Rusko je opakovaně a právem kritizováno za nedodržování lidských práv. Odpůrci Vladimíra Putina však kromě nevole vůči Kremlu zatím nemají jednotný program a širší veřejnosti – a tedy ani voličům – nemají příliš co nabídnout. Také reakce zahraničí jsou rozporuplné.
Organizace Amnesty International zveřejnila 23. dubna letošní zprávu o stavu lidských práv ve světě. Rusku se v ní očekávatelně věnuje značná pozornost. Studie si všímá všech hlasitých a diskutovaných kauz, za něž Moskva již opakovaně sklidila kritiku. Ať už jde o nové zákony omezující svobodu shromažďování nebo trestní stíhání aktérů opozičních demonstrací z „Bolotnoj“, před soud zatím půjde dvanáct obviněných z podněcování k masovým nepokojům. Kreml je kritizován za pronásledování neziskových organizací, uvěznění členek skupiny Pussy Riot či posmrtné stíhání právníka Sergeje Magnitského. Sergej Nikitin, ředitel ruské pobočky Amnesty International, při veřejné prezentaci zprávy v Moskvě prohlásil, že pro nové putinovské Rusko je typické „potlačování jinakosti myšlení a kritiky“. Nutno dodat, že prakticky shodné výtky již zazněly i z úst ruského ombudsmana pro lidská práva Vladimira Lukina.
Funkční a vlivná opozice by byla ve stočtyřicetimilionovém Rusku jistě zapotřebí. Současné protestní hnutí však takovéto úloze zatím nedostačuje. Ačkoliv Vyšetřovací výbor Ruska (dříve součást generální prokuratury, dnes spadající přímo pod prezidenta) s opozičními představiteli nejedná v rukavičkách, z dlouhodobého hlediska nejsou pro dnešní opozici hlavním problémem státní represe, ale absence jednotného pozitivního politického programu, který by zhmotňoval alternativní představy o směřování Ruska a mohl přitom oslovit širší veřejnost. S vymítáním Putina bez konkrétní představy jak toho dosáhnout, si dnes opozice může vystačit ještě méně než loni v čase předvolebním. Okopávání kotníků prezidenta s mocným státním aparátem a loajálními médii v zádech je bez chytrého a poutavého alternativního programu pravděpodobně jen ztráta drahocenného času a plýtvání silami.
Za vším hledej ropu
Putin si je své převahy v tomto bodě vědom a také si ji užívá. Během tradiční televizní on-line diskuse s veřejností v dubnu opozici jednoduše vyzval, aby místo pokřikování na náměstích založila vlastní stranu a začala bojovat o své voliče ústavní cestou. Ano, to zní jistě logicky, ovšem kromě vize to chce také opravdu štědré sponzory. Jenže kdo z ruských podnikatelů by v dnešním společenském ovzduší šel na trh s vlastní kůží, když navíc není zřejmé, do koho má vlastně cenu takto „investovat“?
Jak poukazují mnozí ruští i zahraniční analytici, více než opozice dnes Putina děsí vidina ekonomické recese. Prezidentova voličská základna je mnohem konzervativnější, chudší a méně vzdělaná než mladí intelektuálové a podnikatelé z měst, kteří se bouří na Facebooku a na náměstích. Je také nesrovnatelně početnější a žádá si své jistoty. Teprve nevole této skupiny obyvatel může Putina opravdu ohrozit, zejména pokud by ekonomická situace nadále nedovolovala dotovat miliony „obyčejných Rusů“ tu státními příspěvky, tu novým bydlením či silnicí. Přitom ke zpomalování růstu již dochází, stagnují ceny ropy a její těžba. Velmi nepříjemné dopady by pro Rusko mělo výrazné snížení světových cen této suroviny. Institut ekonomické politiky Jegora Gajdara spočítal, že pokles ceny o jediný dolar by přivodil ztrátu sedmdesáti miliard rublů v ruské státní kase. O hrozící ekonomické krizi se v Rusku mluví nejen v obývácích, odpovědnost za zpomalení růstu ekonomiky si veřejně předhazují i různé mocenské elity a samozřejmě vláda. Nezabírají ani ujištění premiéra Dmitrije Medvěděva, který v rozhovoru pro ruský list Komsomolskaja pravda prohlásil, že na vytváření zásob masových konzerv, mýdla, soli a zápalek tentokrát nedojde. Takovýto optimismus příliš nepovzbudí.
Putine, ke mně
Situace v Rusku tedy může mít celou řadu interpretací a tomu odpovídají i schizofrenní reakce ze zahraničí. Evropská unie si sice zakládá na svých demokratických hodnotách a principech, zároveň však je pro ni Rusko jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů. Balancování mezi těmito zájmy je někdy opravdu složité. Například předminulý týden se v Litvě konala konference na téma „Kremelské represe a Svaz na obranu ústavy“. Hlavními pořadateli byly americká lidskoprávní organizace Freedom House a Institut mezinárodních vztahů Vilniuské univerzity. Bývalý šéf litevského parlamentu Vytautas Landsbergis se z tribuny dotázal, zdalipak už západní civilizace prozřela a pochopila, jak to v Rusku vlastně chodí. Situaci v zemi přirovnal ke Stalinovým dobám. Je to přitom asi čtvrt roku, co se ministr zahraničí této pobaltské země Linas Linkevičius dohodl v Mnichově se svým ruským kolegou Sergejem Lavrovem na nutnosti oživit vzájemné vztahy.
Podobné rozpory ale není zapotřebí hledat až v Pobaltí. Nový prezident Miloš Zeman čelí kritice za to, že se netají snahou o vylepšení vztahů s Ruskem. Lidé se stejným zájmem působí přímo v jeho okolí. Méně se ale ví, že mohou být i v nejvyšším moskevském vedení. Například čerstvě jmenovaný ruský vicepremiér Sergej Prichoďko působil v osmdesátých a devadesátých letech na velvyslanectví v Praze a z té doby má v Česku jistě mnoho vlivných známých. Do trendu pragmatického uklidňování vášní mezi Prahou a Moskvou zapadla i nedávná čtyřdenní návštěva premiéra Petra Nečase v Ruské federaci. Nečas kladl důraz na byznys a zároveň se před místními novináři razantně vyjádřil ke kauze Pussy Riot: členky skupiny podle českého premiéra „nejsou bojovnice za svobodu a lidská práva“ a byly potrestány za znesvěcení pravoslavného chrámu. Přitom v čele české diplomacie stojí ministr Karel Schwarzenberg, který před časem chodil po sněmovně s plackou „Putine, ke mně, mazej na místo“.
A jedna z posledních afér na malém českém dvorku se točila kolem akademika Martina C. Putny, který v předvolebním klipu na podporu Schwarzenberga s ušankou na hlavě a placatkou v ruce strojeným ruským přízvukem dosti svérázně obviňoval Miloše Zemana a jeho předchůdce Václava Klause z nadměrného bratříčkování s ruským prezidentem.
Autorka je novinářka a rusistka.