V tuzemsku usazený americký hudebník, známý především díky sólovému projektu Core of the Coalman (recenze v A2 č. 16/2010), líčí své setkání s Pacifikem a sanfranciským undergroundem. Takzvaná Bay Area je známá jako místo kulturní diverzity, jakási synkretická limita amerického mýtu. Jak oceán ovlivňuje místní hudbu?
Krátce poté, co jsem se před spoustou let přestěhoval do Oaklandu v Kalifornii, abych studoval současnou hudbu na Mills College, mě napadlo, že přejdu most a prozkoumám San Francisco. Ocitl jsem se v Golden Gate Parku, dějišti slavných setkání kontrakultury, poblíž místa, kde stávalo sanfranciské Tape Music Center, ve kterém se Pauline Oliveros, Terry Riley, Don Buchla a Morton Subotnik scházeli k hudebním experimentům. Vyrazil jsem na dlouhou procházku, pořád rovně, přímo do zamlženého stromoví. Za tři nebo čtyři hodiny jsem se ocitl na konci parku a přešel silnici. Přede mnou se objevila pláž a ohromná vodní plocha. Vyrazilo mi to dech.
Vzduch voněl solí a rezonoval celým spektrem hluků. Zněl tu i další úžasný zvuk – houkání mlhových sirén. Jako by se ve společné skladbě scházely tři rohy hrající jeden či dva tóny ve třech vzájemně nezávislých rytmech, pravidelně, ne však synchronizovaně. Co začalo jako elementární struktura, odhalilo vlastní komplexitu, která byla sice statická, ale přitom se vyvíjela. Tato mnohočetná jednota vykazovala dynamickou bohatost variací a velkou míru různorodosti, a přitom si uchovávala základní strukturní stejnost, propůjčující shluku zvuků pevnou formu. Napříč různými rovinami bylo možné rozeznat tytéž vznikající vzorce, podobně jako v raných kompozicích Terryho Rileyho a Stevea Reicha. Uvědomil jsem si, že ozvěny těchto forem jsou přítomné v uspořádání celého pobřeží, od podobností miliard pískovcových úlomků mezi útesy severně od San Franciska po strukturu Kalifornského poloostrova. Jak ale interakce oceánu a pobřeží ovlivňuje místní hudbu?
Bylo to mé první setkání s Tichým oceánem, ani jsem nevěděl, kde jsem se vlastně ocitl. Přišel jsem k nějakému muži na pláži a ptal se, co je to za vodu. Podíval se na mě, jako bych se úplně zbláznil, a pak odpověděl: „To je Pacifik.“ „Aha,“ řekl jsem. Poděkoval jsem a odešel. Nečekal jsem, že bude tak blízko.
Ptáci a dinosauří mláďata
Když jsem se o pár dní později procházel ulicemi Oaklandu, potkal jsem Chese Smitha, perkusionistu, který poslední dobou hraje například s Markem Ribotem nebo skupinami Xiu Xiu a Mr. Bungle, a on mě pozval na koncert do klubu Clit Stop. Elektronické duo Blectum from Blechdom zde hrálo své skladby o původu mytických Ptáků a sexuálních úkonech divokých kachen, které záhy vyšly na albu Haus de Snaus (2001). Další byli Deerhoof a potom Steve Gigante, který později založil Tiny Bird Mouths, předváděl jakousi frenetickou improvizaci končící nad kaluží krve. Tak vypadalo mé uvedení do hudební scény San Franciska.
