Láska
Amour
Režie Michael Haneke, Francie, 2012, 125 min.
Premiéra v ČR 14. 2. 2012
Poslední snímek krutého filmového analytika Michaela Hanekeho vyvolává přinejmenším dvě otázky. První, ryze vnějšková, ohmatává povahu festivalových cen, neboť se ptá, zda mají dostávat režiséři Zlaté palmy „za zásluhy“. Ta druhá jde té první trochu po krku a dumá nad tím, jak velkou moc mají autorské rukopisy a jak velkým hříchem je vykročení z nich. Láska rozhodně není špatný film, je však natolik protichůdný povaze předchozí režisérovy tvorby, že mnohem více svádí k přívlastku „snobský“. Hanekeho snímky fascinovaly fragmentárností a unikavostí, byly emotivní a chladné zároveň. Už předposlední Bílá stuha, v něčem dokonce podvratnější než předchozí snímky, však přestala být okatou konceptuální hrou s divákem a uchýlila se ke strategii, kterou bychom hledali spíše v dobře napsané literatuře. Láska je studií jednoho vztahu, dalším rodinným dramatem v Hanekeho tvorbě, tentokrát však bez uvozovek. Fascinuje spíše uměřeností než radikalitou. Haneke jako by tentokrát týral ty diváky, kteří si v jeho předchozím způsobu týrání libovali. Když už naznačí, že přijde něco zneklidňujícího, vzápětí tuto „potěchu“ odepře. Láska je především zkoumáním umírání a jeho vlivu na vztah dvou bytostí. Nejde tu o rozklad, ale o proměnu. Typicky stísněné prostory mnohem více slouží konverzaci a hře jemných gest než analytické destrukci. Předchozí Hanekeho filmy pojednávaly o umírání v metaforické podobě. Tento je sice o skutečném umírání, ale poprvé výrazněji, byť nikoli neproblematicky přitakává životu.
Tomáš Stejskal
Sněhurka: Jiný příběh
Blancanieves
Režie Pablo Berger, Španělsko, 2012, 100 min.
Premiéra v ČR 19. 2. 2013
Spíš než nové hollywoodské návraty ke grimmovským pohádkám (Sněhurka a lovec, Sněhurka Tarsema Singha, TV seriál Grimm) připomíná španělská Sněhurka: Jiný příběh současný zájem artové kinematografie o raný film. Vedle oscarového The Artist Michela Hazanaviciuse do něj můžeme zahrnout Tabu Miguela Gomese nebo Klíčovou dírkou Guye Maddina. Sněhurka se nicméně nejvíce drží právě Hazanaviciusovy pocty klasickým němým žánrovkám, konkrétně předvádí příběh grimmovské pohádky jako čistokrevné melodrama z prostředí býčích zápasů počátku 20. století. Snad ještě víc než pro The Artist zde také platí, že jde o pouhé nostalgické retro evokující zašlé postupy starých filmů. Zatímco Hazanaviciusův snímek alespoň (byť ne příliš důkladně) ohledával fenomén diegetického a nediegetického zvuku (vrcholná scéna hrdinova snu s diegetickými zvukovými efekty), Sněhurka je prostě jen zdařilá napodobenina. V kopírování postupů raných filmů je mnohem důslednější než The Artist, ať už v kompozici mizanscény nebo v herecké akci. Jaksi mimoděk tím vrací na plátno důraz na lidskou tvář, který v současné kinematografii zcela ustoupil do pozadí. V tomto ohledu je dílo triumfem herečky Maribel Verdú v roli „zlé královny“, jejíž výrazný obličej se stává dominantní uhrančivou atrakcí celého snímku. Jinak Sněhurka jen potvrzuje to, co explicitněji a s větším smutkem vyjadřuje The Artist: v této podobě je film nenávratně mrtev.
Antonín Tesař
Maniak
Maniac
Režie Franck Khalfoun, Francie, USA 2012, 93 min.
Premiéra v ČR 7. 2. 2013
Pokleslé filmové žánry, ať jde o sci-fi, western či horor, mohou v rukách talentovaného tvůrce přerůst svou původní škatulku a stát se pozoruhodnými i pro ty diváky, kteří jimi doposud pohrdali. Maniak režiséra Francka Khalfouna však ze škatulky příliš nevyčnívá, a spíše tak potvrdí předsudky těch, pro které je slasher sprosté slovo. Khalfoun natočil ve své podstatě novodobou poctu hororům osmdesátých let a k této době odkazuje i využití retro syntezátorové hudby. Příběh Franka Zity, restaurátora starých figurín, jehož každý pokus o navázání vztahu s ženou končí její brutální smrtí, je až krystalicky jednoduchý. Snímek plynule střídá jednotlivé scény vražd, kdy Frank každou oběť skalpuje, a „živými“ pak oživuje restaurované figuríny. Do šílencova světa vstoupí krásná fotografka Anna a mohla by to být právě ona, kdo přeruší Frankovu krvavou jízdu. Režisér Franck Khalfoun se jednoduchou zápletku pokouší oživit zejména hlediskem subjektivní kamery, když diváky umisťuje do pozice vraha, a zároveň rozplétá i vrahovu rodinnou anamnézu, připomínající dnes již klišé z dob Psycha. Přestože Maniak dokáže zdařile pracovat s napětím, které vyplývá z andělské a zároveň nepředvídatelné tváře Elijaha Wooda či právě ze subjektivního pohledu, opravdu prázdný děj jej deklasuje do podoby byť příjemné, přesto však ničím výjimečné oddechovky. Komplexní psychologická cesta do duše vraha se nekoná.
