl von to nakonec nějakej ten… komunista?
Martin Zajíček
Robert Pinget
Passacaglia
Přeložil Jiří Reynek
Opus 2012, 56 s.
Robert Pinget je vnímán jako představitel takzvaného nového románu. Mnohem výstižnější je však termín mluvený román, který dává tušit, že hlavní roli v jeho tvorbě hraje jazyk jakožto materializovaná forma – jeho znělost, rytmus a zvuková kvalita. V knižním rozhovoru s Madeleine Renouardovou ostatně spisovatel říká, že zatímco Alain Robbe Grillet klade důraz na zrak, on preferuje sluch. Osočovat Roberta Pingeta z formalismu je ovšem přinejmenším nešťastné, jak se ostatně může český čtenář přesvědčit v útlé knize Passacaglia.
Na počátku všeho stojí smrt – vražda postiženého adoptovaného chlapce, o nějž pečuje muž, kterému náročná péče o dítě přijde čas od času zbytečně vysilující. Až v momentě, kdy je muž konfrontován s chyběním předmětu své starosti, zjišťuje, kterak se původní pocit nadbytečnosti přeměňuje v pocit ztráty.
Kniha je pozoruhodná už samotným způsobem vyprávění. Jedná se o jakýsi monolog mrzouta protkaný množstvím nikam nevedoucích odboček, básnických gnóm, filosofujících zvolání a odposlechnutých výpovědí, v nichž se sousedé a obyvatelé malé vesničky snaží nastínit, co zahlédli a jak se to vztahuje k úmrtí postiženého chlapce. Začíná nám docházet, že v hlavní roli příběhu je jazyk. Muž vzpomíná na chvíle, kdy svého synka učil pojmenovávat věci, vysvětloval mu význam pojmů, aby se toto úsilí později propadlo do černé díry špatně tkané paměti postižené mysli. Vysilující, sisyfovská práce označování dovádí muže k šílenství, ale zároveň odkazuje k samotnému kořeni problému jazyka. Člověk zapuštěný v realitě, v sociálním prostředí, naráží na jedince, který si za žádnou cenu nemůže toto prostředí osvojit. Přestože má zájem dozvědět se vše, co je jen možné, každý akt vysvětlování a učení se začíná novým dnem zase od začátku a připomíná tak potácení ve spirálovitých kruzích dantovského pekla.
Přirozeně se část této zkušenosti vtělí také do světonázoru stárnoucího muže, který ve svém vypravování tuto cykličnost napodobuje. Před zrakem se nám točí stále tytéž výjevy: služka přichází prostřít stůl, doktor popíjí anýzovku, z křoví trčí strašák, sousedé donekonečna opakují, co viděli a jak si celou událost interpretují. Promluva jako by kopírovala překotný proud řeči, avšak pečlivá rytmická výstavba textu nám brání této iluzi podlehnout: „To jsme netušili, opakuju, že ta věc v jistým smyslu se týkala nás všech a že to jen naše naivita nám bohudík bránila vidět tu hrůzu propastí…“ A právě tuto propast vnáší do vypravěčova života mladý postižený chlapec a zprostředkovává také temnou magnetizaci, jíž byl vypravěč přitahován a kterou ztratil s jeho smrtí. Cyklicky se vynořující motivy tak můžeme chápat také jako přemítání truchlící mysli, která se na způsob zaříkávání snaží vzkřísit ztracenou bytost. Bezúspěšně. Nezbývá už tedy nic. „Věci, ty mlčí, lidi spí. Co taky.“
Jan Bělíček
Auđur Ava Ólafsdóttir
Výhonek osmilisté růže
Přeložila Helena Kadečková
Plus 2012, 296 s.
První do češtiny přeložený román islandské prozaičky Auđur Avy Ólafsdóttir se čte jedním dechem, nikoliv ovšem na úkor čtenářského dojmu. Naopak, dílo je působivou směsicí jemné symboliky, laskavého humoru a svěžího vyprávění. Tematiku mezilidských vztahů přesahuje směrem k obecnějším otázkám lidského bytí, které pojímá bez rušivého nánosu sentimentality a velkého filosofování. Protagonistův život se čtenáři postupně odkrývá v drobných fragmentech myšlenek a rozhovorů, rozhodující okamžiky se odehrávají ve všedních situacích, působením nepředvídatelných nehod a náhod. Dvaadvacetiletý Arnljótur vyráží z lávových polí své rodné země kamsi na jih za vysněnou prací v historické růžové zahradě. S sebou si veze vzpomínku na matku, výhonky vzácné osmilisté růže, a upomínku své dcery, fotografii půlročního dítěte. V cíli své cesty nachází zapadlý kout světa, moudrého pátera s jeho bezednou zásobou rad a uměleckých filmů a telefonní budku, z níž za pomoci matčiny sbírky receptů radí otci s vařením. Obklopen neznámými lidmi přemýšlí o těch, které by měl teprve blíže poznat: malou dcerku Flóru Sól, její matku a především sám sebe. Příležitost k tomu získá dříve, než si by si pomyslel. Jeho příběh je příběhem o obyčejnosti zázraků, o neočekávaném. Neočekávejte tedy ani román pro ženy, ani záplavu mrazivé melancholie pochmurného Severu. Je to román o životě, nečekaně plný života.