Sám jsem brzy začal vystupovat. Ale až po setkání s bubeníkem Murder Murder jsem objevil podzemí. Celá ta scéna měla jen volnou organizaci a sestávala z lidí, kteří pořádali extrémně energické koncerty inspirované třeba skupinou Lightning Bolt a dalšími, které se jako potopa šířily z okruhu Fort Thunder v Providence na Rhode Islandu. Koncerty Spockmorgu vyžadovaly aktivní spoluúčast, a to i z hlediska vlastního bezpečí. Během jednoho vystoupení byla zničena celá budova. Kapely jako Burmese provokovaly publikum, zatímco třeba Pink and Brown strávili víc koncertů mezi publikem než na jevišti. Crack War zbourali hranice mezi žánry a namísto dělítek nabídli syntezátory a tancující holky. Neexistovala tu žádná kulturní izolace vysokého a nízkého umění. Nezávislé kluby jako Hecos Palace, Noise Pancakes, ACME Observatory, 21 Grand, Lab a galerie Luggage Store uváděly všechny možné druhy komponované i improvizované hudby. Během jedné noci bylo možné slyšet hudbu Mortona Feldmana, vidět improvizované divadlo Bran(…)Pos nebo třeba drsný noise Tralphaz. Label Zum pomáhal oboustrannou distribucí vytvořit spojnice s ostatními městy, a když to šlo, dělala se turné.
Oceán mi však stále komplikovat život. Začal jsem jezdit kempovat, abych pobřeží pořádně poznal. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo možné ony struktury, na které jsem tu narážel, nějakým způsobem použít ve vlastní tvorbě. V práci umělců, kteří mě obklopovali, moře příliš slyšet nebylo. Jak najít vliv oceánu u dua lepenkových počítačů a tříhlavých dinosauřích mláďat skupiny Rubber O Cement? Buď jak buď, jakmile začaly zimní přívalové deště, byl s mými výlety konec. Zůstaly pouze vztahy, které jsem si utvořil hudbou, a ty trvají už mnoho let.
Uříznout si prst nasolenou žiletkou
Oceán a pobřeží – co to znamená? Útesy naklánějící se nad koncem světa, přelévající se, a přitom nehybný oceán, poryvy větru mezi stromy a výstřední pravidelnost sirén a majáků. Rozbité silnice, rozervané a vržené do moře v důsledku zemětřesení, vedou člověka k závěru, že tahle země nebyla myšlena pro zvířata ani pro lidi. Nebudu zde mluvit o pohroužení, ke kterému oblasti na severozápadním pobřeží Pacifiku vybízejí, ani o metaforách, které by ze vztahu mezi těmito místy a prostředím obchodních domů, klubů a výloh mohli vytvářet experimentující umělci, mezi něž jsem tehdy patřil. Mohl bych se pokusit rozebírat, jak ony zvukové intenzity a jejich trajektorie odrážely mé zkušenosti s oceánem, jak mi nepředvídatelnost interaktivních performancí připomínala náhlá zjevení nočních bytostí na pobřežních plážích nebo jak celé místnosti někdy jako vlny pulsovaly v rytmu i mimo něj. Skutečnou otázkou však je, co může oceán lidem nabídnout z kulturního hlediska.
Vezměme si například kapelu Nueng Phak, která hraje takzvaný Thai pop. Tvoří ji asijský zpěvák (byť zřejmě ne z Thajska) a další hudebníci s kořeny na Středním východě a v Evropě, všichni ale žijí v Oaklandu. Ostatně studium etnomuzikologie a nezápadních hudebních stylů v Americe má kořeny právě na západním pobřeží. Roky kulturní diverzity vyústily v relativně velkou snášenlivost mezi lidmi různých ras, vyznání, životních stylů a národních kuchyní. Rozdíly se tu oslavují. Tuto pestrost ovšem moře umožňovalo od chvíle, kdy první člověk nasedl do člunu. Skutečným přínosem oceánu tedy je, že nás svádí dohromady.
Teď žiju v Praze. Samozřejmě, že se mi po Kalifornii občas stýská. Kdyby se mi stýskalo ještě víc, sůl mých slz by mě možná zanesla zpět k oceánu – k předkambrickým mořím, která proudí uvnitř našich těl. Britský fyzik Arthur Eddington jednou řekl, že chemické složení naší krve je velmi podobné chemickému složení pravěkých oceánů. Budeme-li pečlivě a dost dlouho naslouchat, nezaslechneme snad příboj na moři našeho společného původu?
Autor je hudebník.
Z angličtiny přeložil Pavel Černovský.