Veřejné peníze

Moc nad moderními penězi se v průběhu dějin přelévala od veřejných autorit ke kapitalistickému trhu. Je sice pravda, že mnoho států bylo dříve závislých na půjčkách bankéřů a finančníků, do nedávné doby to byl však povětšinou stát, jenž reguloval či dokonce řídil soukromý bankovní sektor, kontroloval peněžní oběh přes hranice a vydával bankovky a mince. Globalizace finančnictví a odklon od užívání mincí a bankovek k virtuálním penězům vytvářeným na základě úvěru vedly k peněžnímu systému, který je zcela v moci bankovního a finančního sektoru, ovládaného ziskem. Deregulací podstatné části bankovní a finanční sféry pod vlajkou neoliberalismu byla kontrola nad výdejem peněz a jejich oběhem téměř úplně předána tržním silám. Tradiční banky a úvěrní družstva začaly mít problémy. Současně se objevila plejáda nových finančních nástrojů, které vtáhly obchodní banky i nebankovní finanční instituce do víru úvěrů a spekulací. Stát se jaksi stáhl ze scény a s ním zmizely principy mutualismu (vzájemnosti) i jakákoliv možnost uchopit peníze jako záležitost politickou a společenskou.

Předními hráči éry tržního fundamentalismu se staly angloamerické ekonomiky, a to za nadšené podpory dotyčných států. Finanční trhy se náhle začaly jevit jako zdroj neomezeného bohatství, veřejné výdaje a zvyšování daní se oproti tomu staly jen něčím, co „tvůrce bohatství“ svazuje. Státní regulace finančního systému se omezila na starost o inflaci, přinejmenším tedy v Británii, takže když přišla krize, hledaly příslušné instituce problém na špatném místě. Finanční krize odhalila křehkost peněžního systému podléhajícího tržním silám, které se řídí ziskem. Selhal jeden z klíčových mechanismů volného trhu, pružná tvorba peněz v podobě úvěru, čímž se vyjevila nespolehlivost kontrolních mechanismů privátního sektoru a ukázalo se, že celá impozantní stavba finančního kapitálu je v důsledku závislá na finanční kapacitě státu. Bublina nadřazenosti kapitalistického trhu praskla a jeho sociální, ekonomická a ekologická ničivost začala být jasněji patrná. Pokud se krize způsobená privatizovaným finančnictvím nemá opakovat, je důležité začít debatovat o budoucnosti peněz a přístupech, jež by byly sociálně a ekologicky udržitelné.

Peníze totiž nejsou nějakým přirozeným doplňkem trhu, ze své povahy představují sociální a politickou instituci. Způsob jejich tvorby, oběhu a kontroly by proto měl podléhat kritické analýze. Debata o budoucnosti peněz si musí vzít ponaučení nejen z poslední krize, nýbrž z celé struktury samotného finančního systému. Musíme prozkoumat, co to peníze vůbec jsou, jak fungují, ale také kdo vlastní a ovládá peněžní systém v jeho různých podobách a na různých úrovních. Pokud se tak nestane, pak nám nezbude než opakovat stejné chyby, dokud nepřijde zase další krize. Budeme potom litovat, že jsme nevyužili příležitosti vyvinout peněžní systém, který by napomohl lidskému společenství dosáhnout sociálně spravedlivější a ekologicky šetrnější formy hospodaření. Neznamená to přitom začít úplně od začátku. Je zřetelné, že peněžní systém je čistě společenský fenomén, který nedokáže sám o sobě „přirozeně“ poznat a ocenit hodnotu lidských aktivit. Peněžní systémy nemohou fungovat ani autonomně, ani živelně – jsou ze své povahy sociální a veřejné, předpokládají důvěru a autoritu. Peníze nevytvářejí společnost, nýbrž společnost vytváří peníze. Rozhodující jsou formy jejich vlastnictví a kontroly. Konvenční ekonomové i většina těch radikálních však vnímají peníze jako marginální aspekt vlastních analýz. Ti konvenční přebírají ideologický rámec kapitalistického způsobu produkce a směny, ignorují sociální a politickou podmíněnost peněz a svou analýzu původu a funkce peněz vztahují k tržnímu systému. Neřeší tak problém zodpovědnosti vůči veřejnosti a veřejný zájem, jenž je spjat se vznikem a oběhem peněz. Jak jsem již vysvětlila jinde, peníze jsou otázkou důvěry, představují nárok na zdroje nebo produkty vytvořené lidskou společností. Kontrola výdeje peněz a jejich oběhu s sebou nese důsledky pro každého, kdo má co do činění s peněžním systémem. Peníze jsou společenským fenoménem a veřejným zdrojem, jenž byl s tichým souhlasem státu odkloněn a nasměrován tak, aby z něj čerpala jen hrstka privilegovaných.

