minirecenze

Jan Těsnohlídek

Ještě je co ztratit

JT’s 2013, 44 s.

Když v roce 2010 získal Jan Těsnohlídek Ortenovu cenu za první sbírku Násilí bez předsudků, rozpoutala se příliš napjatá diskuse o „angažované poezii“. Po sbírce Rakovina a novele Ada letos autor vydává čtvrtou knížku pod titulem Ještě je co ztratit. Co se změnilo na literární scéně, v české společnosti a Těsnohlídkově poezii? Musíme přiznat, že zas tak mnoho ne. V první sbírce se snaží zaujmout emotivní až melancholické pozice, které se střídají s kritikou dnešní společnosti. V Rakovině, vydané roku 2011, propracovává svůj styl k větší úspornosti. Využívá ještě více opakování a vyhrocuje nesmlouvavý útok na současnost. V letošní sbírce stále v tomto směru pokračuje. Nesnaží se hledat nové motivy ani jazyk, ale cizeluje předchozí inspirace a formy a kondenzuje je v maximálně úsporné básně („Jako každý zvíře/ v zimě/ nastavuju větru záda“). Jednotlivé fragmenty tak ještě více čerpají svůj smysl z kontextu a celku sbírky. Pro autora již typická témata (Něco jsme ztratili, Mít proč, Až umřu, Včera sis zkazil život) znějí, jako by vypadla ze starších sbírek, ale v Ještě je co ztratit mají jednodušší, čistší a zároveň promyšlenější výraz. Ústřední problém promarněného času s oběma polohami, osobní a společenskou, přebíjí patos nebo jakoukoli kulminaci – drží čtenáře v napětí. Nepochybně ještě je co ztratit. Nepochybně si Jan Těsnohlídek zaslouží vážnou a čtenářskou pozornost.

Václav Janoščík

Edmund de Waal

Zajíc s jantarovýma očima

Přeložila Lucie Johnová

Ikar 2012, 368 s.

Sbírka 264 drobných japonských necuke, miniaturních vyřezávaných závěsných knoflíků, v sobě nosí poutavý příběh. Když ji před více než sto třiceti lety de Waalovi předkové z honosného rodu oděských židovských obchodníků Ephrussiů pořizovali, měli za sebou již okolnostmi vynucený odchod do Paříže. V této metropoli zrovna vrcholila žapanománie a bratři Goncourtové se právě přetahovali se slavnými impresionisty o ty zaručeně nejkrásnější exotické předměty ze země vycházejícího slunce. Soubor precizních miniatur, které dnes známe pouze z pevně střežených vitrín uměleckoprůmyslových či dálněvýchodních sbírek, poté s rodinou proplul celým dvacátým stoletím. Skrze své majitele okoušel vídeňský antisemitismus i děs po anšlusu, následný vynucený exil i smutný návrat do poválečné Vídně. Cesty zajíce i jeho souputníků pak vedly do rozbořeného a z popela vstávajícího poválečného Tokia a nakonec, v novém tisíciletí, se sbírka usídlila u uměleckého keramika Edmunda de Waala v jiholondýnském West Norwoodu. Rodinná biografie (respektive biografická non­-fiction, v níž nefigurují slavné osobnosti) může být žánr, na který nejsme v moderní české knižní kultuře dvakrát zvyklí, de Waalova kniha ale nabízí mnohem víc než pouhou melancholicky posmutnělou vyprávěnku o osudech jednoho kdysi slavného rodu. Odlesky v jantarových očích nám totiž dávají zahlédnout křivdy, paradoxy a vzácně i krásy odplynulého století.

Pavel Kořínek

Peter L. Berger

Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit

Přeložil Jiří Ogrocký

Centrum pro studium demokracie a kultury 2012, 265 s.

„Dobrá sociologie je příbuzná dobrým románům, z nichž se člověk může dozvědět o společnosti řadu věcí,“ tvrdí významný americký sociolog Peter L. Berger a jeho netypická autobiografie to potvrzuje. Příběh intelektuálního dobrodružství „náhodného“ sociologa náboženství a modernity lze tak číst nejen jako poutavé vzpomínky vědce či bedekr pro poznávání západního akademického světa a jeho mechanismů, ale i jako studii ze sociologie vědění. I když se k sociologii dostal opravdu víceméně náhodou, Berger patřil již od šedesátých let minulého století k nejvýznamnějším sociálním vědcům zabývajícím se způsoby interakce lidí ve společnosti, problematikou sekularizace Evropy a globalizace. Jeho vědecké zájmy jej zavedly do celého světa: chudoba třetího světa do Mexika, problémy po konci apartheidu do jižní Afriky, do východní Asie pak možnosti kapitalismu zlepšovat sociální podmínky. Dvě z jeho úspěšných knih, Sociální konstrukce reality (spolu s Thomasem Luckmannem) a Posvátný baldachýn o sociologii náboženství, již patří ke společenskovědní klasice. Berger je obratný stylista, vyhýbá se standardnímu akademickému mudrování a zaměřuje se na nejdůležitější intelektuální problémy, které formovaly jeho vědecký život. Díky pikantním historkám a různým jizlivostem vůči členům akademické obce, okořeněným humorem a sebeironií, zprostředkovává čtenáři vzrušení a překvapení, k nimž dochází při výzkumu sociálního života.

