Neil Simon
Apartmá v hotelu Plaza
Národní divadlo, Brno, premiéra 14. 12. 2012
Tři aktové hry v jedné a úryvek z psychoanalytika Ericha Fromma v programu nejsou zárukou úspěchu ani v režii tvůrkyně netypických muzikálů Lucie Málkové, která se spojila s dramaturgem alternativních projektů Matějem Samcem. Apartmá v hotelu Plaza tematizuje vztahy poněkud netypickým, a přitom atraktivním způsobem. Každá aktovka pojednává o páru, který řeší typickou situaci – nevěru, nepřekonatelnou přitažlivost a v posledním případě svatbu. Neil Simon obecně pátrá po vtipu v nekomických situacích, což je pro diváka velmi přitažlivé. Inscenace je však jako celek nevyvážená, po chladném prvním aktu a sarkastickém humoru rozpadajícího se páru jsme přeneseni do bulvárního příběhu slavného producenta, jenž touží po mladé paní (tento akt v rukou inscenátorů zcela ztratil na záměrné vtipnosti), a nakonec se těšíme z židovského humoru manželské dvojice, jejíž dcera se úmyslně zavřela na toaletě, odmítajíc se vdát. Vše se odehrává v minimalistických kulisách Marie Blažkové. Všechny části jsou prostoupeny autorskými zásahy inscenačního týmu, které působí jako pěst na oko. Příkladem za všechny je sluha (Václav Hanzl), postava, jejíž komika vychází ze stylistiky němých filmů (skoky z okna a pitvoření se), snad pro případ, kdyby scénář nebyl dost dobrý. Inscenace Apartmá v hotelu Plaza tedy nabízí kvalitní humor Neila Simona, který je však bohužel devalvován možná až přílišnými režijními ambicemi, mířícími do míst, jichž nedokáže měšťanská dramatika dosáhnout.
Michal Trávníček
Andrej Jerofejev
Umělec v současném Rusku
Tranzitdisplay, Praha, 6. 2. 2013
Ruský kurátor Andrej Jerofejev se proslavil svou provokativní výstavou Zakázané umění, po které musel odejít z vedení Treťjakovské státní galerie. Na přednášce v Tranzitdisplay představil současnou situaci na ruské scéně. Vedle velkolepého „glamour“ umění ukázal i umění „chudé“, jež záměrně využívá levné materiály a méně okázalé instalace, či tvorbu abstraktní. To jsou podle něj tři nejprotežovanější typy vizuální kultury v moskevských galeriích. Ústředním bodem přednášky však bylo umění, které se odmítá omezovat na vykázaný prostor, zabývá se ožehavými společenskými otázkami, a je proto politickým establishmentem pronásledováno. Jeho kořeny Jerofejev identifikoval v soc-artu Vitalije Komara a Alexandra Melamida, kteří provokativně míchali prvky moderny a socialistického realismu, či v akcích ve veřejném prostoru Anatolije Osmolovského a Avděje Ter-Oganjana. Za vyvrcholení tohoto proudu označil aktivistické počiny skupin Voina a Pussy Riot, které s předchozí generací pojí výrazná sebestylizace. Úspěch Pussy Riot, tvrdí Jerofejev, spočívá v jejich přesvědčivém vystupování v rolích rebelantských adolescentek, jakkoliv jsou to vzdělané a dospělé ženy. Oproti akcím jejich předchůdců v devadesátých letech jsou ale jejich performance politicky jasně cílené a ztotožňují se s konkrétní ideologií. Přednáška trpěla mírným terminologickým chaosem: Jerofejev mluvil o politickém umění, ale nebylo jasné, co tím přesně myslí. Voinu a Pussy Riot identifikoval jako umělecký aktivismus, avšak souvislost s politickým uměním zůstala mlhavá.
Jakub Singer
Graham Greene
Ministerstvo strachu
CD, Radioservis 2012
Patrně u příležitosti úmrtí herce Radoslava Brzobohatého vydal Radioservis na konci loňského roku tříhodinovou rozhlasovou adaptaci Greenova Ministerstva strachu v dramatizaci Jiřího Hlavničky a režii Jana Bergera. Příběh, který vyšel poprvé v roce 1944, trochu připomene o pět let mladší Orwellův román 1984 – hlavně všudypřítomnou stísněnou atmosférou a zavlečením „obyčejného“ člověka do soukolí mocenských hrátek. Děj je koncipován až detektivně a odehrává se během druhé světové války ve Velké Británii. Problémy hlavního hrdiny Arthura Rowea začnou ve chvíli, kdy v tombole vyhraje dort z „pravého másla a vajec“. Dort totiž ukrývá tajemství a Arthur se stává objektem sledování, nepříjemných návštěv a vše vyvrcholí výbuchem nastražené bomby, po němž hrdina ztratí paměť. Dnes bychom román zařadili asi do škatulky špionážních dramat; nechybí tu milostný motiv, až divadelně fingovaná vražda, zrada ani blázinec coby místo, kde se krotí ti nepohodlní. Napětí dodává detektivní rozuzlování počátku Arthurových patálií, jež vyústí v akční honičce, při níž jde o záchranu Anglie – všechno zlo totiž pochází přímo ze srdce Třetí říše. Nicméně „ministerstvo strachu“, tedy instituce sbírající kompromitující materiály na všechny, kteří by mohli být pro systém nebezpeční, přežilo a ještě rozšířilo svou působnost v poválečných totalitách a skrze provázání politiků s ekonomickou sférou vesele funguje dodneška.
Jiří G. Růžička
William Shakespeare
Troilus a Kressida
Národní divadlo 2012, 142 s.
„A důvod? Jeden paroháč a jedna kurva.“ Tak shrnuje příčinu Trojské války Theristes v Shakespearově Troilovi a Kressidě. S tím pracují i eseje zařazené do programu k inscenaci této hry v Národním divadle. Především Pavel Drábek a Martin Urban zde vyzdvihují její potenciál zobrazit válku jako vleklý zápas o hodnoty, jejichž obsah se vyprázdnil a nakládá se s nimi už veskrze alibisticky. Čím houževnatěji všichni bojují za „krásu, čest či slávu“, tím více bují pletichaření, nadutost a malověrnost. Jak ve svých textech Drábek i Urban zdůrazňují, drama Troilus a Kressida ukazuje svět v jeho ambivalenci, z níž sice vyplývá jistá bezútěšnost, ale zároveň je tento stav nadějí ke změně. Naproti tomu Daniel Kroupa v širší historicko-sociologické úvaze sleduje nejen svět homérský, ale i pilíře starověkého Řecka obecně. Kromě pojmů polis a hybris se věnuje také otázce, proč ještě několik staletí po Homérovi měly čest a sláva tak výsadní postavení. Příčinu spatřuje v tom, že tehdy „člověk dosud neobjevil své nitro, a je tedy zcela obrácený navenek: je prostě tím, jak ho vidí ostatní lidé“. Pokud by tomu tak bylo, čest by byla degradována na hodnotu zcela povrchní. Kromě toho autor tímto jednoznačným soudem popírá věčnou dvojakost světa, na niž poukazuje právě Shakespearovo drama. Rozhodnutí Trójanů nevydat Helenu a zachovat si tak čest se proměňuje v kontextu této bezúčelné války v pouhý blábol. Přesto v závěru svého eseje volá Kroupa i po návratu cti do naší politiky – tentokrát mu ale pravděpodobně nejde jen o pozlátko, zakrývající morální vakuum.
Kateřina Součková