Ministerstvo pro místní rozvoj několik let otálí s předložením návrhu zákona o sociálním bydlení. Žonglování se slovy, ignorování výzkumů situace sociálně slabých i názoru jich samotných nahrává domněnce, že stát problém řešit ve skutečnosti nechce.
Z čekání na některé zákony, které jsou považovány za zásadní a nepostradatelné, se stává vytrvalostní běh, jehož cíle nelze dohlédnout. Jedním takovým je zákon o sociálním bydlení. Proč jej vlastně potřebujeme a proč co nejdříve? Bytová situace nejchudších je kritická. Skupina lidí bez domova stále narůstá a přibývá i těch, kteří jsou ztrátou bydlení ohroženi. Bez zákona totiž chybí také vůle místních úřadů realizovat sociální byty, ač stoupá počet osob, které si nejsou schopny zajistit bydlení na „otevřeném“ trhu samy. Od příštího roku se navíc riziko ztráty bydlení dál prohloubí, neboť v lednu nabude účinnosti nový občanský zákoník, který ořezává práva nájemníků. Musíme tedy počítat s tím, že řada z doposud bydlících může skončit v příštím roce na ulici.
Už nyní jsme přitom konfrontováni se situací, kdy jsou chudí vytlačováni do ubytoven, které nesplňují základní požadavky pro důstojný život, a přesto se pomalu, ale jistě stávají nepřiznanou, nicméně tolerovanou a pomalu i legitimizovanou náhradou sociálního bydlení, která navíc funguje jako výnosný kšeft s lidským neštěstím. Dočasné a provizorní přežívání se mění v trvalý stav a nakonec i konečné řešení problému, jejž jsme uzavřeli za zdi takzvaných vyloučených lokalit. Vytěsnění reality jde ruku v ruce s vytěsňováním lidí a rodin. Ti jsou živoucím důkazem toho, že se stát neumí nebo často jen nechce starat o osoby, které se bez jeho pomoci nemají šanci obejít.
Kdo za to může?
Otázku, proč nám dosud pomoc, která je v zahraničí zcela běžná, chybí, lze zúžit: Kdo nebo co přijetí zákona už roky vlastně brání? Zodpovědnost za případnou starost o sociální bydlení by podle většiny odborných názorů měla náležet obcím, krajům, případně přímo státu. Je to ale právě starostovská lobby uvnitř parlamentu, která ji nechce vzít na svá bedra, a je tudíž z velké části zodpovědná za to, že zákon, na němž se nejvíce pracovalo v době Topolánkovy vlády, stále nemáme. Má to svou, poněkud zvrácenou logiku. Poslanci všech stran bez výjimky se totiž často rekrutují z bývalých starostů a místostarostů, kteří nezapomínají, kudy vedla cesta na vrchol. Argumentuje se přitom zpravidla tím, že většina obcí se svého bytového fondu už zbavila v privatizaci a to, co zbývá, už jen čeká na její poslední kolo. Výmluva je tu zároveň nechtěným sebeobviněním. Kde nic není, není ani co nabízet. Nechuť k možné výstavbě nových bytů pak vše už jen dokresluje. Obce přitom nelobbují jenom mezi poslanci a senátory, ale i prostřednictvím Svazu měst a obcí, jenž je mocným a pravidelným účastníkem diskusí o tomto tématu a zároveň je připomínkovým místem, přes nějž procházejí všechny legislativní návrhy a koncepční materiály projednávané vládou. Asi není třeba zdůrazňovat, že zástupci Svazu nechtějí o tom, že by se obce podílely na provozování sociálního bydlení – byť by je financoval stát –, nic slyšet. Nejraději by se o něm vůbec nebavili. Starostové pochopitelně působí podobně negativně i uvnitř domovských stran, což můžeme aktuálně sledovat na příkladu sociální demokracie. Poměrně zdařilý návrh zákona o sociálním bydlení zde naráží právě na nesouhlas stranických starostů. Přes odpor měst a obcí se ale jen těžko cokoli prosadí, proto je nejvyšší čas s nimi vést opravdu věcnou diskusi o různých alternativních řešeních, která dobře fungují v zahraničí, stejně jako o rizicích, která plynou z dlouhodobě neřešené situace.