Lucie Korecká
Ed Brubaker, Sean Phillips
Criminal
Přeložil Štěpán Kopřiva
BB art 2012, 432 s.
Ed Brubaker je u nás známý především jako autor scénářů ke komiksové sérii Captain America. Nezávislost na postavách zažitého superhrdinského univerza mu ale svědčí o mnoho více. V sérii Criminal vytváří Brubaker vlastní fikční svět, ne nepodobný tomu, jaký stvořil Mario Puzo v Kmotrovi. Komiks by se dal přirovnat také ke 100 nábojům, jen bez přeplácaných konspirativních teorií. Tady jde totiž především o rodinu. První dva příběhy nás dostávají do světa zločineckého baru Podzemí. Nutno podotknout, že hnacím motorem konání většiny postav je pomsta. První dvě knihy jsou ovšem jenom úvodem, který čtenáře připravuje na další dějové linie postupně koncentrující celý svět kolem mocného klanu Hydeových. Doufejme tedy, že se časem dočkáme i dalších svazků Criminalu. Brubaker při psaní hojně využívá postupy žánru noir – kromě toho, že hrdiny jsou jen padouši nebo ti, kterým zlo není úplně proti srsti, jde třeba i o využívání vnitřních monologů. Postavám, jakkoliv brutálním a asociálním, nicméně jde ve většině případů o spravedlnost, i když hodně subjektivně viděnou, a právě proto jsou čtenářům čímsi sympatické a dobře se s nimi identifikují. Kongeniální je kresba Seana Phillipse, která je srozumitelná a zároveň v ní spatřujeme cosi temného. Komiksový strip s hrdinou Frankem Kafkou, který hrdinové ze světa série Criminal čtou, berme jako jednu z poct, které se autoři ve svém komiksu pokusili vzdát.
Jiří G. Růžička
Nicholas Mirzoeff
Úvod do vizuální kultury
Přeložily Petra Hanáková a Kateřina Svatoňová
Academia 2012, 318 s.
Život pod stále všudypřítomnějším pohledem kamer, teleskopů a rentgenů, život odehrávající se na televizních a počítačových obrazovkách se stal podstatou postmoderního bytí. „Lidská zkušenost je vizuálnější a vizualizovanější než kdy předtím,“ dožaduje se Nicholas Mirzoeff oprávněné pozornosti vizuální kultuře, oboru studujícímu okamžiky, kdy se vizualita stává předmětem sporu o formování etnických, genderových, sexuálních, třídních a jiných identit. „Vizuální kultura byla považována za zábavu,“ píše autor, „teď je místem kulturní a historické změny.“ Tři části knihy – o vizualitě, jejím vztahu ke kultuře a o vzniku globální imaginace – spějí postupně ke konkretizaci. Autor postupuje od klasického obrazu k fotografii, posléze překonané digitálním obratem, přes dialogy vizuality s kulturou až k rozboru pohřbu princezny Diany jako celosvětové vizuální události. Pokrývá přitom neobvykle rozmanitá témata: političnost barvy, světla nebo perspektivy, vizuální vytváření genderu i pohlaví, filmové zobrazování mimozemšťanů v souladu s aktuálním nepřítelem Ameriky… Některé z kapitol se v téměř generačním mezičase vydání originálu a českého překladu staly sice ještě naléhavějšími, třeba pasáže o rozpouštění hranice mezi člověkem, strojem a zeleninou nebo o pomýlenosti celé představy o existenci ras, jiné však skutečně zastaraly. Přínos knihy tak spočívá především v Mirzoeffově provokativnosti a inspirativnosti při promýšlení časově i prostorově bližších témat.
Johana Kotišová
Pavel Horák
Bohumil Laušman – politický životopis
Mladá fronta 2012, 416 s.
