Rozlučková glosa redaktora A2 se snaží odkrýt, jak se to má s myšlenkovou soudržností exprezidenta Václava Klause a jeho tolik omílaným pravicovým přesvědčením.
Za jednu z předností Václava Klause většina jeho stoupenců i odpůrců považuje neměnnost názorů. Můžeme ale tuto názorovou konstantnost považovat za kladnou vlastnost? Považovali bychom za vhodné, kdyby člověk své názory získané v deseti letech vyznával ještě v padesáti? A nebojují současné strany, které se hlásí k pravicovým, a tedy konzervativním postojům, spíše proti těm komunistům, kteří se zarytě drží svých názorů (tedy KSČM), než proti těm „reformovaným“, kteří se ostatně ukrývají v jejich řadách? Podobně bychom mohli spíše chválit komunisty severokorejské než ty čínské, alespoň ekonomicky reformované. U Václava Klause vidím podobnou konzistentnost, kterou bych však nazval spíše zabrzděností. Stát si za svým názorem i přesto, že si vlastně lžu do kapsy. Vždyť Klausovo ekonomické mistrovství spočívá především v převzetí překonaných myšlenek Friedmanových. Je to podobné, jako když někteří stoupenci náboženství tvrdí, že lidstvo bylo počato z Adama a Evy. Pro Klause má stejnou hodnotu peníze vydělat a ukrást, jen s tím rozdílem, že tomu, kdo si je poctivě, a tedy zdlouhavě vydělává, by se asi spíš vysmál. Účel světí prostředky. Stejně mimo jsou i jeho úvahy na téma globálního oteplování, jež dnes popírají jen ti, kteří jsou s tímto názorem tak propojení, že raději budou přes všechna fakta stále omílat svou, aby snad neztratili na popularitě. A mohli se tvářit konzistentně. Klausova konzistentnost názorů je spíše dětskou umanutostí než snahou jít proti všem s neotřelými myšlenkami. Jeho boj proti Evropské unii je bojem za vlastní malost, která se v jeho očích zdá být velikostí.
Václav Klaus se stal lokální ikonou, fenoménem přechodu komunismu do postkomunismu. Jeho politická kariéra vyvrcholila již v polovině devadesátých let, od té doby se potácí v minulosti a odmítá si připustit jakékoliv chyby. On totiž žádné nevidí. Nikdy by se nestal prezidentem, kdyby neměl takový vliv mezi většinově zkorumpovanými politiky napříč stranami. Lid ho již dávno opustil. Doby, kdy polarizoval společnost, jsou již dávno za námi. Klaus se vždy obklopoval jakýmsi fanklubem, lidmi, kteří mu byli stoprocentně oddáni, a podobný fanklub fungoval i v řadách jeho voličů. Těch, kteří byli přesvědčeni, že Klaus je reprezentantem pravicových myšlenek. Tím byl vždy ale spíš jen naoko. Pravicový politik by neudržoval umělou zaměstnanost skrze státní bankovní systém (který kvůli tomu na konci devadesátých let zkrachoval). Asi by ani nikdy nepřipustil paskvil, jakým byla opoziční smlouva. I kupónová privatizace, tedy její počáteční myšlenka „rozdat“ státní majetek všem, má s pravicovým myšlením jen málo společného, jakkoliv se tak hrubě nepodařila. Klaus byl totiž vždy především pragmatický politik. Vše, co dělal, směřovalo především k němu samotnému. Malý fanklub Klausovi zůstává i po jeho nepodařené prezidentské misi. Hodně se ale zúžil, a u těch, co zbyli, mám pocit, že v něm setrvávají jen proto, aby nemuseli celé to klausovské dobrodružství revidovat. Tak by totiž mohli zjistit, jak byli vlastně napáleni. Podobně jako mnoho komunistů zůstávalo komunisty i poté, co se ukázalo, že o komunistické myšlenky tady jde až v poslední řadě. Nechtěli na stará kolena přijít o ideály, kterými se celý život zaštiťovali. O svou vlastní minulost.
Václava Klause se už obávat nemusíme. Jeho éra dávno skončila a zůstal jen sebestředný paňáca s partou věrných a bohužel i partou zavázaných. Těch, kteří skrze jeho pravicové postoje zbohatli ze státních peněz. Éra Miloše Zemana nemůže být tak hrozná, jako byla ta Klausova, jakkoliv tu můžeme cítit určitou návaznost. A to je pro Českou republiku alespoň trochu dobrá zpráva v době, kdy podobně ekonomicky neschopný ministr financí svou ekonomickou politikou z minulého století likviduje náš stát.
