Tom Stoppard
Vynález lásky
Přeložil Pavel Dominik
Pistorius & Olšanská 2012, 136 s.
„To je věda? Ovidius tvrdil, že je to umění.“ Zvolit titul Vynález lásky, za kulisy vybrat univerzitní prostředí tak obskurního pronároda, jako jsou oxfordští klasičtí filologové, a dávné řecké téma ne úplně platonického vztahu mezi žákem a učitelem zasadit do doby, kdy políbit veřejně muže bylo považováno za těžší společenský přečin než denně navštěvovat nevěstinec, chtělo kus autorské odvahy. Toto drama však podle přebalu knihy patří k tomu nejlepšímu, co Stoppard napsal, a i ti, kteří obdivují jeho nepodepsanou práci na scénářích Indiany Jonese nebo Hvězdných válek, budou muset dát anotaci za pravdu. Jízlivý humor, s nímž z podsvětního převozníka autor činí nepříliš důvtipného zaměstnance, který prostě jen dělá svou práci, či ironie, s níž ukazuje, jak Oscar Wilde strávil dva roky na nucených pracích jenom proto, že se jistý politik snažil dohnat britskou vládu k rezignaci chrlením dodatků k zákonu, včetně toho o homosexualitě, gradují sarkastickými poznámkami na adresu hodnoty univerzitního vzdělání: „Osobně jsem zastáncem vzdělání, ale na univerzitě pro ně není místo. Univerzita je tu proto, aby nám prostřednictvím vědeckého bádání pomohla najít smysl života.“ Pokud v podzimních plískanicích slovo smysl začínáte považovat za prázdný pojem, Stoppardův šťouravý pohled na romantiku lásky, vědeckou racionalitu a hledání hodnoty života vám půjde k duhu.
Marta Svobodová
Bohumír Roedl st.
Dějiny Paraguaye
Nakladatelství Lidové noviny 2013, 298 s.
Edice Dějiny států se snaží postupně „pokrýt“ celý svět, a jak dokazují Dějiny Paraguaye, i za cenu značné nerovnoměrnosti. Zatímco historii sousední Argentiny, státu sedminásobně lidnatějšího, zpracoval Jiří Chalupa společně s dějinami Chile a Uruguaye (2002), Paraguay si nyní vysloužila samostatnou publikaci. Dějiny této těžce zkoušené země určitě stojí za větší pozornost, než jaká se jim dostává. Spíše než „pozitivní diskriminaci“ Paraguaye za tím však tušíme ne vždy systematickou snahu nakladatele tuto ambiciózní edici zkompletovat. Zasloužilý iberoamerikanista Roedl se specializuje zejména na koloniální dějiny, což se možná až příliš projevilo v hloubce zpracování jednotlivých období. Popis fungování jezuitských misií je jistě přínosný a na škodu není ani podrobnější výklad dějin 19. století. Přibližuje totiž jednak pozapomenutou epochu autarkního „státního socialismu“, jednak tragický osud Paraguaye ve válce proti sousedním mocnostem, z níž země vyšla naprosto zdecimována. Paraguay, která před válkou mohla měřit síly s Argentinou, se stala chudou zapadlou zemí a s následky se potýká vlastně dodnes. Posledních sto let je nicméně pojednáno velmi stručně. Lze jedině přivítat, že Roedl dovedl své vyprávění až k poslednímu puči v červnu 2012; je však zřejmé, že čím více se autor přibližuje současnosti, tím méně je v pojednávaném tématu doma.
Michal Špína
Mitchell Begelman, Martin Rees
Osudová přitažlivost gravitace
Přeložil Pavel Paloncý
Argo, Dokořán 2013, 336 s.
„Gravitace je vážně přitažlivá,“ říkají dva přední astrofyzici Mitchell Begelman a Martin Rees, autoři knihy o všudypřítomné síle, která nás doslova táhne k zemi. Do podvědomí široké veřejnosti vstoupilo gravitační pole a s ním související černé díry především díky svému „působení“ ve sci-fi literatuře a filmech – připomeňme si třeba návrat kapitána Kirka a posádky Enterprise do minulosti v kultovním seriálu Star Trek (1967). Jasný a elegantní výklad problematiky černých děr ukazuje, jak byly tyto udivující gravitační struktury bilionkrát těžší než Slunce objeveny navzdory tomu, že jsou vlastně neviditelné – doslova totiž požírají vše hmotné v jejich okolí. Díky metaforické síle, kterou sousloví černá díra brzy získalo, by tento pojem nicméně patrně přežil, i kdyby se jejich existence nepotvrdila. Kniha, která jde nad obvyklý standard vědecko-populární literatury, se zabývá rolí černých děr v kosmické evoluci vesmíru a pokrývá i objevy posledního desetiletí: snad definitivní důkaz existence velké černé díry v centru Mléčné dráhy, doklady o rozpínání vesmíru a význam černých děr pro vznik galaxií. Publikace je bohatě ilustrována příběhy důležitých astronomů, kteří neobvyklé děje ve vesmíru pozorovali, či postav teoretického výzkumu, fotografiemi vesmíru i z vesmíru a působivými počítačovými simulacemi.