Nejdůležitějším hráčem nicméně zůstává Ministerstvo pro místní rozvoj, které má vlastní představu o tom, jak by mělo sociální bydlení vypadat, a již delší dobu se drží názoru, že žádný podobný zákon vůbec nepotřebujeme, protože musí stačit novelizace různých stávajících úprav. Navíc máme přece dostatek ubytoven. Ministerstvo má na starosti státní bytovou politiku, která ale vždy přehlížela potřeby nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Dříve sice poskytovalo dotace na výstavbu sociálního bydlení, ale ve velmi podvyživené podobě, která byla pro případné investory a obce nevýhodná, takže o ně nejevili výraznější zájem. Stejný princip nezájmu o starosti nejchudších se nyní odráží i v ministerském návrhu Komplexního řešení sociálního bydlení, který sice už nemůže ignorovat potřebu sociálního bydlení, ale může si ji vykládat po svém a aplikovat ji pouze výběrově – z pozic faktických odpůrců zákona o sociálním bydlení.
Ministerstvo pro místní rozvoj trvale podléhá idealistické vizi, že neúnosnou situaci v bydlení může vyřešit volný trh s byty. Už v roce 2008 přerušilo přípravu zákona o sociálním bydlení s poukazem na skutečnost, že se nejprve musí odstranit „deformace trhu“ způsobené údajně regulací nájemného. „Případným necitlivým zásahem státu prostřednictvím nepružné právní regulace ve formě zákona do stále ještě částečně deformovaného sociálněekonomického prostředí by mohlo dojít k potlačení pozitivních změn, ke kterým na samosprávné úrovni začíná docházet,“ vysvětluje ministerstvo ve svém tehdejším materiálu. V roce 2013 kupodivu lidé z ministerstva používají stejný argument, ačkoli se situace již změnila: „Zásah státu do stále ještě nestabilizovaného prostředí prostřednictvím samostatné právní regulace sociálního bydlení by byl v této chvíli kontraproduktivní a vedl by k potlačení pozitivních změn, ke kterým na lokální úrovni postupně dochází.“ Zůstává otázkou, co ministerští úředníci mají na mysli „pozitivními změnami“. Jde snad o postupující segregaci chudých a narůstající počty lidí vyloučených ze standardního bydlení?
Bydlení a nebydlení
Vágní návrh Komplexního řešení sociálního bydlení byl opakovaně kritizován ze strany mnoha odborných pracovišť, která se spojila v Platformě pro sociální bydlení. Tvoří ji zástupci 39 organizací, provozovatelů sociálního bydlení, poskytovatelů sociálních služeb či akademických pracovišť a jednotlivců, z nichž mnozí pracují s populací v bytové nouzi a shodují se v názoru, že „osobám, jež ztratily bydlení, jsou jeho ztrátou ohroženy nebo užívají neadekvátní bydlení, musí být poskytnuta náležitá pomoc při jejich tíživé situaci“. Výčet nedostatků a zavádějících tvrzení, jež jsou opakovaně kritizovány v materiálu Komplexního řešení sociálního bydlení, by vydal na samostatný text, zaměřme se tedy jen na ty indicie, které odhalují, jak si Ministerstvo pro místní rozvoj v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí realizaci sociálního bydlení v České republice vlastně představuje. Jakékoli uvažování o sociálním bydlení především předpokládá definování základních pojmů, jako je „bytová nouze“ nebo „bezdomovectví“. Ty ale v ministerském návrhu nenaleznete, zřejmě právě proto, aby nebylo úplně jasné, komu má institut sociálního bydlení pomáhat, nebo spíše proto, aby se daly některé ohrožené skupiny z pomoci přímo vyloučit.
Ze zákona se stal symbol, o nějž se vede zápas, ale málokdo je ochoten k věcné diskusi o tom, z jakých by měl vycházet principů. Jako v mnoha jiných případech také zde se hraje především o slova a definice. Co se dnes může zdát jako přetahování o synonyma, může zítra konzervovat stav, v němž sice budeme mít na papíře institut sociálního bydlení, ale jen pro některé, anebo s naprosto nevyhovujícími parametry, které s adekvátním bydlením nemají nic společného. Podle Evropské typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení (ETHOS) je přitom bezdomovec „každý, kdo nemá vlastní domov“ – tedy i ten, kdo žije u příbuzných, na ubytovně nebo je třeba před propuštěním z věznice či léčebny. Ubytovna tudíž nemůže být východiskem, ve skutečnosti je sama problémem k řešení. To si ovšem nemyslí Miroslav Kalous, náměstek ministra pro místní rozvoj, jenž se netají názorem, že „v každé společnosti budou existovat skupiny lidí, pro které je bydlení na ubytovně prostě to, co jim vyhovuje“, a pokládá si otázku, „proč jim stavět byty, když oni tam nechtějí bydlet“.
Hned na začátku je tedy třeba se ptát, komu má zákon o sociálním bydlení vlastně pomáhat. Z logiky věci by vyplývalo, že má sloužit všem potřebným bez rozdílu. Všem, kteří se ocitnou v bytové nouzi, byť třeba vlastním přičiněním, když se ztratí v kolotoči dluhové závislosti, nemožnosti nalézt práci a tak podobně.