Sociálně spravedlivé hospodářství

Hlavní námitku vůči kapitalistickému systému založenému na dluhu představuje jeho požadavek neustálého růstu. Aby se dosáhlo zisku, jsou lidé nuceni neustále produkovat, konzumovat a půjčovat si. Z ekologické perspektivy však „vyžaduje udržitelnost systému přísun peněz, jenž přetrvá, i pokud se růst zastaví“, jak říká Richard Douthwaite. Ekonomický aparát by měl být schopen lidské společenství úměrně zaopatřit i bez destruktivního růstu. Klíčová je proto idea dostatku a sociální spravedlnosti. Dostatek v tomto případě znamená tolik zboží a služeb, kolik je potřeba k uchování dobré kvality života. Sociální spravedlnost pak spočívá v tom, že ekonomické priority jsou určovány v zájmu nejslabších členů společnosti.

Z ekologické perspektivy ničí kapitalistická dynamika růstu životní prostředí. Následky puzení neustále investovat do nových podniků vyžadují nový typ ekonomiky. Ekologičtí ekonomové tvrdí, že onu „opravdu skutečnou“ ekonomiku představuje příroda, jež má své fyzické a biologické limity, jimiž přesahuje tržní pojetí „skutečné“ ekonomiky. Koncept „růstu jako pokroku“, který kapitalistický model předpokládá, musí v důsledku narazit na kapacity životního prostředí jakožto základny lidských aktivit. James O’Connor to chápe jako „druhý rozpor kapitalismu“. Zatímco první rozpor popisuje tradiční marxistické pojetí ekonomické krize, druhý značí fakt, že kapitalistické aktivity ničí sociální a environmentální podmínky své vlastní existence. Jak nás varuje Michael Perelman, „finanční systém můžeme zachránit za pár bilionů dolarů, nikdo ale neví, jak obnovit vyčerpané zdroje energie a zachránit zničené životní prostředí na globální úrovni“.

Ekofeministická politická ekonomie chápe gender jako klíč k uchopení odluky ekonomiky od společnosti a životního prostředí v ortodoxním pojetí této disciplíny. Ekofeministická politická ekonomie má za to, že ženská práce je chybějícím článkem mezi ekonomikou a přírodou. Kapitalistický trh je zbavený tělesnosti a vyčleněný z celku lidské existence v přírodě. To tvrdil již Karl Polanyi, ale ekofeministky jdou ještě dál. Už nejde jen o to, že kapitalismus vede peněžní hranici pouze kolem aktivit, které pokládá za ziskové. Ještě je tu patriarchát, který analogickou peněžní čárou vymezuje práci, která je natolik hodnotná, aby si zasloužila mzdu. Velká část ženských aktivit se proto nachází mimo tyto kategorie jako neplacené nebo velice podhodnocené. Důležité přitom je, že se jedná o tělesnou práci, jejímž středem je lidská slabost a životní cyklus – práci týkající se dětí, starých lidí, nemocných, nešťastných, jinými slovy jde o péči v nejširším slova smyslu.

Kapitalistický patriarchát vylučuje ze svého finančního ohodnocení domácí a komunitní aktivity spojené s lidskou psychickou a fyzickou existencí, a stejně tak vytěsňuje přírodu. Zdánlivě neomezené možnosti přírody a péče jsou považovány za samozřejmé a volně dostupné. Nemluvíme tu o nějakém esenciálním rozdílu mezi muži a ženami. Mnoho žen dosáhlo privilegovaných pozic v peněžní ekonomice, zatímco muži se naopak mnohdy angažují v neplacené péči nebo komunitních aktivitách. Problém je v tom, že fungování celého současného ekonomického systému závisí jak na využívání přírodních zdrojů, tak na neplacené nebo podhodnocené práci vykonávané převážně ženami. Potřeby lidského těla a jeho křehkost jsou vytěsněny, což vede k vytvoření iluze nezávisle existujícího „ekonomického člověka“. V „jeho“ životě postaveném na penězích chybí vědomí materiální podstaty lidského života a jeho ukotvenosti v životním prostředí. Ekonomický člověk není ani mladý, ani starý a netrápí ho domácí záležitosti, které nelze ani ignorovat, ani odložit. Umělé pole lidských aktivit, které se nazývá „ekonomika“, opomíjí, co je ve skutečnosti podmiňuje, a nijak si nepřipouští, jak moc parazituje na sférách neplacené sociální práce, jakož i na zdánlivě nevyčerpatelných přírodních zdrojích. Nevede to k ničemu jinému, než že jsou tyto zdroje zneužívány a ničeny. Křehkost lidské existence je úzce svázána s křehkostí životního prostředí. Obojí leží mimo hranici peněžní ekonomiky.

Peníze v podstatě vznikají na příkaz, z ničeho – ať už mají podobu kovu, papíru nebo bankovního účtu, nejsou důsledkem žádné mentální nebo manuální práce konkrétní společenské skupiny. Vznikají sérií soukromých a veřejných aktů. Nijak neodrážejí úsilí toho, kdo je vytváří, jsou pouze nárokem na zdroje a práci. Neexistuje proto důvod, proč by měly přinášet výhody jen svému stvořiteli. Jsou něčím, co nevyžaduje určitou práci, jsou sociálním zdrojem a jako takové jsou příbuzné zdrojům přírodním. Podobně jako příroda mohou být chápány buď jako soukromé vlastnictví, anebo jako veřejný statek – něco, co nevlastní ten či onen jedinec či skupina, ale společné bohatství, které má prospívat všem. Veřejné zdroje „náleží“ nejen všem lidem, ale také životnímu prostředí. Jejich použití, pokud k němu vůbec dojde, musí být ku prospěchu všech.

Veřejná podstata privátních peněz

Skutečná ekonomika reprezentuje zájmy patriarchálního kapitalistického trhu, který se řídí ziskem. Finanční systém, závislý na dluhu, se opírá o slib neustále funkčního oběhu peněz, který je v konečném důsledku dán státem a jeho schopností vybírat daně. Přestože peněžní systém závisí na společenské důvěře a autoritě veřejných představitelů, nejdůležitější aspekt peněžního systému – schopnost peníze vytvářet – byla svěřena privátnímu sektoru. Prvním krokem tedy musí být uchopit peníze jako veřejný statek a žádat jej zpět pro lidstvo jako celek. Jak tvrdí Bernard Lietaer, „peníze jsou příliš důležité, než abychom je ponechali bankéřům a ekonomům“.

Pokud bychom přistoupili k systému stoprocentních rezerv, banky by mohly půjčovat jen peníze, které si u nich někdo předtím uložil. Mohly by tedy poskytovat úvěry jen z peněz, které již existují, a ztratily by schopnost vytvářet peníze z ničeho, jak to dělají dnes. Místo toho by začaly skutečně plnit úlohu, kterou zdánlivě plní již dnes, tedy úlohu zprostředkovatelů finančních úvěrů. Spořené peníze by nebylo možné si vyzvednout, dokud by je dlužník nesplatil. Lidé, kteří by půjčovali peníze, by věděli, že riskují. Spekulovat by bylo těžké v případě neexistence mechanismu tvorby peněz z ničeho. Ekonomika by musela fungovat na stabilnějších principech, protože dynamika dluhu, na němž je založen růst, by neměla z čeho čerpat.

