Mentalita výjimečného stavu Plakáty na tramvajových zastávkách, výstava o Miladě Horákové, přednášky nebo brožura O komunistických časech – to vše i mnohé další bylo součástí projektu Proti ztrátě paměti, jejž zaštítila nevládní organizace Člověk v tísni. Jeho cílem zřejmě bylo vnutit veřejnosti antikomunistickou interpretaci minulosti i přítomnosti.
Podle úvodního prohlášení kampaně Proti ztrátě paměti se prý čím dál víc prosazuje „morálně relativistický pohled na minulost“, spojený se ztrátou paměti. Ten údajně vyhovuje těm, kteří „nemají čisté svědomí“ nebo „různým demagogům a manipulátorům“. Morální soudy o minulosti navíc nelze oddělit od antikomunismu, který je podle organizátorů „stejně důležitý jako antinacismus nebo antirasismus“. Minulost údajně zasahuje do našich životů, a kdo si myslí, že ne, je na omylu. Takovéto kampaně ukazují, že antikomunismus může opravdu leccos vypovídat o naší přítomnosti. Projevy antikomunismu mají totiž k fašizaci mnohem blíže, než se může na první pohled zdát.
Konfrontace minulostí
Antikomunismus patří ke stálicím české politiky. Pravice ho dlouhodobě využívá k mobilizaci voličů díky jeho jedinečné vlastnosti: antikomunismus si nárokuje morální nadřazenost, což jeho stoupencům umožňuje umlčovat a vylučovat názory, které nejsou vyhovující. Umí odsunout pozornost od současných problémů do minulosti a vinu za ně (jakoby mimoděk) připsat komunistům. Je to účinný prostředek, jak se zbavit odpovědnosti za problematické důsledky uplynulého (téměř) čtvrtstoletí, neboť prý stále sklízíme především plody čtyřiceti let nesvobody.
Dnešní antikomunismus je dosti vynalézavý v tom, jak využívat odkazy na minulost a obracet je proti lidem. Antikomunisté říkají, že tento systém je svobodný, a proto dnešní potíže nejsou na rozdíl od těch předlistopadových příliš vážné. Například ten, kdo si stěžuje, že přežívá za pár tisíc korun měsíčně nebo že nemá na cestování, je v brožuře O komunistických časech pokárán: „Občan ČR roku 2013, sdílející výše citovaný názor, si svobodu nejspíš představuje jako nezadatelné právo mít teď hned dost peněz na dovolenou v Alpách.“ Podle antikomunistů jsou tedy požadavky, týkající se sociální spravedlnosti nebo nenaplněných nadějí polistopadové éry projevem jakéhosi nevděku či rozmazlenosti. To ale není vše: antikomunisté zároveň říkají, že všichni jsme zatíženi minulostí a každý z nás ji „musí hodnotit“. Ten, kdo by váhal s jejím jednoznačným odsouzením, a tedy nesouhlasil s jejich názory, je morálně podezřelý, dokonce snad i zavrženíhodný. To však samozřejmě žádné otevřené diskusi nenapomáhá; je to naopak velmi nebezpečné.
Demokratické organizování hněvu
To, že kapitalismus vyvolává v lidech hněv, se ví přinejmenším od vzniku dělnických hnutí v předminulém století. Důvody mohou být různé: od nízkého ohodnocení po ztrátu místa a pádu do chudoby. Připočteme-li k tomu dopady hospodářské krize, demontáž sociálního státu a nestabilní politickou situaci, máme dost důvodů, proč být naštvaní. Klíčové ale je, jakým způsobem je hněv politicky organizován. V zásadě tu jsou dvě možnosti. Lidé se buď mohou mobilizovat proti zástupným nepřátelům: Romům, migrantům, nezaměstnaným či třeba komunistům, anebo je možné tento hněv obrátit proti systémovým nedostatkům a požadovat reformy – třeba v podobě většího přerozdělení, lepší sociální ochrany, změn ve fungování státní správy a podobně. Vyvolává-li se tedy dojem, že stížnosti nebo rovnostářské požadavky ohrožují svobodu, je to demagogické gesto.
