Diaz: Neuklízej tu krev
Diaz: Don’t Clean Up This Blood
Režie Daniele Vicari, Itálie, 2012, 127 min.
Premiéra v ČR 31. 1. 2013
Snímek o brutálním policejním zásahu proti demonstrantům na summitu G8 v roce 2001 připomíná filmové „rekonstrukce“, jako jsou Krvavá neděle a Let číslo 93 od Paula Greengrasse nebo Nokas od Erika Skjoldbjærga, jen na první pohled. Vicariho nový film totiž zneužívá přesně ty filmařské prostředky, jimž se radikálně oddramatizované a odestetizované inscenace událostí u Greengrasse a Skjoldbjærga pečlivě vyhýbají. Zpomalené záběry, emotivní hudba i rozložení děje do řady mikrodramat, často zakončených pointou v podobě etického prozření, staví výsledný dojem na hranu citového vydírání. Zároveň však snímek nesměřuje ani ke klasickému dramatu, které by naopak předvedlo pavučinu věcných souvislostí a zkonstruovalo určitý celkový pohled na událost. Zůstává na půli cesty mezi oběma postupy, na poměrně vratké půdě, která nakonec největší prostor dává nejpovrchnějšímu spektáklu – reji mladých vyděšených lidí mlácených policejními obušky. V jistém smyslu tak Diaz spadá do určité odnože italské kinematografie, která už brzy po odeznění neorealismu začala chápat realistickou filmařinu jako určitý typ exploatačního naturalismu zdůrazňujícího efektní násilné či jinak odpudivé scény (na realismus se odvolávají například autoři mondo filmů Gualtiero Jacopetti a Franco Prosperi nebo tvůrce kanibalské exploatace Ruggero Deodato). Podezření, že řada brutálních scén nemá hlubší význam než vyvolat určitou diváckou fascinaci zmítající se mezi zhnusením a perverzní slastí, film ničím nevyvrátí.
Antonín Tesař
Hitchcock
Režie Sacha Gervasi, USA, 2012, 98 min.
Premiéra v ČR 7. 2. 2013
Vznik jednoho z nejslavnějšího hororů všech dob, Psycha z roku 1960, se stal hlavním tématem snímku Hitchcock debutujícího režiséra Sachy Gervasiho. Stárnoucí „Hitch“ v podání Anthonyho Hopkinse má po premiéře posledního filmu a rád by publikum překvapil něčím originálním. S buldočí vytrvalostí se tedy rozhodne přenést na filmové plátno knihu Roberta Blocha. Manželka Alma, celoživotní Hitchova opora, scenáristka a střihačka, kterou ztvárnila Hellen Mirrenová, však věnuje více času filmovému projektu s přítelem Whitfieldem. A Hitch žárlí. Snímek Hitchcock se tváří jako pravdivý příběh vzniku jednoho z nejslavnějších hororů, ve výsledku je ale výkladní skříní životopisných klišé. Soubor jinak skvělých herců nemůže ani v nejmenším zachránit film, který takřka vůbec nezobrazí tvůrčí proces či jakýkoli hlubší vhled do natáčení Psycha a spíše jen bulvárně zdůrazňuje potenciálně vděčné momenty. Scéna ve sprše tak najednou není výsledkem režijní brilance, ale režisérových osobních frustrací z představy nevěrné manželky. Snímek nám navíc podsouvá, že režisérova žena Alma byla takřka rovnocenným „stínovým“ tvůrcem celé Hitchcockovy filmografie. Rozhodně není problém v tom, že by Sacha Gervasi vytvořil čistě fikční příběh, spíše v přístupu, který nedokáže postavu slavného režiséra a jeho život přetavit v opravdu unikátní snímek. Kdybychom si totiž slavné jméno odmysleli, zůstala by jen nudná pohádka o důležitosti partnerství.
Petr Hamšík
Konečná
The Last Stand
Režie Kim Ji-un, USA, 2013, 107 min.
Premiéra v ČR 7. 2. 2013
Všechny problémy hollywoodského debutu jednoho z nejlepších korejských žánrových experimentátorů Kima Ji-una spočívají ve dvou skutečnostech. Tou první je pomýlená představa hollywoodských producentů, že vytáhnou ze svébytného produkčního zázemí talentovaného režiséra, dají mu špatný scénář a on vykoná zázraky. V devadesátých letech se to nedařilo s akčními talenty z Hongkongu a nefunguje to ani teď u korejských filmařů. Tou druhou je naivní předpoklad, že resuscitovat kariéru nejtvrdšího svalovce osmdesátých let Arnolda Schwarzeneggera lze tak, že mu napíšete roli dobrotivého starého šerifa, který vypadl nejspíš z nějakého westernu Johna Waynea. Přesto se občas ve filmu ukáže rafinovanost režiséra, hned první scéna jako by patřila spíše do jeho precizní korejské tvorby. Jsou tu také dvě podařené akční scény: v té první Schwarzenegger vůbec nefiguruje, v druhé je ukryt v kabině sportovního vozu v kukuřičném poli. Naopak scény, které mají využít jeho potenciálu, místo Terminátora nabízejí dýchavičného starce, kterého scenáristé ještě vybavili hláškami jako z mateřské školy. Vzhledem k tomu, že v jednom okamžiku mu zachrání kejhák devadesátiletá stařenka a že Harry Dean Stanton tu má minutovou roli, ve které vsedě na zahradním traktůrku zahraje stokrát většího drsňáka než Arnie za celý film, lze tento snímek opravdu považovat za Schwarzeneggerovu konečnou.