Jde o to, že pokud veřejnost – skrze stát – hraje roli garanta kapitalistického finančního systému, pak tento systém musí být v rukou veřejnosti. Pod vládou neoliberální ideologie nemá stát nic společného s ideálem veřejného blaha. Je však důležité neobracet neoliberální teze pouze naruby (není pravda, že co je soukromé, je nutně špatné, a co je veřejné, je nutně dobré). Státy patří k nejdůležitějším garantům soukromých financí. Představitelé veřejnosti ale nebudou zacházet s penězi rozumně, nebudou-li demokraticky zvoleni a nebudou-li pod veřejnou kontrolou. Jestliže mají být peníze demokratické, pak priority státu musí být určeny širokou veřejností. Pokud by veřejné služby byly placeny přímo z peněz pro tento účel vytvořených veřejným sektorem, pak by bylo možné se vyhnout plýtvání, zbytečné produkci a zbytečnému konzumu. Místo peněz, které trh vytváří a nechává obíhat v podobě dluhu, by peníze vznikaly přímo pro potřeby společensky relevantních aktivit a pak by teprve putovaly na trh. V současné době, kdy jsou vydávány soukromým sektorem, je nutné je k těmto cílům horko těžko získávat zpět z daní.

Veřejné peníze by tedy putovaly opačným směrem. V první řadě by se jednalo o demokratickým rozhodnutím podmíněné společensky hodnotné užití, komerční sektor by přitom mohl získat peníze jen na aktivity sociálně relevantní a ekologicky udržitelné. Vznik peněz by se řídil potřebnými výdaji a komerční trh (pokud by existoval) by nabízel zboží a služby, kterými by se k sobě snažil přilákat peníze v oběhu. V takovém systému by lidé měli více příležitostí pracovat ve sférách, které přímo ovlivňují jejich životy. Rozdělená ekonomika odcizené práce by se stala jednotnou ekonomikou, která v sobě spojuje práci a lidské potřeby. Důležitou otázkou stále zůstává, jak by taková ekonomika fungovala. Richard Douthwaite ve své analýze „ekologie peněz“ tvrdí, že existují tři způsoby, na jejichž základě vznikají peníze: komerčními aktivitami, na popud zástupců veřejnosti nebo samotné veřejnosti.

Sociální měny

Sociální peníze vznikají buď výdejem a oběhem lokální měny, nebo prostřednictvím účetního systému založeného na členství v obchodní skupině. Systémy sociálních peněz jsou většinou lokální a jejích cílem je budování místní ekonomiky. Nejznámější příklad projektu, který se opírá o členství a vedení účtů spíše než o hmatatelnou měnu, jsou takzvané LETS (místní směnné systémy), které zavedl Kanaďan Michael Linton v raných osmdesátých letech. LETS vytvářejí členské organizace, v nichž lidé pro sebe vzájemně vykonávají různé úkony nebo spolu obchodují a své úvěry nebo dluhy zaznamenávají na společném účtu. Další možností je založit lokální měnu. Známým příkladem je měna, která byla zavedena v malém univerzitním městě Ithaca ve státě New York. Hodnoty „Ithaca Hours“ jsou rozlišeny na základě času – od čtvrthodiny po dvě hodiny – a ohodnoceny podle národního průměru hodinové mzdy. Ithaca Hours se vydávají jako půjčky či granty charitám nebo jako platby za inzeráty v ústředí iniciativy. Je s nimi také možné platit v místních obchodech. Jejich zakladatel se inspiroval příkladem Roberta Owena, pionýra družstevního hnutí a zakladatele finančního systému z let 1832 až 1834, nazvaného National Equitable Labour Exchange (Národní spravedlivá směna práce). Dalším známým a rozšířeným fenoménem je „Time Dollar“, časová měna, jejímž strůjcem je Edgar Cahn, americký profesor a občanskoprávní advokát. Časové dolary lze získat za službu prokazovanou určitou dobu jinému člověku, neexistuje však peněžní ekvivalent. V Japonsku se v rámci péče o seniory používají takzvané hureai kippu, pečovatelské lístky. Pečovatelé získávají za služby seniorům časové kredity, které mohou přičíst někomu jinému, pokud například poskytne péči jejich příbuznému.