Pojmová ekvilibristika návrhu Komplexního řešení sociálního bydlení rozmělňuje jasné pojmy „bydlení“ a „byt“, které se nenápadně rozšiřují tak, aby pod ně bylo možné zahrnout i obydlí, která nejsou způsobilá pro důstojný život a můžeme je oprávněně – v souladu se zmíněnou směrnicí ETHOS – považovat za nebydlení. Jednou se píše o „domech pro sociální bydlení“, podruhé třeba o „cohousingu“, jindy zase o „prostoru pro bydlení“, „zařízení pro sociální bydlení“ nebo o „ubytovně pro dlouhodobé bydlení“. Žonglování se slovy vytváří protimluvy a stále znovu vrací do hry ubytovny, kterým se jen jinak říká. Na Ministerstvu pro místní rozvoj by si měli uvědomit, že jejich latentní snaha představit sociální bydlení jako něco, co nemusíme označovat slovem byt, je přitom v příkrém rozporu s Koncepcí pro řešení problematiky bezdomovectví do roku 2020, kterou schválila česká vláda, a pro všechny je tudíž závazná.
V pojetí, které razí Ministerstvo pro místní rozvoj, se nicméně bydlením stávají třeba zařízení, v nichž jsou „některé funkce bydlení sdíleny společně“ – což platí právě v případě ubytoven, kde jsou často společné koupelny, záchody, kuchyně nebo společenské místnosti, jež nahrazují obýváky. Toto řešení přitom před nedávnem jednoznačně odmítl zástupce Evropské komise Aurelio Cecilio: „Je třeba udělat jasnou hranici oddělující podstandardní zařízení. Dnes jsem slyšel o věcech, jako jsou společné kuchyně, společná sociální zařízení, a to mi opravdu začíná dělat obrovské starosti (…) Pokud prosazujeme sociální inkluzi, prosazujeme rovněž plné občanství. Pokud jste sociálně vyloučení, nečerpáte svá sociální a občanská práva (…) Neměli bychom prosazovat koncept občanů druhé kategorie. Neprosazujeme luxus, o to nejde, ale nezačínejme finančně podporovat prvky bydlení, které jsou rozhodně podstandardní. Myslím, že bychom měli identifikovat minimální standardy, které by měly být respektovány. Rozhodně nepodporuji koupelny bez dlaždiček a jakékoli jiné povrchové úpravy či společné kuchyně a sociální zařízení, ani zkušenost se sdílením, kterou člověk získá ve frontě na záchod na dvoře. Situace, kdy rodiny sdílejí kuchyň či sociální zařízení, není rozhodně standardem v rozvinuté členské zemi Evropské unie.“
O nich, ale bez nich
Položme si otázku, kdo by se vlastně měl účastnit debat, které k tématu sociálního bydlení Ministerstvo pro místní rozvoj společně se zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí pořádá. Zdálo by se přirozené, že hlavně ti, kteří mají k neřešené situaci co říct. Prvotně jde o lidi, kteří jsou neexistencí sociálního bydlení již dnes postiženi. Bohužel nepřekvapuje, že právě jich se nikdo na názor neptá a u kulatého stolu o sociálním bydlení jejich židle nenajdete. Když už nemají přístup k jednáním, která mohou měnit jejich budoucnost, pak by bylo záhodno mezi nimi aspoň provádět výzkumy a na základě jejich vyhodnocování zohlednit hlasy, které jsou slyšet třeba z tolik diskutovaných ubytoven. Ani to se ovšem neděje, a pokud se chcete dozvědět něco o situaci lidí ohrožených bezdomovectvím, nezbývá vám než se za nimi vypravit nebo vzít zavděk výzkumy, které vznikají na půdě nejrůznějších lokálních nevládních organizací a jejichž vypovídací hodnota zpravidla přesahuje všechny ministerské materiály. Jakkoli se v zahraničí prosazuje přístup k formulaci strategií boje proti bezdomovectví na základě výzkumných zjištění, v českém prostředí jde v podstatě o pole neorané a uplatňuje se opačný postup, kdy se výrobou dat podporuje předem daný politický záměr. Participaci lidí žijících v bytové nouzi Ministerstvo pro místní rozvoj zkrátka odmítá, přičemž razí názor, že za ně přece mluví zástupci nevládních organizací, jimž ovšem – nutno podotknout – stejně není vůbec dopřáváno sluchu. Jako by sociální pracovník mohl nahradit autentickou zkušenost svého klienta, jemuž zbývá jen právo čekat na rozsudek.