Michal Kotík

Jaroslav Pažout (ed.)

Komunističtí intelektuálové a proměna jejich vztahu ke KSČ (1945–1989)

Technická univerzita v Liberci, ÚSTR 2013, 256 s.

Sborník vykazuje všechny obvyklé neduhy, jakými podobné publikace trpí, obzvlášť vycházejí­-li jako výstup z konference či semináře: velice volné tematické vymezení a přílišnou různorodost badatelských otázek. V tomto případě byly jednotlivé příspěvky předneseny na XXII. ročníku semináře k Česko­-slovenským vztahům v Liberci. Knihu otevírají texty Roberta Kvačka a Jana Rychlíka, které se snaží stručně načrtnout různé motivace, jež přiváděly tehdejší inteligenci ke komunistickým idejím – ať už to byla kritická reflexe hospodářské krize třicátých let, hrůzy druhé světové války nebo zakořeněné rusofilství. Následují studie – různé délky, kvality a podrobnosti – analyzující jednotlivé výrazné postavy komunistických intelektuálů. Jiří Křesťan píše o Zdeňku Nejedlém, David Kovařík o Pavlu Reimanovi a další autoři se věnují Ladislavu Novomeskému, Milanu Hüblovi a Ľubomíru Liptákovi. Závěrečná část se pak skládá z příspěvků, které zkoumají možnosti, jak dané téma pojmout v rovině didakticko­-pedagogické. Jaroslav Pinkas se soustředí na prezentaci intelektuála v dobové televizní tvorbě a nabízí možnosti, jak toto téma využít při výuce dějepisu. Kamil Činátl se zabývá rolí Národního divadla jako místa paměti národa a ukazuje, jakým způsobem byla tato instituce v moderních českých dějinách uchopována. Knihu pořídíte za 120 korun a její cena bohužel odpovídá obsahu…

Jan Gruber

Epizoda ze života sběrače železa

Epizoda u životu berača željeza

Režie Danis Tanović, Bosna a Hercegovina, 2013, 74 min.

Premiéra v ČR 24. 10. 2013

Nový film bosenského režiséra Danise Tanoviće, který byl oceněn Velkou cenou na letošním Berlinale, je zvláštním experimentem s filmovým realismem. Příběh o chudém sběrači železa, jehož manželka potratí a doktoři ji odmítnou operovat, protože nemá zdravotní pojištění, je nejen inspirovaný skutečnými událostmi, ale dokonce hlavní role hraje samotný manželský pár, který tyto události prožil. Tanović přitom herce nevede k žádným vypjatým výkonům, naopak jejich projev maximálně tlumí – buď je nechává provádět rutinní úkony, nebo dává najevo jejich emocionální rozpoložení s maximální střídmostí. Manželé Nazif a Senada ve filmu svým způsobem figurují jako „důkazní materiál“, který dokládá, že nuzné podmínky, o nichž snímek pojednává, doopravdy existují. Spíše než rodinným dramatem je tedy film portrétem prostředí chudé komunity, jejíž členové se živí sběrem starého železa ze skládek a pro niž jsou služby, které většina společnosti považuje za samozřejmé, často příliš drahým luxusem. Proto také film věnuje tak velkou pozornost zachycení každodenní Nazifovy rutiny a ústřední dějovou linii nechává plynout silně oddramatizovaným způsobem. Tanovićovu zprávu o přehlížených bojích o přežití, odehrávajících se ve společnosti velmi podobné té naší, u nás uvedla společnost Artcam do kin a zároveň i do online distribuce. Na serveru Doc Alliance Films je možné snímek vidět ve formě placeného streaming videa.

Antonín Tesař

Henrik Ibsen

Eyolfek

Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 23. 2. 2013, psáno z reprízy 6. 10. 2013