Alternativní či doplňkové měny vznikaly v dobách ekonomické krize, např. v třicátých letech minulého století. V roce 1932 se Michael Unterguggenberger, starosta rakouského města Wörgl, snažil vyřešit problém nezaměstnanosti třetiny místních obyvatel. Rozhodl se vydat deset tisíc šilinků v okolkovaných bankovkách (které však nebyly považovány za legální platidlo). Inspiroval se myšlenkami ekonoma a aktivisty Silvia Gesella – aby zůstal kolek platný, musel být každý měsíc za malý poplatek orazítkován. Toto „zdržné“ mělo motivovat místní k rychlému utrácení. Bankovkami byli placeni jak městští úředníci, tak ti, kteří vykonávali veřejně prospěšné práce, daly se jimi ale také platit místní daně. Okolkované bankovky slavily velký úspěch, rychlost oběhu byla vyšší než u běžné měny a nezaměstnanost klesla o dvacet pět procent. Richard Douthwaite a Dan Wagman vnímají vznik „pomocných měn“ jako „důležitý krok k demokratizaci tvorby peněz“. Rakouští vládní představitelé tento názor evidentně sdíleli, vzhledem k tomu, že měnu záhy prohlásili za nelegální. Americká vláda ve třicátých letech taktéž zakázala stovky podobných měnových systémů, protože se obávala, že se peněžní systém stává natolik „demokratický, že se jí vymyká z rukou“.

Lokální měny jsou populární mezi ekologickými aktivisty a ekonomy, kteří věří, že podporují lokální ekonomiku. Komunitní měnové systémy podle nich mohou rozšířit její možnosti. Zlepšují ekonomickou solidaritu, nabízejí alternativní formy likvidity, za malé náklady dodávají finance lokální obchodní síti a udržují bohatství uvnitř komunity. Lokální měny i obchod však mají své limity. Disponují většinou malým rozsahem, zvláště pokud jsou založeny, jako v případě LETS, na osobním jednání s tím, že každá transakce musí být zaznamenána. Peter North dochází ve své studii lokálních obchodních systémů k pochmurným závěrům. Optimistům, kteří tvrdí, že můžou fungovat jako lokální nekapitalistické trhy, namítá, že „nelze ignorovat, že podobné pokusy už tu byly mnohokrát a pokaždé ztroskotaly“. Tvrdí, že tyto projekty se nemohou od kapitalistického trhu zcela osvobodit. Vznik alternativní měny nestačí. Je nutné mít zajištěný přístup k základním zdrojům, což předpokládá přístup k běžné měně. Lokální peněžní systém může podpořit jen ty zdroje a aktivity, jež má pod kontrolou. Nejde ani tak o vytváření peněz, jako spíše o šíři jejich působení. Pokud tu neexistuje žádná autorita představující veřejný zájem, pak sociální měna může spoléhat jen na vzájemnou důvěru a solidaritu zapojených lidí. Stoupenci myšlenky lokální měny ji většinou berou jako jednu z mnoha. Richard Douthwaite rozlišuje čtyři typy měny: národní, mezinárodní, lokální a speciální spořicí.

Sociální měny možná nemají velký dopad, avšak umožňují jednotlivým komunitám prozkoumávat alternativní způsoby, jak zajistit své potřeby a uspořádat své životy. Dávají tušit „prostory, jež se nacházejí mimo kapitalismus“. V komplexních společnostech je veřejný peněžní systém nutný k tomu, aby umožnil výrobu a směnu. Lidé potřebují půjčku, která by jim to umožnila, což však nemusí znamenat rovnou zadlužení. Peníze by mohly být poskytnuty, aby přímo iniciovaly výrobní proces, zvláště pokud by se jednalo o neziskové služby a zboží. Pokud by měla být výroba a spotřeba dostatečná, pak by mělo být možné za tímto účelem přímo vyrábět potřebné zboží a poskytovat potřebné služby. V současné době je vznik peněz podmíněn trhem, který se řídí ziskem, jehož cílem pochopitelně není materiální zajištění společnosti. Kapitalismus si uzurpoval výrobu peněz pro hromadění bohatství. Je systémem poháněným konzumem a růstem. Nemůže být nikdy základem společnosti dostatku, společnosti, jež je ekonomicky spravedlivá. Měli bychom usilovat o přenastavení systému peněz tak, aby všichni lidé mohli materiálně zajistit svou existenci udržitelným způsobem.

Autorka je profesorka sociálních věd na Northumbria University.

Z knihy The Future of Money From Financial Crisis to Public Resource (Pluto Press, New York 2010) vybrala a přeložila Tereza Stejskalová.