Petr Hamšík
The Spaceape
Xorcism
Free download 2012
V době, kdy sebealternativnější žebříčky roku 2012 cítily nutkavou potřebu se také přihlásit k homosexualitě Franka Oceana, a tedy k jeho desce Channel Orange, se v tichosti formátu EP přihlásil Spaceape ke své nemoci. Jedna z nejvýraznějších postav postdubové hudby, spolupracovník Kode9 na deskách Memories of the Future (2006) a Black Sun (2011), které zvuk afrofuturismu purifikovaly pro podmínky postapokalyptického vakua, najednou ukročila do prostoru, na jehož existenci se už jen vzpomínalo. Přitom bezpochyby všichni by chtěli být těmi vyvolenými, kterým bude dáno ho znovuobjevit. To je paradox nemoci na pokraji smrti a paradox černých kořenů hudby, které z ideologického hlediska musí být ztracené v dostatečné vzdálenosti. Proto teď najednou zní syrové smyčky z hudby haitských voodoo rituálů jako nějaký vrchol tanečního kontinua a Spaceapův hlas jako hlas pamětníka, který se ve skutečnosti chce zbavit určitého dědictví a tíhy, která na něj byla naložena. Proto oněch sedm zaklínání na dvanácti minutách nepomůže nikomu dalšímu, i když údělem vymítačské formule je opakování stejného. Přes všechnu euforii, kterou zprostředkovává, zkušenost, šílenství i radost zůstávají uzavřeny v klenotu dokonalého „nálezu“. Skutečně to není deska pro žádného ze současných vydavatelů (je volně dostupná ze Spaceapova blogu), ani hledačů progresivního vývoje žánru, ani pro věrné fanoušky, ani pro nové duše.
Head in Body
Kylie Minogue
Abbey Road Sessions
Parlophone 2012
Miniaturní sexbomba, australská Madonna, platinová ikona žvýkačkového popu, a jak rádi píšou neustále nadržení hudební publicisté, umělkyně vyzývavých převleků vydala nahrávku svého života. Atmosféra slavných nahrávacích studií, která nejvíce proslavili Brouci, je zřejmě stále podnětná, pokud máte dost peněz, a Kylie Minogue sem rozhodně nepřišla vymetat pavučiny. Výsledkem je vkusné retro postavené na živých nástrojích, síle orchestrálních aranží a patosu povyšujícím kýč na zjevení. Jak ukazuje například nová verze skladby On a Night Like This, dobře propočtená intimita má ve své přiměřeně povrchní bezprostřednosti a překvapivě uvěřitelné emocionalitě potenciál proměnit i ty nejotravnější odrhovačky ve skutečné klenoty popu. Předělávka zpěvaččina prvního singlu The Locomotion by klidně mohla být věnována Philu Spectorovi a jeho obětem. Sledujeme-li pak záběry z orchestrálního provedení skladby Finer Feelings, ihned si povšimneme toho, co by nemělo být přeslechnuto ani při poslechu samotné nahrávky: měňavé barevné škály líčení, umělý lesk laku na vlasy, třpyt pozlátkového prášku i další atributy svůdnosti předpředminulé dekády se na těle pomalu stárnoucí zpěvačky opět dovolávají mytických kvalit „časů vášně“, o kterých se v písni zpívá. Také syntetické krajkoví získalo novou moc. A bez vrásek okolo úst se botoxové rty neobejdou, jakkoli se smrt musí pečlivě dávkovat, zvláště jde-li o rakovinu. Zkrátka: tak procítěně Kylie Minogue ještě nezpívala.
Billy Shake jr.
Robert Piotrowicz & C. Spencer Yeh
Ambient
Bocian Records 2012
Pokud se vám při slově ambient vybaví plíživá hudba šířená jako nenápadná kulisa ve stísněném prostoru výtahů nebo jméno Briana Ena, tak se nemýlíte. Ovšem je-li toto slovo použito v titulu alba dvou hudebníků experimentujících s tichem a zejména s hlukem, musíme být ostražití. „Ambient je něco, co se nepostřehnutelně šíří okolním prostředím až k hranici samotné existence… Tohle není ambientní hudba, ale má s ní leccos společného. Obklopuje nás a zahaluje,“ píše se o nahrávce na stránkách vydavatele. Živý záznam z newyorského koncertu skutečně zahaluje, a to nejen skvěle budovanou a gradující improvizací, v níž se proplétá hutný zvuk analogového modulárního syntezátoru Roberta Piotrowicze s elektronikou upravenými houslemi C. Spencera Yeha, kterého můžeme znát třeba z projektu Burning Star Core. Yehova hra občas připomíná zběsilá sóla freejazzového saxofonu, jindy drásá detailní koncentrací na zvuk samotné struny. Zvuky syntezátoru vytvářejí těkavý, oscilující rámec k Yehovým improvizacím, avšak místy je nečekaně ostrý, agresivní a téměř až fyzický. Největší překvapení nás ale čeká při otočení desky na stranu B. Čekáme totiž marně. Druhá strana nese pouze ticho, nebo přesněji řečeno, zvuky zprostředkované nedokonalostmi reprodukce. Tedy mírný šum a občasné praskance. Konceptuální vyjádření zvukových extrémů, čas popisující prostor.
Karel Kouba