Směr konkrétní utopie

Francouzský politolog, filosof a ekonom Serge Latouche se kritice převládajícího pojetí růstu a rozvoje věnuje již přes třicet let, první ucelený text na téma ale vydal teprve před několika lety. Překlad útlé knížky nazvané Malé pojednání o poklidném nerůstu (Petit traité de la décroissance, 2007) se nedávno dostal do rukou i českým čtenářům. Latouche zde přibližuje „území nerůstu“, snaží se nastínit myšlenkové zdroje nerůstové argumentace, představit vizi a principy možné nerůstové společnosti a diskutovat některé její politické souvislosti. V žádné z těchto oblastí se nepouští do podrobné argumentace, jde spíše o ochutnávku a první zasvěcení do světa nerůstového přemýšlení.

Politický problém dělení

Samotný pojem nerůstu má podle Latouche provokovat a také odolat rozmělnění, které postihlo koncept udržitelného rozvoje. „Mluvíme-li o ‚jiném‘ rozvoji a ‚jiném‘ růstu, značí to buď velkou naivitu, nebo velký alibismus,“ říká Latouche. Skutečnou funkcí udržitelného rozvoje je totiž podle něj – a Hervého Kempfa, kterého cituje – pouze udržet zisky a nerušeně provozovat „business as usual“. Nerůst naproti tomu vychází ze dvou zdrojů radikální kritiky těchto praktik. Za prvé jde o kulturalistickou větev odmítající redukovaný pohled na člověka jako bytost ekonomickou a zpochybňující konzumní společnost včetně jejích základních atributů – pokroku, vědy a techniky (sem patří například André Gorz, Jacques Ellul, Karl Polanyi či Erich Fromm). Druhý zdroj pak tvoří kritika environmentální, zdůrazňující neúměrný rozsah poškození ekosystémů, mimo jiné v důsledku fyzikální nemožnosti neustálého růstu produkce bez současného nárůstu objemu odpadů (za všechny jmenujme aspoň maďarského matematika a ekonoma Nicholase Georgescu-Roegena).

Spravedlivé rozdělení dostupných zdrojů podle Latouche představuje problém veskrze politický. Nerůst tak autor charakterizuje jako „politický projekt v silném smyslu slova (…) projekt budování autonomních a hospodárných vstřícných společností ve vyspělých i rozvojových zemích“. Nejedná se přitom o soubor jednotlivých konkrétních opatření, která by bylo možno slepě následovat. Jde o „kulturní revoluci (ani více, ani méně), která by vyústila v proměnu politického prostředí“ a o vytvoření nové vize směřování společnosti. Bez takové alternativní vize totiž podle Latouche existuje pouze administrativní řízení lidí a věcí, nikoli politika v pravém smyslu slova.

Žít, nikoli strádat

Latouche záměrně nenabízí přesný popis kroků vedoucích k poklidnému nerůstu, formuluje ale osm základních principů či apelů, jejichž aplikace podle něj kýženým směrem vede a které v angličtině souhrnně nazývá „8R: Re-evaluate“. Jsou to „reconceptualize“ (proměna chápání základních pojmů jako bohatství či chudoba), „restructure“ (přizpůsobení výrobních procesů a sociálních vztahů změněným hodnotám), „redistribute“ (spravedlivější přerozdělení bohatství a přístupu ke zdrojům jak mezi zeměmi globálního Severu a Jihu, tak uvnitř jednotlivých společností), „relocalize“ (uspokojování potřeb přednostně z místních zdrojů, ukotvení nejen ekonomiky, ale také politiky a kultury v konkrétním místě), „reduce“ (omezení produkce a spotřeby, zejména u zboží s nízkou užitnou hodnotou a velkými environmentálními dopady), „re-use“ (opakované použití již vyrobených věcí) a „recycle“ (recyklace odpadů).

Podstatné přitom je, aby se aplikace těchto principů nezvrtla v technokratickou karikaturu zběsilé honby za úsporami všeho druhu. Smyslem nerůstu je umožnit lidem žít dobrý a šťastný život, nikoli strádat. Klíč pak spočívá ve výše zmíněném přehodnocení toho, co pro šťastný život považujeme za podstatné, a způsobů, jak toho můžeme dosahovat. Snížení materiální spotřeby v zemích globálního Severu pak podle Latouche může uvolnit zdroje potřebné pro uspokojení základních potřeb v zemích Jihu a umožnit proces hledání jejich vlastní představy o žádoucích podobách dalšího vývoje.

V politickém kontextu pak Latouche ve třetí části knihy nastiňuje některá možná nerůstová opatření, jako například vyšší zdanění dopravy a dalších environmentálně škodlivých aktivit, spekulativních finančních transakcí či zisku nadnárodních korporací. Relativně obsáhle se věnuje také pojetí času a práce a nutnosti jejich přehodnocení – zejména jde o potřebu uniknout ze společnosti posedlé prací. Jedno z konkrétních opatření v této oblasti představuje navrhované zkrácení pracovní doby. Tyto a další požadavky by ovšem podle Latouche neměla prosazovat nějaká zbrusu nová „strana nerůstu“. S nerůstovými argumenty by měli být v rámci veřejné debaty konfrontováni všichni političtí představitelé, nehledě na jejich pravo-levé zařazení. Podmínkou přijetí těchto argumentů a odpovídajících politik je totiž proměna celospolečenského klimatu, a zejména opuštění posedlosti růstem pro růst samotný, sdílené v současnosti prakticky celým politickým spektrem.

Zdroj naděje a snů

Pokud bychom měli formulovat hlavní myšlenku Latouchovy knihy, mohla by to být právě tato: představa růstu je na mnoha úrovních zakořeněná nejen v naší ekonomice, ale také ve společnosti, v naší sdílené imaginaci, a právě opuštění této „posedlosti růstem“ je hlavním cílem nerůstového hnutí. Co přesně by mělo růstovou imaginaci nahradit, není ovšem zřejmé – podle Latouche to nesmí být ani „posedlost nerůstem“ v nějaké jeho konkrétní podobě. Stejně tak zůstává významnou otázkou, jak by mohl demokraticky proběhnout přechod k jinému uspořádání v rozsahu, který Latouche naznačuje. Silný důraz na demokratickou diskusi ve veřejném prostoru sice znesnadňuje využití nerůstové argumentace nějakou formou například ekofašistické diktatury, zároveň ale zjevně znesnadňuje možnost přijetí nerůstových opatření na celospolečenské úrovni. Sám autor označuje nerůstový projekt za „konkrétní utopii“, která na jedné straně představuje „zdroj naděje a snů“ a zároveň se snaží prozkoumávat „objektivní možnosti svého uskutečnění“.

Nutno říct, že Latouche samozřejmě není jediným a v kontextu košaté nerůstové debaty asi ani nejvýznamnějším autorem. Koncept nerůstu rozpracovávají i mnozí další, a to na úrovni akademické i aktivistické. Obsah tohoto pojmu pak samozřejmě formují i praktické projevy nerůstu od španělských squatů po britské hnutí Transition Towns, jehož čelný představitel Rob Hopkins se k myšlenkám nerůstu otevřeně hlásí.

Autorka působí na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně.