Jan Nejedlý
Nová pražská strašidla
Argo 2012, 221 s.
Kniha Nová pražská strašidla by mohla být dalším z řady slovníků pražských strašidel, pouhým lákadlem naivních sezonních turistů. Jenže Jan Nejedlý je zkušený autor, který své bohaté znalosti lidových vyprávěnek všeho druhu dovede dobře prodat. Jak už napovídá název knihy, dočteme se o strašidlech současných, neokoukaných a navíc stále živoucích. Mými favority se okamžitě staly historie s výmluvnými názvy: Pogující motyka, Stalinovo ucho, Krvácející bankomat nebo Příšerná kapela. Krom vynalézavých novinek přináší i překvapivé verze známých příběhů o Olze Hepnarové či spartakiádním vrahovi. Nejedlý k tématu přistupuje jazykově mimořádně tvůrčím způsobem a jeho styl připomíná to nejlepší z tvorby autorské dvojice Šimek–Grossmann. Kdo by mohl být vděčným příjemcem knihy? Kupříkladu můj šéf. Jmenovaný je sice vzorným otcem, ale respekt si někdy zjednává odsouzeníhodným způsobem. Své dcery (a někdy i podřízené) totiž děsí právě hrůzostrašnými historkami. I vymyslel jsem naň strašlivou past. Knihu jsem zapatlal rudou razítkovou barvou, aby vynikly otisky prstů, třesoucí se rukou vepsal hrůzyplné věnování a zabalil do papíru, ve kterém jsem den předtím koupil podřadné odřezky masa na polévku. Balíček jsem nechal u známého antikváře s instrukcí, aby ctěnému šéfovi zavolal, že pro něj nechal právě neznámý muž na pultě antikvariátu silně zapáchající knihu. Prý jde o Nevyjasněná úmrtí kapitánů českého průmyslu 2, jeho oblíbené téma. Každou chvíli čekám zuřivý telefonát. Berte to jako radu k servírování.
Petr Karlíček
Evžen Boček
Poslední aristokratka
Druhé město 2012, 244 s.
Román o strastech a slastech zrestituované aristokracie s humorem a nadsázkou – to je Poslední aristokratka, vícedílný opus od Evžena Bočka, památkáře a romanospisce, který v hýřivých plejádách vtipů a eskapád hraběcí rodiny Kostků z Kostky přibližuje každodenní dění na šlechtickém sídle ve vlastech moravských a českých. Pokud jste kdy bydleli na hradě, dáte mi za pravdu, že se jedná o těžce vykoupený komfort autonomie. Můžete sice mít pěkné koně a psy, ale musíte si na ně vydělat a vaše hospodářství musí klapat; dnešní šlechtic musí být podnikatel a vzdělaný k tomu, jinak nemá šanci obstát v konkurenci. Když k tomu ještě připočteme, že se o šlechtice leckdo rád otře, uznáte, že být aristokrat není žádný med. V prvním díle autor popisuje příběhy Kostků z Kostky po návratu z New Yorku: sychravý podzim na ponuré tvrzi, žoviální venkovany a personál s jeho malichernými požadavky, trable s právníkem a farářem, výcvik psů a vedení hospodářství. Nelze upřít autorovi vtip, kterým někdy posouvá děj váznoucí na mělčinách popisnosti. Využitím žánru deníku a korespondence navíc dodává zdání přesvědčivé autenticity. Jedná se o zdařilý román, kterým Evžen Boček navázal na literární humoristickou tradici. Co se asi vyklube v dalších dílech?
Vít Kremlička
Virginie Despentesová
Dítě apokalypsy
Přeložil Petr Christov
Host 2012, 302 s.
Romány a filmy Virginie Despentesové jsou považovány za kontroverzní. Ocenění se jim dostalo za otevřenost a deziluzivnost, s jakou představují současnou společnost, především nejmladší generaci. V plné nahotě, hodilo by se říct, romantiku ovšem nečekejte. Dítě apokalypsy je příběh s detektivní zápletkou. Nevýrazná čtyřicátnice Lucie vede pátrání po zmizelé teenagerce z rodiny snobského spisovatele, a protože si neví rady, požádá o pomoc legendu v oboru, tvrďáckou lesbu Hyenu, která se v příběhu nevybíravě ujme role zasvětitelky. Pátrání není zrovna dynamické a brzy se na trase Paříž – Barcelona rozplyne v bloumání bary a byty s ženskými orgiemi. Neoficiálním happy endem pak je Luciino postupné objevování vlastní homosexuality. Proč ne, umanutou tendenčnost textu však pominout nelze. Schematičností se vyznačují všechny postavy, ale zatímco ženské jsou bizarní a kladné, mužské výhradně tupé, podlé a trapné. I snaha ozvláštnit román předáváním vypravěčské štafety mezi postavami zavleče do příběhu křeč a řadu nepravděpodobností. Bombastický závěr, kdy se ztracená a vlastním prostředím odmítnutá dívka stane pod vlivem jeptišky teroristkou, je bohužel víc úsměvný než varovný. Ať už tuhle románovou apokalypsu čteme vážně nebo s nadsázkou, její roztříštěnost snad překlene jedině mocný oblouk ženské ejakulace, což jistě není málo, ale na tři sta stránek to bohužel nevystačí. Ani s gumovou rukavicí.
Jana Šrámková
Christian Bobin
Krokem bláznivým
Přeložil Denis Molčanov
Dauphin 2012, 216 s.
„Krokem bláznivým kráčí ten, kdo je tichý, pozorný, kdo překračuje zákazy a povolení, kdo vidí cestu“ – a taková je i Fuga, hlavní postava prózy Christiana Bobina, který je jinak znám spíše čtyřmi desítkami básnických sbírek. Hlavní hrdinka nám přibližuje svůj dosavadní život v prostředí Jurských hor, kde, jak sama uvádí, nicneděláním a psaním o svém životě, roste. Kouzlo Bobinovy krátké prózy spočívá ve způsobu vyprávění. V jeho proudu nalézáme podnětné myšlenky, každodenní postřehy, ale i pravdy, které si nechceme přiznat. Hrdinka, která si věci ráda dělá po svém, tak získává na přitažlivosti: „Právě jsem pochopila, že mě nikdo nikdy v ničem neomezí. Nikdo. Nikdy. Co se internátu týče, uvidíme. Našla jsem svoji metodu. Je jednoduchá. Platí na internát, jako bude jednou platit na manželství, na povolání, na všechno. Moje metoda zní: uvidíme.“ Její úniky z narýsovaných linek osudu začínají už v dětství, když utíká z cirkusu, ve kterém pracují její rodiče. Toulá se po okolí, vymýšlí si fiktivní pojmenování a navazuje první přátelství. Sílu instinktu poslouchá také v sedmnácti letech, když se provdá za svou první lásku, kterou ale pár let nato opouští a vrací se zpět k rodičům. Vedle autorova pozorného pohledu na svět dodává knize kouzlo také jeho básnický naturel. Kombinace těchto dvou složek umožňuje, aby se docela normální život mladé dívky proměnil v neobyčejné dobrodružství, a proto román stojí rozhodně za přečtení.
Klára Elšíková
Max Frisch
Odpověď z ticha
Přeložila Magdalena Šulcová
Archa 2012, 96 s.
Vychází-li rané dílo světového klasika, čelí jednak velkým očekáváním ze strany literární veřejnosti a jednak již přednastavenému způsobu čtení. Stejně tak tomu je i v případě baladické prózy Maxe Frische, která se nestala součástí autorových sebraných spisů vydaných v sedmdesátých letech a vychází až nyní. Hledajíce v útlé knížce kontury, které později vykrystalizují v plynulé tahy, švýcarští kritici používají výrazy jako „rozcvička“ či „pouhý předstupeň“ skutečného Frische, jak jej čtenář zná z pozdějších románů Homo Faber a Stiller.
Povídka zachycuje sotva třicetiletého muže, který se bez zkušeností či výbavy pokouší zdolat extrémně nebezpečný horský hřeben švýcarských Alp. Motivem téměř sebevražedné mise Balze Leutholda se ukazuje být hluboká krize z pocitu vlastní průměrnosti a nenaplněné ambice udělat v životě něco výjimečného. Víra v předurčenost k blíže nedefinovaným „velkým věcem“ představuje definující moment, od něhož se odvíjí veškeré sebepřijetí mladého muže. Jemu klade Frisch znejišťující otázku, jak dlouho může člověk čekat na něco skutečně výjimečného, než sezná, že mu čas mezitím protekl mezi prsty a včerejší smysl se stal dnešním pustým velikášstvím.
Fenomén quaterlife crisis, na Západě již nějakou dobu odborně pojednávaný jako krize v období přejímání zodpovědnosti nad vlastním životem, u Frische vyústí v podnik s minimální nadějí na úspěch. Spontánní výstup na horský hřeben se stává náhražkou všeho, co mělo být vykonáno, ale z nedostatku talentu, píle či příležitosti vykonáno nebylo. Stává se únikem od vědomí, že „se člověk dosud nenaučil ničemu, co by se dalo nazvat povoláním“ a že během tohoto hledání „minul svůj čas“, v němž mohl svému životu dát výrazný směr. Leutholdův další životní běh či osud dívky v červených šatech, jež se stane poutníkovou průvodkyní, stejně jako zkostnatělá morálka švýcarského maloměsta třicátých let nejsou v povídce podstatné. Mnohem spíše se Frisch pokouší odpovědět na otázku, které hodnoty dokážou přetrvat na hranici života a smrti tváří v tvář horskému tichu. V dnešní době adorující adolescentní třicátníky tak získává Frischova próza, literární vědou velebená výrazně méně než autorova pozdější díla, novou přitažlivost, neboť vypráví o rozpacích nad převzetím zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí a o neochotě dospět.
Ina Píšová
Radek Mikuláš
Rosomák strojvůdcem
Dokořán 2011, 71 s.
Kniha Rosomák strojvůdcem bývá stejně jako „jiná zvěrstva“ z repertoáru Divadla Chobot někdy zařazována do škatulky literatura pro děti a mládež, už samotný přebal knihy ale tvrdí, že autorův humor se v tomto dílku s dětským světem míjí. Je pravda, že s břitkým komičnem, které v příbězích ústí v absurdní pointy, může mít problém i leckterý docela dospělý čtenář, avšak obecně také jakýkoliv čtenář, jenž není nesmyslným zvířecím cynismům nakloněný. Kdo nebyl obeznámen s předchozí tvorbou Radka Mikuláše (kupříkladu knihou Blijící lišky a jiná zvěrstva), tedy morbidně vtipnými pohádkami pro náročné dětičky, pravděpodobně bude po dvou stránkách věnovaných koupi bílých ponožek usilovně přemýšlet, jaká enigmatická alegorie je v příběhu asi ukryta. Pštrosáci, Rosomáci, Okružáci, těžko představitelná stvoření, ale třeba i močící kuny a bezradní doktoři jsou hlavními hrdiny do krajnosti vyhnaných, až surrealistických etudek, doprovázených jemnými černobílými kresbami, které má na svědomí coby svůj první ilustrační počin paleontolog Tomáš Přikryl. Taková krátká dramata je třeba brát jako anekdoty, vychutnat si nonsensové situace, které nabízejí, a moc se nad nimi nedivit ani o nich příliš nepřemýšlet.
Adéla Vyvijalová
Brian Michael Bendis, Alex Maleev
Daredevil – Muž beze strachu 3
Přeložil Tomáš Jeník
BB art 2012, 255 s.
Potřetí se s objemným omnibusem vydáváme do světa slepého právníka-superhrdiny Matta Murdocka alias Daredevila. Scenárista Brian Michael Bendis i tentokrát přesvědčuje o svých kvalitách, když Daredevila nahlíží spíše přes jeho civilní život. Aby si to ještě trochu ztížil, rozhodl se v předchozích svazcích odhalit jeho identitu a teď má plno práce s tím, aby ji zase ukryl. Výraznou roli sehraje půvabná Black Widow, kterou se americká tajná služba rozhodne vyslat do Bulharska výměnou za teroristku Madame Hydru. Daredevilova bývalá milenka tak opět vklouzne do jeho života a částečně vyplní Murdockovo porozvodové vzduchoprázdno. Součástí knihy je i speciální pětašedesáté číslo, které vyšlo k Daredevilovým čtyřicátinám. Kresbu si tu vzali na starost hostující výtvarníci. Z Hellboye známe P. Craiga Russela, pro mnohé může být objevem hyperrealistická, občas až příliš sterilní kresba Grega Horna. Sešitem číslo 66 už začíná další rozsáhlý příběh, který vrací na scénu Alexandera Bonta, prvního Kingpina. Bendis tuhle postavu vytvořil a zasadil ji do řady Kingpinů – jedním z nich ostatně nechal prohlásit i Daredevila – před toho nejznámějšího: Wilsona Fiska. S tímhle příběhem si vyhrál dvorní kreslíř série Alex Maleev. Ve své kresbě formálně stylizuje mnohé flashbacky tak, aby připomínaly komiks doby, v níž se ta která scéna odehrává. Část je černobílá, většina je ale rozmazána tečkovaným rastrem komiksů stříbrného věku, tištěných na nekvalitním papíře.
Jiří G. Růžička
Mlada Mikulicová
Biskup Severus z Ašmúnajnu. Křesťané a muslimové ve fátimovském Egyptě
Karolinum 2012, 268 s.
Úroveň povědomí o arabském křesťanství je u nás obecně spíše mizivá a většinou se omezuje na pochmurné vyhlídky stran dalšího osudu zmenšujících se křesťanských komunit v oblasti Blízkého východu. V posledních letech se nicméně objevily kvalitní odborné tituly zabývající se alespoň určitou výsečí tématu. Nová kniha religionistky Mlady Mikulicové představuje bez nejmenších pochyb vynikající dílo založené na hlubokých znalostech předkládané látky a studiu klíčových pramenů. Ústřední postavou knihy je biskup Severus ibn Muqaffa‘ z Ašmúnajnu, významná osobnost koptských dějin, působící v desátém století. Autorka si nevystačí pouze s rozborem Severovy vytříbené apologetické argumentace a jeho rozhodujícího příspěvku k arabizaci koptského křesťanství, ale na historickém pozadí seznamuje čtenáře s náboženským a intelektuálním vývojem Egypta během celého prvního tisíciletí po Kristu. Objasňuje tak různé vlivy, jež byly důležité při utváření podoby raně středověké tváře země na Nilu a jejichž pozůstatky z egyptské kulturní atmosféry dosud zcela nezmizely. Plodné teologické diskuse a vzájemné ideové obohacování mezi příslušníky rozdílných náboženství v období vlády převážně tolerantních fátimovských chalífů, jež autorka podrobně mapuje, pak mohou sloužit jako významná inspirace také v dnešní době, kdy se bohužel v souvislosti s koptskými křesťany v politicky neklidném Egyptě objevují často nepříliš optimistické zprávy.
Jan Kondrys
Benjamin de Constant-Rebecque
O dobyvačnosti a uzurpaci
Přeložila Růžena Ostrá
CDK 2012, 191 s.
Ve Švýcarsku narozený francouzský romanopisec, politický publicista a také aktivní politik Benjamin Constant (1767–1830) byl jedním z nejvýznačnějších a nejvlivnějších zastánců liberalismu doby císařství a restaurace. Jeho vymezení svobody nikoli jako pozitivní účasti na politickém životě, ale negativního osvobození od vměšování vládce je dodnes východiskem, k němuž se obracejí a hlásí liberálové všech škol. V předkládaném svazku se toto rozlišení objevuje nejkategoričtěji v jedné z příloh, přednášce O svobodě u starých Řeků a Římanů ve srovnání se svobodou v moderní době, ale stejné principy obsahuje i samotný spis O dobyvačnosti a uzurpaci, který Constant napsal v roce 1813. Ten je na jedné straně ostrým protinapoleonovským pamfletem, který odmítá jak císařův vojenský expanzionismus, tak absenci konstitučního omezení jeho vlády, zároveň ale, hlavně ve své druhé části, věnované uzurpaci, je i obecnějším textem, odmítajícím jakýkoli druh despocie. Vytyčuje nároky na ustavení spravedlivé a omezené vlády a míří tak nejen na Napoleona, ale i na případnou restauraci dynastie Bourbonů. V tomto směru, po vzoru Montesquieua, považuje za ideální vzor Anglii. Naopak kriticky se vyrovnává nejen s érou konzulátu a císařství, ale také s jakobínským terorem, dobou ancien régime a politickým myšlením Jeana-Jacquesa Rousseaua a abbé Mablyho.
Matěj Metelec
James Lovelock
Mizející tvář Gaii
Přeložila Petra Královcová
Academia 2012, 210 s.
V šedesátých letech, tedy době New Age a hippies, přišel vědec James Lovelock s teorií Gaii, která měla blíž právě k těmto hnutím než k vědě. Její podstatou je myšlenka, že Země je živoucí organismus a že nejen geoklimatické podmínky po darwinovsku mění přírodu, ale i příroda sama si dokáže tyto podmínky přizpůsobovat. Později se Lovelock pokusil tuto teorii podpořit sedmikráskovým modelem světa. V něm platí, že když planeta přijímá příliš mnoho tepla, nechává pro svou ochranu růst bílé sedmikrásky, které světlo odrážejí, když se naopak ochlazuje, nahradí je tmavými, které světlo přitahují. Jeho zatím poslední studii k tomuto tématu z roku 2009 můžeme rozdělit do dvou částí. V jedné Lovelock nastiňuje chmurnou budoucnost, která nastává kvůli tomu, že jeho teorie o Gaie byla příliš dlouho brána na lehkou váhu, ve druhé vzpomíná a shrnuje, jak vlastně vznikala a jak musel bojovat o své místo mezi vědci. První část je rozhodně záživnější, možná i proto, že Lovelock je ekolog pravicový. Podporuje například jaderné elektrárny na úkor těch, které pracují s obnovitelnými zdroji. Případně prohlásí za obnovitelný zdroj energie fosilní paliva – s výhradou, že se obnovuje trochu pomaleji, než ho lidé čerpají. Předpokládám, že ani po Fukušimě autor názor nezměnil, a možná jsou právě jaderné elektrárny tím, čím Gaia, skrze člověka, hodlá regulovat počet lidí. Ostatně, příroda okolo Černobylu přece krásně pookřála!
Jiří G. Růžička
Vojtěch Kolman
Idea, číslo, pravidlo
Filosofia 2012, 474 s.
Kniha Idea, číslo, paradox má podle jejího autora Vojtěcha Kolmana sloužit jako jakýsi úvod či „orientační mapa“ nejen do jeho starší, rozsáhlejší a náročnější publikace Filosofie čísla, ale i do filosofického programu, kterým je jeho předchozí text veden. Idea, číslo, paradox především kompiluje Kolmanovy starší články do tří kapitol odpovídajících třem oblastem autorova zájmu: (analytické) filosofii, matematice a logice. Kolmanův výklad jeho vlastního pojetí filosofie přitom sleduje tři novodobé filosofické „obraty“, postupně modifikující rámec oboru. Kantovský obrat od aristotelské vědy o jsoucím jakožto jsoucím ke zkoumání podmínek možnosti poznání, Fregův obrat k jazyku, který otázku „co je A“ převádí na otázku „jaký je význam slova A“, a nakonec obrat pragmatický, přisuzovaný pozdnímu Wittgensteinovi, nicméně podle Kolmana v nějaké podobě přítomný už u Frega, který relativizuje tento význam slova v kontextu neredukované plurality užití daného pojmu v jazykové praxi. Právě obhajobě tohoto posledního pragmatického obratu vůči současným více či méně přiznaně objektivizujícím tendencím je věnována převážná část knihy. Matematika a logika tu přitom slouží především jako půda pro ověřování či dokládání obecných filosofických tezí či problémů. Text je nicméně dobře srozumitelný i pro laiky v těchto oborech, navíc v mezích možností u takto zaměřené publikace i přiměřeně ironický a v užití konkrétních příkladů často vtipný.
Antonín Tesař