Keith Haring
Deníky
Přeložil Ladislav Nagy
Kniha Zlín 2013, 470 s.
Podivný čmáral, člověk trpící chorobou AIDS, následovník Andyho Warhola, umělec ulic, ale i triček, plakátů či obalů desek – jsou zkrátka různé způsoby, jak vnímat newyorského výtvarníka Keitha Haringa. Každopádně měl nezaměnitelný styl, spočívající v minimálním výrazu a maximálním vtipu. Sázel na velice vděčné pracovní postupy: narážky na sexualitu, menšiny a aktuální společenské problémy, bezskrupulózní humor, karikaturu, vizuální pointy a srozumitelné symboly, ke kterým přívlastek „popový“ dokonale přiléhá. Sám Haring se mu ostatně nikdy nebránil. V jeho deníku z let 1977 až 1989 je zachycen vývoj jeho kariéry, názorů a úvah nad funkcemi, povahou i provozem umění a zároveň se zde čtenáři přibližuje tehdejší kulturně-politický život. Některé záznamy mají charakter recenzí – cizích výstav, děl či knih, například Vonnegutových. Jindy jde o líčení cest nebo v podstatě nečitelné, ale potenciálně užitečné zápisky – například seznam hostů, prodejních předmětů, výstav a podobně. „Popový“ chrlič ikon a kreseb však zdaleka nebyl naivním bouřlivákem, jehož úspěch tkvěl v ramenatém či vulgárním cancu. Nejzajímavější vrstvou obsáhlých Deníků je právě nebanální, takřka esejistická rozvaha nad uměním a aktem tvorby obecně, kterou lze považovat za inspirativní, přestože zdánlivě nesouzní s popovým charakterem autorových kreseb, které tak dobře zapadají do dnešní doby.
Michael Alexa
Daniel Tácha
Josef
Dauphin 2013, 164 s.
Pokus novináře Daniela Táchy zachytit tep doby a stvořit generační román se nepodařil. Slovo román je v tomto případě nadnesené. Kniha, beztak útlá, dosáhla počtu stran především širokými okraji a velkým písmem, tak jako diplomová práce. Jazyk je kostrbatě spisovný, naivní a neliterární. Na prvních stranách jsem čekal, odkud se vynoří vypravěč, který zasáhne a Josefovo vyprávění zasadí do kontextu. Nevynořil se. A tak sledujeme, jak nám autorovo alter ego vypráví o svém životě, rodičích, prarodičích, kamarádech. Snaží se tu vypořádat s mlčením svých rodičů za dob normalizace i se světem porevolučním. Zavání to hospodským nadáváním na poměry, což by se snad dalo považovat za neotřelé v první polovině devadesátých let. Teď se autor jen veze na všeobecně sdílené vlně rozhořčení. Když se Josef vypořádá s rodiči, začne nám vyprávět příběh své babičky, a když odbude i ji, vyrukuje se strýcem, a pak nám vysvětlí, jaký byl Havel ignorant, když schválil bombardování Srbů. „A bomby svrhávaly Spojené státy a všechny země NATO, včetně Česka. Kdo bombu měl, ten ji shodil.“ Závěr se – snad aby to nevypadalo jen jako rodinná kronika – zvrhne v jakousi symbolistní hru, u níž jen tušíte, co se asi děje. Prolínají se tu výjevy ze dvou poschodí domu, přičemž v tom vyšším sledujeme hostinu společenské smetánky, mezi níž nechybí premiér a prezident, a v tom nižším se zase prostý lid rve o zbytky jídel vrchnosti. Spodek je oním vyšším patrem zároveň lisován… A tady má imaginace selhala.
Jiří G. Růžička
Ivan M. Havel
Zjitřená mysl a kouzelný svět
Dokořán 2013, 312 s.
„Věda nás nefascinuje pravdou, ale mocí,“ cituje Ivan M. Havel v úvodu do výboru aktualizovaných úvodníků časopisu Vesmír filosofa Josefa Šafaříka a dodává, že „snad až vědní společnost začne dospívat, naučí se reflektovat svou moc jako něco, co nás nemá fascinovat více než pravda“. Již v tom je cítit ostražitý přístup autora k moderní vědě, její sebereflexi a využívání. A právě této problematice je v myšlenkově nabité knize, plné vynikajících postřehů, věnován značný prostor. Tematický záběr sahá od filosofie vědy přes kognitivní a počítačovou vědu, teoretickou fyziku až ke genetice a problémům jazyka. Různorodá témata spojuje snaha o překonávání hranic a propojování různých kontextů. Z metodologického hlediska je zdůrazněn význam a síla metaforického a spekulativního myšlení pro vývoj poznání – metaforou je ostatně již sám název knihy. Čtivě napsané kapitoly lze chápat jako jakési minieseje či vědecké fejetony, ale také prostě jako záznamy z výprav za poznáváním kouzelného a tajuplného světa myšlení. Pro pohodlí čtenáře toužícího po hlubším uchopení souvislostí jsou (díky bohatým odkazům, poznámkám pod čarou a skvělému rejstříku) některé části knihy důmyslně propojeny téměř jako v hypertextu. Přímo položenými otázkami pak autor, jeden z mála zdatných vědeckých esejistů u nás, podněcuje čtenáře k prožití dobrodružství vlastního rozvažování. Proč to tedy nezkusit?