Michal Kotík
Tomáš Hasík
Svět piva a piva svět
Grada 2013, 125 s.
Krkolomný název, nesmyslná koláž na obálce (horní polovina má připomínat bublinky v pivu, v dolní kdosi točí pivo tak šikovně, že pěna vytéká pryč, jméno autora je vyvedené jako nepodařená etiketa) a bohužel také narychlo spíchnutý text. Ze všeho čiší především snaha o rychlý návrat investice. Kniha Tomáše Hasíka nic nového nepřináší: začíná dějinami vaření piva, hlavní část je věnována rozdělení pivních stylů s jejich stručným popisem, v závěru je ještě kapitola o domovarnictví a také pár receptů, co s pivem uvařit. Celé to připomíná spíš nějaký časopisecký seriál s prostorem věnovaným především obrázkům. Obsah možná někomu může posloužit jako rychlý průvodce světem piva (nebo pivy světa?), nic moc dalšího ale nenabízí. Ti, kdo se o pivo jako svérázný svět chutí zajímají hlouběji, by měli sáhnout po rozsáhlejší encyklopedii: například po knize 1001 piv, která musíte ochutnat, než umřete, či po některém z titulů britského pivního experta Michaela Jacksona; domovarníci zase spíš ocení Pivní bibli. Ostatně kuchařek s pivními recepty je na knižním trhu také dostatek. Tady mne zaujal jediný: polévka ze sladké smetany s pivem, kde je uveden následující postup: „smíchej a povař… k tomu není co dodat.“ Těžko říct, kdo tuto knihu může ocenit. Snad takový ten klasický pivař, který vypije, co se mu natočí. Tedy v případě, že se rozhodne sejít z dosavadní cesty a vydat se na stezku pivního znalce.
Jiří G. Růžička
Rivalové
Rush
Režie Ron Howard, USA, 2013, 123 min.
Premiéra v ČR 3. 10. 2013
Životopisný film Rona Howarda o vztahu dvou automobilových závodníků Nikiho Laudy a Jamese Hunta je v první řadě klasické žánrové drama, jež se nijak nepokouší problematizovat mědiálně vytvořenou pověst obou mužů. Naopak z jejich charismatu maximálně těží. Setkání těchto osobností Formule 1 dokonce do velké míry redukuje na střet dvou protichůdných principů – Laudovy pedantské racionality a Huntovy intuitivnosti a improvizátorství. Jako žánrová podívaná je snímek strhující, zejména díky typově přesným představitelům obou hlavních postav, Danielu Brühlovi a Chrisi Hemsworthovi, a elegantně nasnímaným závodním scénám. Zároveň je však žánr nenápadně, ale působivě posouván do nových poloh. Rivalové totiž nejsou životopisem jedné, ale dvou osobností, což zdůrazňuje hned úvod filmu, kde po pasáži vyprávěné Laudovým vnitřním monologem následuje další sekvence, jíž tentokrát doprovází voice-over Jamese Hunta. Howardovo drama tak nemá jednoho, nýbrž dva proti sobě stojící hrdiny a rozhodně nedává jednoznačně najevo, kterému z nich by měly patřit divákovy sympatie. Tohle rozložení sil přináší zvláštní vyústění, které pojmenovává Lauda v jednom monologu ke konci filmu: hrdinové potřebují schopné soupeře, aby se zdokonalovali v tom, co je jejich předností. Intelekt a intuice se nemohou nikdy vzájemně vyrušit, jejich ideálním vztahem je rivalita.