Organizování hněvu na základě socioekonomických zájmů je demokratické, ale antikomunistům to uniká. Tím, že straší „návratem totality“ a vynáší kategorické soudy, jako by místo toho říkali něco jiného: hájíte-li své zájmy, styďte se, protože požadavky na reformy kapitalismu představují hrozbu pro demokracii. Antikomunisté nám předkládají obraz lidí, kteří by toho chtěli příliš, přivolávají svým nezodpovědným postojem „rudé nebezpečí“, a mají-li prokázat svou nevinu, udělají nejlépe, když se vyzpovídají ze svých hříchů. Komunisté jsou zase vykreslováni jako „cizorodý prvek“, který nepatří do naší společnosti, a to ani v době krize. Podobné tendence však již známe například z Polska nebo Maďarska, kde bagatelizace sociálního konfliktu a antikomunismus nahnaly lidi do náruče krajní pravice a hněv se obrátil i proti liberálům, kteří začali být vnímáni jako elitáři přezíraví ke každodenní realitě.
Přinucení k dějinám?
V zájmu demokratů přitom je nepotlačovat politizaci ekonomických nerovností, ať už je dílem ČSSD nebo dnešních komunistů. Antikomunismus totiž v důsledku diskredituje celou levici, a to vytváří podhoubí pro hnědnutí společnosti. Jak už podotkla řada politologů (například v knize Mezi masovou a kartelovou stranou. Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM, SLON 2013), pro antikomunisty je „komunismus“ zástupným symbolem, ve kterém jde hlavně o politický boj. Terčem antikomunismu totiž nejsou ve skutečnosti komunisté, nýbrž sociální demokraté. Tím, že pravice pravidelně opatřuje KSČM nálepkou antisystémové strany, a tím, že vyvolává mobilizaci na ochranu demokracie, pokud hrozí spolupráce levicových stran, utužuje mentalitu výjimečného stavu. To jen posiluje situaci, ve které zájmy chudších nejsou dostatečně hájeny. Možnosti levice prosazovat program jsou omezeny a stranický systém, kde levice není dostatečnou protiváhou pravice, je destabilizován.
Antikomunisté nám zkrátka pod rouškou minulosti předkládají svoji představu o dnešku, kam někteří patří a jiní z něj mají být vyloučeni. Tím však říkají, že demokracie je jen o něco málo víc než tržní ekonomika, a pokud naznačují, že kritika kapitalismu zleva ohrožuje demokracii, ohrožují ji tím sami. Vyvoláváním morální paniky totiž zastrašují, ohrazují pro sebe veřejný prostor – a tím omezují pluralitu. Nespokojenost s poměry je přitom v první řadě odrazem skutečných sociálních problémů, ne nějakého sobectví nebo „ztráty paměti“. Nabízí se pak otázka, kdo další nemá do slušné společnosti patřit, s kým dalším se nemluví a čí názor bude umlčen.
Jak je známo, aktuální politické boje, se vždy vedou v historických kostýmech. Dnešní antikomunistické kampaně, kterých bude zřejmě přibývat, proto můžeme chápat jako jakýsi pokus o „přinucení“ k dějinám, které mají být závazné a určující pro naši přítomnost. Není ale právě tohle ten největší problém? Neměla být výhodou polistopadové éry právě jakási svoboda od dějin, chápaná jako možnost vyjádřit svůj názor nebo životní zkušenost, jež může být odlišná, než je předepsaný vzor? Svoboda od historie znamená, že lidé nejsou nuceni zpovídat se ze svých postojů k dějinám ani následovat nějaké kategorické poučky. Ti, kteří dnes něco podobného vyžadují, by si to měli uvědomit.
Autor je historik a politolog.