Tomáš Stejskal
Michal Kudělka
Knihovna
Free download 2012
Dvojalbum Michala Kudělky si hledá svou cestu mezi posluchače neobvyklým způsobem – rozesíláním odkazu na stažení. Přiložená je velmi stručná informace, jinak žádné promo, žádný profil na Bandzone nebo na Facebooku, žádné vysvětlování. Dozvídáme se pouze, že Michal Kudělka byl členem skupiny Murky Ajar a že druhá deska, nazvaná Oddělení pro děti, sestává z písniček pro loutkové divadlo Perníkovka Štramberk (kdybych měl děti, přál bych si, aby do takového divadla chodily). Kromě hudby obsahuje složka ještě půlminutové video nazvané proces nahrávání, na němž chlapeček a holčička, podle všeho dvojčata, zírají do kamery, pobíhají po pokoji, tančí do rytmu nebo třískají do kláves syntezátoru. Ačkoliv utajování bývá někdy účinným prostředkem propagace, v tomto případě to zjevně neplatí. Zdá se, že kromě blogu Endemit Archives (viz s. 16), který ho zařadil mezi své „endemitní“ chráněnce, se tomuto na české poměry výjimečnému, zvukově neobvykle rozmanitému počinu nedostalo žádného ohlasu. První album, pojmenované Soundtrack mého života, je souborem třiceti písňových sond do jednoho života a tomuto konceptu odpovídají i strohé, jednoslovné názvy, které tu vzhledem k omezenému rozsahu minirecenze všechny vyjmenuju: láska, děti, babička, abstinence, město, garáž, 18, radost, domov, drogy, mysl, mozek, halucinace, hudba, čekání, život, pohřeb, samota, sebevražda, rodina, rozpolcenost, bůh, deprese, psychiatrie, naděje, asocialita, mlčení, práce, matka, já. Stahujte z Ulož.to.
k!amm
Pendulum Nisum
Pendulum Nisum
Hinterzimmer 2012
Hudebník, divadelník a výtvarník Mike Reber má za oknem svého bernského podkrovního bytu neustále narafičený mikrofon, aby mohl zachycovat atmosférické jevy. Kromě toho má skupinu Herpes Ö De Luxe, v níž se láska k industriální hudbě potkává s architektonicky pojatým turntablismem a v níž kromě gramofonisty Strottera Inst. hraje i Roger Ziegler, spolumajitel vydavatelství Hinterzimmer. Druhým obyvatelem „zadního pokoje“ je Reto Mäder, člen projektů RM74, Ural Umbo a také Pendulum Nisum. Tak se nám to konečně potkalo… Eponymní debutové album Rebera s Mäderem obsahuje osm nedlouhých skladeb, v nichž protagonisté vyvolávají barokního ducha zlatých časů industriální hudby. Táhle repetitivní melodie, působící díky postprodukci orchestrálním dojmem, a údery na těžkou dobu zarytou atmosféru důrazně podporují. Přímo do želez se na Pendulum Nisum ale netluče a kromě obligátních syntezátorů a efektů v sytém zvukovém spektru alba uslyšíme strunné, smyčcové i dechové nástroje (signální rohy), varhany, zvony i další perkuse. A samozřejmě se tím vším proplétají Reberovy nahrávky urbánního cvrkotu, strojů, deštíku i bouře, které svou nerytmizovaností jinak strohé album rafinovaně zjemňují. Kdyby se Pendulum Nisum brali vážněji, byl by to kýč, ale protože mají nadhled, je výsledkem oldschoolové, mile monumentální album, vyhýbající se přílišnému patosu.
Petr Ferenc
Durman & Posejpal
Live 2012
Unusual records 2012
V pořadí druhý vydavatelský počin nového pražského labelu zaměřeného na improvizovanou hudbu upřesňuje, jakým směrem by se měla jeho neobvyklost ubírat. Už u předešlého CD-R ukrytého v papírové skládačce bylo jasné, že půjde o spojení více chutí v jeden požitek. Bílý vinyl s drážkou na jedné straně a kresbou působící dojmem lití a propíjení na straně druhé, zabalený v perforovaném obalu, který díky přibalené gumičce ponouká k další zatím neznámé hře, se chová přesně v duchu svého vydavatelství: drážděním jednoho našeho čidla vyvolává vjem v čidle jiném. Je logické, a přesto překvapující, jak tato strategie funguje ve spojení se zacyklenou hudbou Durman & Posejpal Dua, které zde představuje koncertní nahrávku z ledna minulého roku. Na ploše osmnácti minut přináší vše, na co jsme si v jejich tvorbě mohli zvyknout, od melodických dechových partů až po občasné snové perkuse. Překvapením pak bude zvuk baskytary, psychedelicky pulsující v celém tracku. Hudba dua by se však snadno sama dokázala upozadit, nebýt přiložených vjemových dráždidel. Díky nim víme, že zde je a že skončí. Při zvuku nahrávky, pohledu na otáčející se desku a napínání přibalené gumičky můžeme snadno nabýt pocitu slasti – jízdy na hřbetě delfína Žiži, neboť pravá slast začíná až tehdy, kdy víme, že nebude trvat věčně. Po otočení desky si uvědomíme, že jsme měli královskou chvíli.
Patrik Rameno