Na začátku ledna uplynulo šedesát let od světové premiéry Čekání na Godota a některá očekávání spojovaná s první přímou volbou prezidenta České republiky silně připomínají marné naděje Beckettových vandráků. Nic není nemožné, protože se nedá nic dělat, ale o to víc si přejeme, aby nějaký Godot přišel a do naší situace zvenčí zasáhl. Skoro se chce člověku parodovat Heideggera a říct, že už jen nějaký Godot nás může zachránit.
Ve slavné historické studii Králova dvě těla popisuje Ernst Kantorowicz právní a teologickou tradici, podle níž skutečné tělo evropských monarchů současně symbolizovalo jednotu společenství a teritoria, nad kterým vladař kraloval. Úřad a osoba krále tak ve středověku a raném novověku neměly význam jen z hlediska praktické vlády, ale i jako symbolický obraz politické obce.
Pozdní otisk této „politické teologie“ lze objevit i na rytině uvozující Hobbesův spis Leviathan, na níž je tělo suverénního panovníka zobrazeno jako souhrn všech částí obce. V Hobbesově slavném díle však život tohoto těla již není spojen s vůlí boží, ale těch, kdo tuto obec založili na základě společenské smlouvy. S Leviathanem přichází politická modernita, a jak poznamenává filosof Leo Strauss, Hobbes se v neliberálním světě stává zakladatelem liberalismu. Z přirozeného stavu vzniká společnou vůlí stav občanský a ze společenské rozmanitosti se stává politická jednota. Skutečným tělem obce je v moderní společnosti demokratický lid, zatímco hlava státu je čím dál tím více jeho pouhým symbolem.
Nejvíce je tento proces odumírání moci ve skutečném těle panovníka při zachování symbolické suverenity patrný na dnešních konstitučních monarchiích. V anekdotické zkratce je tato proměna zachycena například v úvodní scéně filmu Královna, ve které Alžběta II. konverzuje se svým portrétistou a ptá se ho, jestli již volil, načež konstatuje, že ona sama sice volit vládu nesmí, ale ta vláda je zase Její. A tak poddaní Jejího Veličenstva mohou sledovat na obrazovkách zprávy o těhotenských nevolnostech způsobovaných následníkem trůnu v lůně vévodkyně z Cambridge, ale nemusí se zabývat středověkou otázkou, jaká vláda by se z takového lůna mohla zrodit.
Moderní vlády se rodí ze samotného těla společnosti, a proto již Hobbes nahradil lidskou bytost monarchy, legislator humanus, moderní představou zákonodárné moci jako racionálně fungujícího stroje, machina legislatoria. Středověký rozdíl mezi skutečným a symbolickým tělem monarchy nahrazuje moderní rozdíl mezi člověkem a strojem. Moderní stát je umělý výtvor, homo artificialis, který je současně člověkem i strojem. Stát funguje a jeho moc je legitimována legalitou, ale současně má být projevem demokratické vůle a identity. Propast mezi politickou technikou a existencí se zdá být nepřekonatelná a na jejím dně leží kostlivci těch, kdo stát chápali jen jako stroj pro udržování chodu společnosti, i těch, kdo v něm viděli především naplňování národní identity.
Žádná hlava demokratického státu dnes nemůže s bohorovností francouzského krále Ludvíka XIV. tvrdit: „Stát jsem já!“ Přitom je pozoruhodné, jak i v zavedených ústavních republikách má úřad prezidenta symbolickou funkci a tradiční symbolika prezidentského paláce s jeho rituály využívá zbytky středověké teologie o symbolickém těle krále. Prezidentování tak postupně rozložilo například charismatickou autoritu Nicolase Sarkozyho, ale i úřednickou fasádu Françoise Hollanda. Také u nás je prezidentský úřad spojován s tradičními státními rituály, takže i charismatický revolucionář Václav Havel brzy odložil svetry a prodloužil délku kalhot. A právě ostuda spojená s poslední parlamentní volbou Václava Klause, kdy jednotliví zákonodárci záhadně absentovali a vysocí úředníci se setkávali s vysoce podezřelými lidmi, vedla nakonec k veřejnému znechucení, pod jehož tlakem zákonodárci přijali ústavní změnu a zavedli přímou volbu prezidenta.
Možnost volit prezidenta přímo naplňuje republikánskou logiku, podle níž hlava státu musí být volena, a čím přímější tato volba je, tím vyšší reprezentativní legitimitu prezident republiky má. S ústavními pravomocemi tato legitimita přímo nesouvisí, ale s mírou autority, kterou příští hlava státu může i zneužít, souvisí zcela jistě. Proto bychom neměli zapomínat, že při vhazování hlasovacího lístku do urny rozhodujeme nejen o tom, kdo nás bude reprezentovat, ale i o tom, jak tuto funkci bude dotyčná osoba vykonávat. Moderní propast mezi politickou existencí a technikou nelze překlenout jinak než procesem demokratické volby, jejíž dopad je vždy časově omezený. Naštěstí!
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.