Michal Kotík
Zdeněk Míka
Život v pražských ulicích
Paseka 2013, 186 s.
Nakladatelství Paseka vydalo další svazek své řady Zmizelá Praha. Publikace nazvaná Život v pražských ulicích nabízí pohledy na hlavní město v době před sto až dvě stě lety. Je až neuvěřitelné, jak se za tak krátkou dobu česká metropole proměnila. Hliněné, udusané cesty nahradil asfalt, nábřeží Vltavy obehnaly kamenné hradby náplavek, rozsáhlá náměstí se – především vinou automobilů – povážlivě zmenšila. Z ulic zmizeli podomní prodejci a dříve všudypřítomné pumpy na vodu. Naopak zůstaly prostitutky, i když jinak oblečené a možná mladší než na jedné ze zde otištěných fotografií. Asi nejvíce se změnilo Václavské náměstí, které ještě v polovině 19. století připomínalo fotbalový stadion, a zpoza nevysokých domů, které ho lemovaly, se dalo dohlédnout na mohutný kostel svaté Ludmily na náměstí Míru. Na konci 19. století bychom kostel na horizontu vyhlíželi marně, zato se objevují první tramvajové koleje. Ve dvacátých letech už náměstí vypadá podobně vytíženě, jak ho známe dnes. Kniha je rozdělena tematicky, dočteme se o rozkvětu dopravy, poštovních služeb, trhů a obchůdků, elektrifikaci, ale třeba také o uniformách strážníků. Kvalita fotografií je nevyrovnaná, popisky však umožňují srovnat historický stav míst se současností. V knize najdete i kuriozity, třeba fotografii takzvané obecní truhly, do níž se strkali opilci a výtržníci. Co je horší – pobyt v klaustrofobním prostoru, nebo odvoz na záchytku?
Jiří G. Růžička
Cher
Closer to the Truth
Warner Bros. 2013
Hned v první skladbě nového alba se od Cher dozvídáme to hlavní, tedy to, co známe už z patnáct let starého hitu – zpěvačka je pořád „strong enough“ a heroismus jejího zpěvu to dokazuje. Hudba, při jejímž skládání se zřejmě myslelo především na choreografii příštího turné, je tak umělá a vrstva vokodérů místy tak tlustá, že dospět hlasem k jakémukoli afektu nebo emoci působí jako nadlidský výkon. A on takový opravdu je. Způsob, jakým se Cher promenuje hudbou, nefascinuje transsexuály celého světa jen kvůli zpěvaččiným převlekům, parukám a plastikám. Jde především o onen zcela neosobní orientální chlad, s nímž se tu zvládá namáhavá práce popu a stejně namáhavá role ženy: „This is the woman’s world!“ Produkce je poctou době, ze které se nám povedlo šťastně vyrůst, která však pro zpěvačku vzdorující času jako by byla včera. Je to od začátku až do konce opravdu tísnivé. Spolu s tuc-tuc rytmem, který se má k pohybu podobně jako silikon k erotice, a za doprovodu onoho klasického syčivého zvuku vesmírné družice, která nám prolétá nad hlavou při každé pauze nebo při jakékoli změně rytmu, se ocitáme na parketu předměstské diskotéky, na konci ztraceného víkendu, z něhož se jen málokdo probral bez následků. Ale to nevadí, chybějící části těl kompenzuje pár přebytečných orgánů, dvacet let neměněné šaty spasí retro, na pot se přilepí flitry a stopy rozkladu ovládne touha umřít vestoje. Refrén: „I love my favourite scars.“ Dobrý republikán Sonny už dávno spí, ale monstrum, které kdysi probudil, je nesmrtelné.
Billy Shake jr.
U Konce světa
The World’s End
Režie Edgar Wright, VB, 2013, 109 min.
