Barvy netradičních odstínů

Pražský festival soudobé hudby ­Contempuls zprostředkovává svému publiku kontakt s aktuálními tendencemi ze světa současné hudební kompozice. Dramaturgie ale nabízí i takové skladby, které měly pro vývoj hudby zásadní význam a dnes již představují více či méně vzdálenou historii. O tom svědčí i program letošního, šestého ročníku. Poslední festivalový večer v pátek 15. listopadu vystoupil štrasburský soubor Ensemble Linea a přesvědčivým způsobem interpretoval skladbu Vortex temporum francouzského skladatele Gérarda Griseye, dokončenou v roce 1996. Tato kompozice je výjimečná z mnoha důvodů, v prvé řadě však proto, že reprezentuje většinu výrazových a technických prostředků takzvané spektrální hudby, kterou lze vnímat jako zatím poslední v pravém slova smyslu novátorský výdobytek hudebního modernismu. Spektralismus vychází z diskursu, který vznikl propojením vědy a umění – z průniku hudební kompozice, akustiky a psychologie audiální recepce.

Abstraktní smyslový vjem

Počátky spektrální hudby sahají do poloviny sedmdesátých let minulého století. K prvním významným prezentacím nového stylu ale došlo až na počátku následujícího desetiletí. Jeho představiteli se stali skladatelé ­Hugues Dufourt, Roger Tessier či Michaël Lévinas. Nejhranějšími a asi i nejznámějšími skladateli tohoto směru jsou však Tristan Murail a předčasně zesnulý Gérard Grisey. Předmětem jejich zájmu se stal „živý“ zvuk, pojatý nikoli jako určitá konstantní hodnota, ale jako akustický jev, jenž má obvykle proměnlivý průběh a charakteristickou nestabilitu. Se zájmem o zvuk a složení akustického spektra pak souvisí důraz na vybrané parametry hudební kompozice, především na barvu a témbr, a také na jejich vnímání při poslechu. Cílem je vytvoření kompozice nabízející zcela abstraktní smyslový vjem.

Techniky spektrální hudby jsou v zásadě dvojího druhu. První představuje získávání stavebního materiálu v podobě tónových výšek ze spektrálních analýz zaznamenaného zvuku. Druhá má tentýž účel, zakládá se však na práci s matematickými spektrálními modely. V obou případech má skladatel ve výsledku k dispozici početnou skupinu frekvencí, které mají různé průběhy a různé následky. Jedním z takových následků je pak například výška tónu, jiným jeho barva. Pro získání zmíněného stavebního materiálu je možné jednotlivé frekvence vybírat a stavět z nich různé komplexy a melodie podobným způsobem, jako se stavějí souzvuky a melodie z vybraných tónů. Pokud použijeme slova Tristana Muraila, můžeme říct, že jde o frekvenční harmonii a v přeneseném slova smyslu lze uvažovat i o frekvenční melodice.

Instrumentální syntéza

K analýze a modelování je využíváno digitálních technologií, kterými v době vzniku spektralismu disponoval v prvé řadě pařížský Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu (IRCAM), poskytující zázemí třeba právě Gérardu Griseyovi. Za pomoci těchto technologií pak zejména v rané fázi spektralismu docházelo také k přibližování či „doladění“ vybraných frekvencí k nejbližším sousedícím výškám tonů, obvykle tedy k výškám tónů v mikrointervalové tónové soustavě nabízející jemnější, byť stále jen stupňovité dělení. Výsledek je pak možné zapsat konvenční notací a interpretovat tradičními nástroji. Společným jmenovatelem takto vytvořených kompozic je ovšem ve většině případů zrušení hranice mezi barvou, témbrem a harmonií. Zároveň se nabízí možnost barvu nesenou zvukem v pravém slova smyslu komponovat. Grisey pro takovou aktivitu po­­užíval termín „instrumentální syntéza“. Stejný princip v omezené míře využívají syntetizátory k napodobování barev tradičních nástrojů.

Tato charakteristika samozřejmě nepostihuje všechny proudy spektralismu. Někteří skladatelé také používají spektra jen jako zásobárnu tónových výšek k následné v podstatě konvenční práci. Skladba Vortex temporum nicméně nabízí momenty, kdy se proud hudby chová jako proud navzájem se neustále prolínajících barev netradičních odstínů. Tento efekt je velmi přesvědčivý.

Autor je hudební skladatel a publicista.