Václav Klaus se brzy stane významným spolupracovníkem amerického institutu Cato. Podle šéfa institutu Johna Allisona svým životem a činy totiž dokázal, že neochvějná víra ve volný trh spolu se silnými vůdcovskými rysy může hory přenášet, například vymanit zemi z okovů komunismu. John Alisson si zřejmě popletl Klause s Augustem Pinochetem. Mezitím v Praze Petr Nečas ostře odsoudil skupinu senátorů, kteří se podepsali pod návrh žaloby na bývalého prezidenta pro velezradu. Stydí se za ně a za dvacet let svého působení v politice prý nezažil takovou lidskou a politickou ubohost. Přijal snad za vzor knížete Karla a celou svou politickou kariéru prospal? Současně se Václav Klaus pouští do podivné kritiky hradního Hájka: „Od začátku jsem si ťukal na čelo a říkal, že se zbláznil.“ Jedním dechem však dodává, že Hájek má řadu kvalitních a originálních myšlenek. Nezbývá než těšit se na to, co po cirkusu Havel a cirkusu Klaus předvede na hradě nový prezident Miloš Zeman.
J. Gruber
Z facebookové stránky filmu Babovřesky se postupně stalo zvláštní centrum ublížené pýchy, která vyvěrá ze zjevně frustrujícího zjištění: přestože má nová komedie Zdeňka Trošky fenomenální návštěvnost, některé vrstvy „národa“ filmem i jeho tvůrcem z duše opovrhují. Výpady těchto „haterů“ v diskusích pod příspěvky facebooku Babovřesků vedly administrátora dokonce k této teorii: „Zajímavé je, že většina těchto řvounů, co chodí hejtovat, je MUŽSKÉHO POHLAVÍ. Asi je to tím, že u mužů je podstatně větší výskyt komplexu méněcennosti.“ Podobně zametá i s profesionální filmovou kritikou: „U mě jsou hodnotiteli kvality spokojení diváci. To jsou pro mě relevantní kritici. Vcelku mě nezajímá, co si myslí jakási velmi malá skupinka samozvaných kulturtrégrů.“ Zatímco Troška sám už léta se stejnou humpoláckou bezelstností tvrdí, že prostě dělá filmy pro „vobyčejný lidi“, na profilu jeho filmu žije poměrně militantní duch, připravený každého, kdo proti tomuto skvostu řekne křivé slovo, osočit ze závistivosti, zakomplexovanosti nebo intošského pozérství. Spokojená divácká většina zase jednou hlasitě deklaruje, že u filmů se prostě a jednoduše nemá přemýšlet.
A. Tesař
Pokus o přání k MDŽ z mužských řad mojí generace? Po všech feministických osvětových vzkazech veřejnosti jsem si myslela, že něco takového se už nemůže stát. Zase jsem byla naivní. Jak je v prostředí všeobecné antikomunistické hysterie možné být tak často svědkem pozůstatků minulého režimu? Právě ten vzpomínku na historii boje za rovnoprávnost žen redukoval na karafiát, jednodenní projev pokrytectví a šlechetné držení tašek. Píše se dnes o postfeminismu – všeho bylo dosaženo, ženám se žije dobře, nikdo je nediskriminuje, jsou plnohodnotnými členkami společnosti. Snad se ještě poukazuje na situaci žen v „rozvojových oblastech“. Diskriminace na trhu práce, zlehčování násilí na ženách či úsilí o potlačení reprodukčních práv jako by neexistovaly. Feminismus je pořád „divné“ slovo, sexismus se v reklamě i jinde prodává stále nejlépe. A jako dar k svátku máme přijmout za nového prezidenta Miloše Zemana, jehož šovinistické urážky (a dívky tleskající mu v zádech) netřeba připomínat. Máme si opravdu k čemu gratulovat?
D. Poláková
Spojenectví mezi Václavem Klausem a bývalým šéfem Národní galerie Milanem Knížákem není žádným tajemstvím. O podstatě tohoto spříznění patologií Knížák zcela otevřeně promlouval sedmého března u příležitosti odchodu prezidenta z funkce. Obtížně se při jeho projevu dalo ubránit dojmu, že máme co do činění s jevem, který psychologické příručky označují jako přenos. Zdálo se totiž, že Knížák ve své plamenné řeči obhajoval především své působení ve Veletržním paláci. Mezi oběma veřejnými osobnostmi lze opravdu pozorovat celou řadu styčných bodů: v první řadě urputné hájení vlastních názorů a světonázorových východisek, které bezhlavě prosazovali navzdory jakékoliv kritice. To nejzajímavější ovšem zaznělo poté, co byla odvysílána krátká reportáž z rozlučkového happeningu s prezidentem. Knížák totiž demonstraci označil za „takový folklór“ a spalování Morany-Klause bylo dle něj poměrně zábavné a neškodné. Bohužel tak nečekaně uhodil hřebíček na hlavičku. Takové pocty se zatím žádnému prezidentovi nedostalo a dav pochodující Malou Stranou s jeho podobiznou nad hlavami klidně mohl exprezidenta dojmout až k slzám. Lidu se opět podařilo svému panovníku zalichotit.
J. Chlupáč
Maloměstský park bez pomníku patrona jest parkem méněcenným. Masarykovy sady v Poděbradech už sochu tatíčka zakladatele od Gutfreunda mají, na řadu se tak dostaly sady Kubovy – pojmenované po hudebníku, malíři, sběrateli a etnografovi Ludvíku Kubovi, rodákovi pro město této velikosti dosti významném. Stalo se tak první březnovou neděli za účasti představitelů města, autorky a mnohých obyvatel. Jedno trhnutí a… Omlouvám se všem, pokud při návštěvě poděbradských lázní na objekt narazí. Dva betonové panely jako materiál poskytla stavební firma, které se patrně nehodily někam do základů. A motiv? Chudák mistr Kuba vyrobil pro obživu i několik reklamních plakátů v duchu pozdní secese, a proto mu na posmrtném pomníku dominuje rozevlátá děva s šálkem v ruce ve stylu mouřenína nabízejícího kávu. Mohutné modré květy kolem děr, určených zřejmě pro „interaktivní“ pořizování foteček s betonovým děvčetem, už celkovému zjevu příliš neublíží. Na rozdíl od nymburského dřevěného Hrabala tahle provinční bizarnost nepotěší ani ty s méně vytříbeným vkusem. Jistou nadějí je blízké Labe a fakt, že fatální povodně nás sužují stále častěji.
E. Svobodová