Rozložení sil u kulatého stolu je jasné – subjekty bojující za sociální bydlení (Platforma pro sociální bydlení, Agentura pro sociální začleňování) jsou v menšině a převládají zástupci sdružení, která prosazují zájmy svých členů (Sdružení nájemníků, Svaz stavebních inženýrů), případně své komerční zájmy (firma RPG). Chybět nesmí ani ekonom z NERVu, to se už tak nějak rozumí samo sebou. Stejný prostor jako Platforma pro sociální bydlení navíc dostala obskurní Asociace majitelů a provozovatelů ubytoven, podle které jsou ubytovny nenahraditelné, protože bez nich bychom zde měli desítky tisíc bezdomovců, a která v souvislosti s kritikou podmínek, v nichž žijí lidé na ubytovnách, neváhá mluvit dokonce o „mediální štvanici“.
Pokud vylučování začíná už na nejvyšší úřednické úrovni, těžko se divit tomu, jaké zalíbení v něm nalézají zástupci nejrůznějších radnic po celé republice, k nimž se přidává i řada občanů, kteří chápou bytovou nouzi jako důkaz nepřizpůsobivosti určitých sociálních skupin, jimž pak dávají za vinu vlastní zhoršující se ekonomickou situaci.
Neuralgické body sporů o podobu a formu sociálního bydlení lze dobře vyčíst z návrhů zákona o sociálním bydlení, jež u nás za poslední roky vzešly z iniciativy Sdružení majitelů bytových domů, z krajů, či s nimiž přišli někteří politici. Politická objednávka nepřeje společenské soudržnosti a solidaritě, a tak se stává pravidlem, že návrhy na zlepšení podmínek bydlení sociálně slabých zpravidla rozdělují dotčené osoby na ty, které si sociální bydlení zasluhují, a ty, které by na něj neměly mít nárok, protože jsou trvale bez práce nebo mají z minulosti dluhy na nájemném. Přízrak nepřizpůsobivosti, jenž se v českém prostředí často váže na barvu pleti, vylučuje celé skupiny občanů a upírá nárok na pomoc právě těm, kteří ji nejvíce potřebují a dosud neměli šanci na ni dosáhnout.
Bydlení pro všechny
Potřebujeme, aby zákon otevíral cestu k bydlení těm, kteří domov nemají, těm, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách, ale i těm, kteří bydlení sice zatím mají, ale krajně nejisté. Nejohroženějšími skupinami jsou samozřejmě Romové, samoživitelky či samoživitelé s dětmi a důchodci (zvláště ti osaměle žijící). Na žádnou z těchto skupin by neměl budoucí zákon zapomínat. Právě pro svůj široký dosah by se měl bezpodmínečně držet antidiskriminačního principu a neumožňovat další segregaci chudých – naopak, měl by jí plánovaně zabraňovat.
K tomu, aby zákon plnil svůj účel, musejí být jasně rozděleny kompetence a povinnosti obcí a státu při jeho uplatňování. Pokud k tomu nedojde, nemůžeme očekávat, že se jaksi sám od sebe zvýší zájem o hledání sociálního bydlení pro potřebné. Stačí se podívat, kolik obcí dnes sociální bydlení nabízí, aby bylo jasné, že bez adresné právní normy se neobejdeme. Povinnost zajišťovat sociální bydlení v dané lokalitě by s největší pravděpodobností měly mít obce – ať už prostřednictvím vlastního bytového fondu, spoluprací s nevládními organizacemi, družstvy nebo třeba uzavřením smluv se soukromými vlastníky. Sociální úředníci by přitom neměli být v žádném případě vládci nad osudy svých klientů, ale měli by mít k dispozici jasná pravidla, jež budou bez rozdílu uplatňovat na všechny lidi ohrožené bytovou nouzí.
Postarat se o to, aby ti nejchudší mezi námi měli bydlení, které odpovídá jejich preferencím, je v zájmu všech i v zájmu státu. V neřešitelné bytové situaci se nakonec může ocitnout kdokoli z nás. Pokud bychom kvalitu života v české společnosti posuzovali podle životních podmínek nejchudších a nejbezbrannějších, nedopadli bychom příliš dobře.
Návrh řešení bytové nouze by mělo Ministerstvo pro místní rozvoj předložit vládě do konce tohoto roku. Protože však odborníci požadují doplnění Komplexního řešení sociálního bydlení na základě dialogu s lidmi z praxe, vše se – naštěstí – protáhne. Sledujme tedy bedlivě, zda se v interpretaci příslušných ministerstev sociální bydlení nezmění v asociální nebydlení.