Režisér Jan Nebeský má v českém divadelním prostředí, na rozdíl od mnoha jiných, klíče k Ibsenově dramatice. Nebojí se ji však do jisté míry převálcovat vlastní scénickou vizí. V Divadle v Dlouhé inscenací Eyolfek v lecčems navazuje na předchozí úspěšnou Divokou kachnu, a to nejen v obsazení ústřední dvojice (Jiří Vondráček a Lucie Trmíková). Opět jde o jízlivou sondu do rodinných vztahů a otázku viny rodičů za smrt dítěte. Navzdory tragickému rázu dramatu rozehrává Nebeský dryáčnickou komedii o násobícím se rodinném traumatu ze zranění Eyolfeka, jenž ještě jako nemluvně spadl ze stolu a zmrzačil se kvůli nepozornosti rodičů, kteří se zrovna oddávali sami sobě. Od té doby odpírá Alfréd své ženě Ritě sex a sní, podobně jako později bernhardovské postavy, o nikdy nenapsané velké knize o odpovědnosti a lepší výchově syna. Rita je naopak kvůli své neukojenosti schopna vlastní dítě nenávidět, neboť jej vnímá jako překážku svého pudu – až do momentu, kdy se Eyolfek utopí v moři, váben až pohádkovou postavou Krysařky (zde temné saxofonistky s vychovaným jezevčíkem). Rita žárlí na celé okolí a i po smrti syna se snaží přesvědčit rezignovaného Alfréda o potřebě nového začátku. Nebeský v Dlouhé stvořil s použitím mnoha disparátních scénografických elementů další výtečnou inscenaci, která, ačkoli ústí do zoufalství, není jen krutým obrazem erupcí jinak potlačované touhy. Jde zatím patrně o vrchol Nebeského režijní imaginace.

Lukáš Jiřička

Anna Netrebko

Verdi

Deutsche Grammophon 2013

Letošní dvousté výročí narození nejpopulárnějšího operního skladatele Giuseppa Verdiho samozřejmě vedlo ke zvýšené nahrávací činnosti a novým vydaným titulům. Nové, čistě verdiovské album ruské sopranistky Anny Netrebko patřilo k těm nejočekávanějším. Netrebko, která v současnosti žije ve Vídni a vedle ruského má i rakouské občanství, se těší postavení superhvězdy. Jistě právem: je krásná, disponuje nádherným, tmavě zbarveným lyricko­-dramatickým sopránem, je herecky nadaná, skoro se zdá, že nic nezkazí, jejím manželem je pohledný basbarytonista Erwin Schrott původem z Uruguaye a navíc ji provází příběh o tom, jak si jako studentka zpěvu kdysi přivydělávala úklidem v Mariinském divadle v Petrohradu, kde ji objevil věhlasný dirigent a šéf tamější opery Valerij Gergijev. V tomto divadle pak Netrebko jako dvaadvacetiletá debutovala v roli Zuzanky v Mozartově Figarově svatbě, její kariéra strmě stoupala a dnes zpívá na předních světových scénách. Verdiovská deska přesto není úplně nejvydařenější. Obsahuje výběr árií a scén z pouhých pěti oper. Hned na začátku jde o Macbetha – proč ale Netrebko, sopranistka čistého, krásného hlasu, zpívá Lady Macbeth, pro kterou si Verdi představoval hlas až ošklivý, ostřejší a kterou zpívají dramatické sopranistky nebo mezzosopranistky? Možná za deset let bude umělkyně dobrou Lady Macbeth, ale dnes ještě ne. Zbytek alba je naštěstí lepší. Od hvězdy formátu Anny Netrebko se však přece jen čeká trochu víc.

Milan Valden

Mark Twain

Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna

CD, Radioservis 2013

Dalším z klasických literárních děl převedených do zvukové podoby, jimiž nás zásobuje vydavatelství Radioservis, je adaptace Twainových románů o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi v režii Karla Weinlicha. Vznikla v roce 1992 a uslyšíte v ní například Radovana Lukavského v roli obhájce, Aloise Švehlíka jako falešného hráče či Karla Heřmánka v úloze vévody. Sawyera tu namluvil poněkud nevýrazný Petr Hotmar, Finna pak Martin Sobotka. Audiokniha je rozdělena na deset zhruba půlhodinových částí. Hned první příběh je všeobecně známý a Tom Sawyer v něm dokáže natírání plotu proměnit v zábavu, za kterou mu natěrači ještě platí. Dostává se ale i na méně známé, o to ale dobrodružnější příběhy, v nichž se vyskytují zločinci či poklady, a dojde i na pobyt na pustém ostrově. Zatímco první kniha se zaměřuje na trochu nudného, upjatého a dětsky naivního Sawyera, v druhé dostává prostor volnomyšlenkářský Finn, pronásledovaný otcem alkoholikem. Dobrodužství Huckleberryho Finna mají podobu „road­-movie“, v níž Finn spolu s uprchlým černošským otrokem Jimem putuje po řece Mississippi. Tato část je otevřeně protirasistická, a zároveň ukazuje pohrdavý vztah většiny Američanů k černým otrokům v polovině 19. století. Kniha vzbuzuje kontroverze dokonce i dnes: některé knihovny ji odmítají půjčovat – často paradoxně kvůli rasismu (je tu používáno slovo negr), ale třeba i kvůli silně hovorovému jazyku. Ten je ostatně patřičně uhlazen i v překladu Františka Gela.

Jiří G. Růžička