Antonín Tesař
Juicy J
Stay Trippy
Taylor Gang Records 2013
Stay Trippy vychází téměř ve stejnou dobu jako nové album od 2 Chainze s názvem Based on a T.R.U. Story II: Me Time. Porovnáme-li tyto dvě nejočekávanější hiphopové desky letošního roku, dostaví se očekávané potvrzení výjimečnosti a kvality, ale také očekávané zklamání. Porovnání obou interpretů je nicméně zcela namístě. Jejich předchozí alba byla kriticky i komerčně podobně veleúspěšná, oba se stali rapovými megastars. Stay Trippy pokračuje v tom, co bylo na Juicym přitažlivé od doby, kdy se definitivně osamostatnil od minulosti spojené s formací Three Six Mafia, a přidává k tomu navíc ještě vystajlovanou produkci a několik hostujících hvězd, například Wiz Khalifu, Lil Waynea, ASAP Rockyho, nebo i třeba Justina Timberlakea. Juicy J zcela rezignuje na jakoukoli změnu vlastního rapového projevu. Zůstává u osvědčeného kánonu „kodein, hulení, sex a prachy“ a u svižné a dobře čitelné hry se slovy, nepostrádající drzost a vtip. Ostatně název desky to jenom potvrzuje. Jeho zvuk tedy zůstává nasáknutý opiáty. Vydání alba navíc doprovází zajímavá soutěž, jejímž prostřednictvím chce Juicy J podle svých slov vrátit něco komunitě lidí, která ho podporuje. Soutěže se mohou účastnit pouze ženy, které potřebují peníze na vysokoškolské studium. Zájemci mají za úkol poslat video s jasným vysvětlením, proč chtějí studovat na vysoké škole. Vítězka, kterou vybere osobně Juicy J, pak obdrží jako odměnu stipendium v hodnotě padesát tisíc dolarů. „Holky u toho mohou i twerkovat, ale není to podmínkou,“ dodává Juicy J s úsměvem.
Ondřej Bělíček
Microvomit / Deceased Squirrel on the Phone
MC, Stoned to Death 2013
Jedním z vrcholů loňského festivalu KontrA2punkt byla spolupráce Shibuya Motors s českobudějovickým bubeníkem Cikálem. Slovenské duo v klíčové postavě jihočeské scény kolem vydavatelství a promotérského kolektivu NAAB (Noise Assault Agency Budweiss) našlo odpovídající náhradu za vídeňského bubeníka dd kerna, s nímž natočilo skvělou debutovou desku (viz A2 č. 7/2012). Cikálova přesnost, rozvíjená hlavně ve skupině Depakine Chrono, má svou zvrácenější polohu v živočišnosti tria Microvomit, jemuž se podařilo úspěšně navázat na legendární Soxoo, stojící právě u začátků budějovického labelu. Jeden z divokých jamů v klasické sestavě bicí, baskytara a kytara, nahraný poněkud překvapivě ve studiu, letos vyšel ve formě split kazety s Deceased Squirrel on the Phone na značce Stone to Death. Zatímco Microvomit se oddávají naprosto volné formě a jejich koncerty i aktuální dvacetiminutová nahrávka jsou neřízenou improvizací, která vstřebává vlivy free jazzu, noise rocku i ohlušující psychedelie, brněnské duo – reprezentující tamější okruh ABBA (Astral Bubble Booking Agency) a odkazující na již neexistující personálně spřízněné kapely Fiat Eno a Pacička – se od noise rocku s nevypočitatelnou rytmikou a frenetickým zpěvem dostalo k extrémně úspornému výrazu, který však je neméně intenzivní. Dvě tváře psychedelie, ani jedna z nich není maska.
Ondřej Parus
Jan Neruda
Povídky malostranské
CD, Radioservis 2013
Další literární klasikou, která vyšla také jako audiokniha, se staly Nerudovy Povídky malostranské. Sbírka povídek, jež se zapsala do povědomí několika generací zejména tím, že byla na seznamu povinné četby na základní škole. A také tím, že tu ožije mrtvola, což se v klasické literatuře zas tak často nestává. Neruda psal své povídky s nostalgií po Praze v dobách jeho dětství, tedy zhruba v polovině 19. století. Malou Stranu zabydlel svéráznými postavičkami – a právě schopnost vykreslovat charaktery je to, co na něm můžeme obdivovat dodnes. Pozoruhodné je rovněž autorovo umění zachytit mezilidské vztahy, formované pomluvami, společenským postavením i majetkem (jakkoliv třeba jen domnělým). Centrem dění je zpravidla dnešní Nerudova ulice – a třeba takový Josefov na druhé straně řeky je považován už spíše za pražskou periferii. Neruda se snaží zaznamenat i svéráznou malostranskou mluvu a gramatiku, když třeba objasňuje, že množné číslo od Slunce je v malostranštině Slunců. Autor často oslovuje čtenáře a navazuje s ním až intimní vztah. Kupodivu však na nahrávce, kterou sestavoval Jiří Vondráček, chybějí hned tři povídky, přičemž jedna z nich – Týden v tichém domě – patří k základním pilířům sbírky. V úloze vypravěče se vystřídají Otakar Brousek, Jan Hartl, Miroslav Táborský, Stanislav Zindulka, Ladislav Mrkvička, Luděk Munzar a Jiří Hromada. Nahrávka trvá tři a tři čtvrtě hodiny, nejdelší z povídek má něco málo přes půlhodinu. Shrnuto: milá výprava do nedávné historie.
Jiří G. Růžička