Biografie bývají obvykle tak čtivé a zajímavé, jak jsou pestré životní osudy jejich hrdinů. Osobnost Bohumila Laušmana je pro historické portrétování naštěstí lákavá a jeho dobrodružný život fascinující. Laušman se v meziválečném období vypracoval na jednoho z čelných představitelů sociální demokracie, následně odešel do exilu a navštívil Sovětský svaz, po válce se stal ministrem průmyslu, předsedou strany, po únoru 1948 členem vlády Klementa Gottwalda, krátce poté tajně přešel hranice do sousedního Rakouska a nakonec byl Státní bezpečností unesen zpět do Československa a až do své smrti vězněn. Jedni ho považují za zrádce a komunistického kolaboranta, druzí takřka za hrdinu – bojovníka proti nacismu a následně i komunismu. Pavel Horák se ve své přepracované disertační práci, vydané s podtitulem Riskantní hry sociálnědemokratického lídra, pokouší představit Laušmanův politický vývoj na pozadí širšího historického kontextu a tím i objasnit motivace jeho rozhodování v kritických okamžicích. Poutavým jazykem, který osciluje mezi dobrodružným románem a historickou četbou, vykresluje kontroverzního politika, který se nesmazatelně zapsal nejen do československých dějin 20. století. Sám přiznává, že se jeho vztah k Laušmanovi během psaní měnil, obdivoval ho i zatracoval, ale v závěru o něm říká, že měl svou představu o lepším světě a nebál se pro ni riskovat. A jestli udělal chyby, zaplatil za ně.
Jan Gruber
Clifford A. Pickover
Matematická kniha
Přeložil Petr Holčák
Argo/Dokořán 2012, 544 s.
„Velká kniha přírody je psána matematikou,“ poznamenal renesanční vědec Galileo Galilei. O čtyři sta let později, před pár lety, astrofyzik Max Tegmark přitvrzuje: náš vesmír sám matematikou je. Historie matematiky ve fascinující, bohatě ilustrované Matematické knize (s podtitulem Od Pythagora po 57. dimenzi: 250 milníků v dějinách matematiky) ovšem začíná mnohem dříve, sto padesát milionů let před naším letopočtem, kdy se na zemi objevili mravenci, orientující se v prostoru pomocí primitivního krokoměru. Zkušený autor Clifford A. Pickover pokračuje ve výkladu hutnými jednostránkovými vyprávěními v chronologicky uspořádaných kapitolách o důležitých milnících, idejích a osobnostech matematiky, která v průběhu dějin ovlivnila nejen téměř všechny sféry lidského poznání, ale i každodenní život. Nevyhýbá se ani matematickým kuriozitám, například problému skládání prostěradla či významu seriálu Vražedná čísla pro popularizaci matematiky. Všechny kapitoly jsou doprovázeny celostránkovými ilustracemi, které prezentované myšlenky osvětlují nebo je výtvarně ztvárňují. Vedle logicky uvažující levé hemisféry, s jejíž činností je matematika spojována, je tak u čtenáře zaměstnávána i umělečtěji zaměřená hemisféra pravá, zaměřená na představivost či komplexní souvislosti. Matematická kniha nevyžaduje po čtenáři žádné hlubší znalosti „královny věd“, přesto v ní leccos zajímavého najde i zkušený matematik.
Michal Kotík
Václav Cílek
Prohlédni si tu zemi
Dokořán 2012, 263 s.
Další ze série Cílkových knih zabývajících se nejen krajinou je poskládána z různorodých textů, které tvoří poněkud méně soudržný celek než obvykle. Dočteme se nejen o duchu měst a míst, přírodě a vědě, ale i o fosilních palivech nebo Santinim, přičemž texty jsou doprovázeny nejen tradičně pěknými fotografiemi, ale tentokrát také ilustracemi Vladimíra Kokolii. Soubor publicistických článků, doslovů, posudků a příspěvků do sborníků nutně nemusí být špatný. Zde se ale bohužel ukazuje, že Václav Cílek více a více rozřeďuje to, co působilo jako zjevení v jeho prvních knihách. Stále platí, že čtenáři nedělá problém se začíst, ale současně se zdá, že autor začíná rezignovat na interpretaci a hlubší ponor. Z jeho textů se vytrácí analýza a převažují konstatování, dojmy, pocity a marginálie. Na několika místech knihy se zaštiťuje Janem Patočkou a svůj přístup odvozuje od fenomenologie, která u něho ale mnohdy hraničí spíše s new age. Když přičteme použití několika iritujících klišé (líní Řekové versus pracovití Turci, mladí lidé ohrožující „zdravou společnost“ tím, že nechtějí participovat na běžném „pracovním procesu“, atp.), vychází nám spíše smutný obraz autora, který se ztrácí. Cílek je jedním z mála lidí, kteří dokážou inspirativně číst krajinu, prostupovat při jejím vnímání mezi obory a současně popularizovat. Nebylo by lepší odolat nakladatelovým tlakům k vydání knihy, která se opět bude velmi dobře prodávat, a investovat více času do knihy, za níž je možné si stát?
Jan Gebrt