Premiéra v ČR 24. 10. 2013
Třetí společný snímek Edgara Wrighta, Simona Pegga a Nicka Frosta u nás vzbudil spíš rozpačité reakce. V novém filmu U Konce světa přitom trojice v lecčems navazuje na snímek, který je proslavil, zombie komedii Soumrak mrtvých. V něm využili žánrové schéma zombie apokalypsy jako metaforu třicátnické krize a s ní spojeného hrdinova strachu z toho, že splyne s davem otupělých oživlých mrtvol. Hrdinové U Konce světa jsou o něco starší, ale hrůza z uniformity je nepronásleduje o nic méně. Nostalgický výlet party kamarádů do rodného městečka, v němž jsou odhodláni absolvovat pivní maraton po dvanácti místních hospodách, naruší zjištění, že až nebezpečně mnoho starousedlíků má odendavací hlavy a tmavě modrou krev. Postavy třicátníků rekapitulujících své rebelantské vidění světa z dob dospívání i současný konformní život se do příběhu o invazi lupičů těl, kteří chtějí lidstvo změnit v masu poslušných a šťastných robotů, vlastně velmi dobře hodí. Děj však směruje k podivnému finále, které nutně působí jako ne úplně žádoucí vystřízlivění. Do jisté míry je pozoruhodné, že tvůrci dovedli celý konflikt až do nepříjemně doslovné potyčky mezi technokratickým mimozemšťanem a opilým hulvátem o to, čí ideály mají v životě větší cenu. Závěr filmu totiž jako by nepřipouštěl ani jednu možnost. Spor mezi diktaturou norem a povrchním hédonismem tak nakonec vyřeší – možná příznačně – globální katastrofa.
Antonín Tesař
Jan Frič, Ondřej Štindl, Josef Bolf
Mondšajn
MeetFactory, Praha, premiéra 17. 10. 2013
Jan Frič, který důraznost své imaginace prokázal již v předchozích režiích, se rozhodl v atypických prostorách zkušebny MeetFactory inscenovat Mondšajn. Jedná se o scénickou verzi Štindlova a Bolfova dystopického románu z budoucnosti. Frič se společně s autorem dramatizace Janem Tošovským rozhodl rozvrhnout text mezi čtveřici herců, jejichž výkony jsou bohužel poměrně nevyrovnané. Vynikající je Jan Lepšík, jehož velmi plastické herectví zvládá ostrý střih i nenápadný pohyb od temného výrazu ke grotesce. Tuto schopnost herec podtrhuje svým násilnickým zjevem, který podvrací zjevnou ironií a zpěvem otřepaných šlágrů. Fričova režie do jisté míry ctí apokalyptický žánr, ovšem zmocňuje se jej imaginací jiného řádu – poťouchlejší, v lecčems jazykově surovější a méně poučenou filmovými předlohami, než jak je tomu v až ornamentální Štindlově próze, která k jiným dílům z temné budoucnosti nepřidává mnoho nového. Frič se navíc nezalekne dětinského, ale funkčního způsobu, jak inscenovat připojení k Dormě, této virtuální iluzi, městu-fetiši. Stačí mu k tomu brýle na hlavách aktérů, zapojené kabelem do zásuvky. Mondšajnu rovněž napomáhá mírně popisné scénické řešení za pár korun, které však umožňuje zkratku a metaforu – scénu tvoří skrumáž drátů, starý klavír určený k přehrávání Beethovenovy Mondscheinsonate, přiblblý pseudovojenský stan, kytara, poničený nábytek a skromná světla, projekce diapozitivů jakožto elementů zdevastovaného světa.
Lukáš Jiřička
Eva Jiřička, Magdalena Kwiatkowska
Dvě slepé báby
Etc. galerie, Praha, 13. 11. – 8. 12. 2013
„Slepá bábo, kam tě vedu? – Do kouta! Co tam vidíš? – Kohouta! A co víc? – Nic! Tak si mě, ty slepá bábo, chyť!“ Zamyslíme-li se nad dětskou hrou, kterou všichni známe, možná někoho zarazí její záhadnost a v podstatě i krutost. Kdo je slepá bába a proč ji děti mučí? Eva Jiřička se již dlouhou dobu zabývá světem starších lidí, především žen, které mívají nejen v evropských kulturách tradičně nejednoznačné postavení. V jednom videu sledujeme skupinu stařenek, které kriticky a s velkou dávkou údivu komentují „punkový“ prostor smíchovské galerie Kostka, přidružené k MeetFactory. Výtvarnou scénu vnímáme z jejich perspektivy. Také novou výstavou, která vznikla ve spolupráci s Magdalenou Kwiatkowskou, se Jiřička pokouší o nový pohled na umělecký provoz – a to z hlediska „dvou slepých bab“, jež představují samotné umělkyně. Obě autorky výstavu instalovaly se zavázanýma očima. Výsledkem je nakřivo pověšená kresba, vejce, co se skutálelo a rozbilo. Výtvarnice tak relativizují instalační protokol: správné odstupy mezi obrazy, retuše. Svou vernisáž pojaly jako performanci, během níž měly zavázané oči a komunikovaly s návštěvníky pouze po hmatu a sluchu. Nepřímo tak tematizovaly situaci umělce, který „jde s kůží na trh“. Ať už tápe anebo je ostentativně sebejistý, na vernisáži vždy jen úzkostlivě pozoruje reakce svého publika. Jako „slepé báby“ se však umělkyně samy stávají středem pozornosti a své pozměněné vnímání představují jako vlastní artefakt.
Jakub Singer