Novodobé lokajství

Vladislav Vančura ztvárnil v románu Konec starých časů postavu knížete Megalrogova, ruského emigranta, který přijíždí na jihočeský zámek Kratochvíle. Kníže dokáže spojit dvořanskou vznešenost s uvolněným chováním, což kontrastuje s místy buranskými návyky prvorepublikové buržoazie. Jeho noblesa je přitažlivá zejména pro děti a mladé ženy. Muži sice na Megalrogova žárlí, ale soupeří s ním, nadbíhají mu a často se jej snaží napodobovat. Kníže totiž dokáže pobláznit „každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlané koně z pohádky“. Kníže je „lhář mluvící pravdu“, je to rebel, „podvodník, kurvař a současně pán, o němž se nikomu nesní“. Jak ostatně uznává i sám vypravěč románu, sluha Spera, také on volky nevolky napodobuje jeho obyčeje.      

Hledání slušného člověka

Kampaň pravicových médií a kulturní fronty na podporu Karla Schwarzenberga vytvořila podobnou iluzi. Spočívá v infantilní postavě knížete z pohádky, který nás dovede do jiných, lepších časů. Spolu s aristokratem přichází víra v mravní očistu, společenskou a kulturní změnu, v narýsování tlusté čáry za „dobou temna“; to vše jako mávnutím kouzelného proutku.

Schwarzenberg tu představuje archetyp pána, vedle kterého si člověk z „lidu“ připadá jako nedostatečný. Takové povědomí je dáno nekritickou vírou v „čistotu“ jeho majetku, původu, a tedy i úmyslů, což snadno vede k lokajskému chování. Střet s aristokratem je totiž střetem s nerovností, která je vrozená a neměnná. U knížete se nesluší podrobně zkoumat jeho politické zájmy; to by bylo urážkou jeho noblesy. U lidu je to ale jiné. Ten si musí všelijak vydělávat na obživu, takže je „sprostý“ a vždy podezřelý z nepravostí. Ostatně i Megalrogov (ačkoli je zchudlý) dovede tuto kartu v románu obracet proti ostatním, když jim dokazuje, že jsou „lačni zisku stokrát víc než příhod“ a že považují za lež vše, co „nelze rožniti a zhltnout s cibulí“.

Schwarzenbergův kult osobnosti a frenetickou kampaň na jeho podporu můžeme vysvětlit spojením tohoto vykonstruovaného ideálu s notorickým hledáním „nepolitického“ politika. Na prezidentský úřad u nás podvědomě nehledáme politika, nýbrž „slušného člověka“. Tato deformace odkazuje například k podobně zkreslenému pohledu na T. G. Masaryka, který je spíš než jako politik vnímán jako „tatíček“, filosof a mravní autorita.

Falešné gesto „moci bezmocných“

V případě Schwarzenbergova kultu tak vznikla výbušná směs nostalgie po monarchii, „vyšších principů“ stojících nad politikou, antikomunismu a nesplnitelných přání. Tento novodobý kníže Megalrogov dokázal zakrýt destruktivní politiku Nečasovy vlády a uhranout část veřejnosti zaujímáním „morálního“, odpolitizovaného postoje (ovšem s cílem politického vítězství). Namísto hledání politických zájmů dostala prezidentská kampaň kvazináboženský rozměr, umocněný mediální masáží. Dobrotivý kníže se údajně stal obětí „lživého a bezskrupulózního“ Zemana. Jenže to je falešné gesto politiky. Schwarzenbergova „moc bezmocného“ byla využívána hlavně jako nástroj k získání politické funkce.  

Pravicové deníky do poslední chvíle mobilizovaly na podporu knížete s neobyčejnou servilitou. Hospodářské noviny vyšly v první den druhého kola volby s velkým nápisem „Schwarzenberg“. Lidové noviny na přední straně informovaly o průběhu prezidentské volby takto: „Na jedné straně stojí Miloš Zeman, ucházející se o hlasy nespokojených.“ Za Schwarzenbergem stojí „ta část společnosti, která hledí do budoucna i v současné blbé náladě s největším optimismem“. Šéfredaktoři ve svých sloupcích jednohlasně vyzvali k volbě Schwarzenberga a podporu, jíž se mu dostalo, neváhali označit za autentickou a spontánní. Sobotní Lidovky pak mimo jiné informovaly o „vzorovém městě“, které „nešetřilo knížecími plakáty“.

Nadvýroba politického kýče s normalizační budovatelskou dikcí líčila politiku jako svár dobra se zlem. Do dějin lokajství se navíc zapsaly nezapomenutelné počiny „pěvecké divize“ PEN klubu s motivem „kníže má k lidu blíže“ nebo klip zpěvačky Bereniky, která knížete vyzývá, aby jí položil „spící hlavu do klína“, a nabízí, že mu ukáže výstřih, aby pookřál. Poddaní se nedočkavě dožadovali svého panovníka a návratu starých časů. Co na tom, že groteskní kampaň kulturní fronty proběhla v době historického snížení rozpočtu MK ČR na živou kulturu? Vždyť kdysi ani žádná ministerstva kultury nebyla a kulturu jsme měli…

Navzdory pražským elitám

Miloš Zeman měl pravdu, když po vítězné volbě řekl, že mnoho lidí volilo naschvál jinak, než jak vybízela média. Často ale také volili navzdory pražským elitám. Pobouřilo je lokajské oslavování nesvéprávnosti a touha nechat se vést laskavým aristokratem. Pro mnoho lidí z regionů to byl důkaz, že většina pražských elit nevnímá jejich problémy.

Česká pravice tím, že si vysnila ideál knížete, jenž nás zachrání, pokud jej budeme následovat, v době hospodářské krize implicitně přiznala, že i ona pociťuje frustrace a má obavy z budoucnosti. Vítězství Schwarzenberga by s největší pravděpodobností sloužilo k potvrzení stávajícího směru vlády „rozpočtové odpovědnosti“ a k umlčování kritických hlasů. Volba Zemana výhrou není, ale přinejmenším nic iluzorně nezakrývá a v reálnějších obrysech ukazuje, že tu nějakou krizi máme. 

Přání pravicových elit sice nevyšlo, ale na Zemana budou v budoucnu zřejmě pořádány mediální hony. Nadále se bude vytahovat antikomunistická karta proti každému, kdo se pokusí vybočit z určeného kurzu, a mobilizovat ta část populace, které se nesplnil sen o příchodu spasitele. Kníže se stal politickou obchodní značkou, což není tak banální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Značky totiž fungují i jako vyjádření životního stylu a člověk se s nimi snadno ztotožní. Takovému pojetí politiky je ale třeba klást odpor, jinak hrozí, že se nevolníky staneme doopravdy.

Autor je politolog.