Senát Parlamentu České republiky zvolil do rady Ústavu pro studium totalitních režimů dalšího člena – historika Jana Bureše. Rozohněné reakce českých anikomunistů v čele s předsedou vlády Petrem Nečasem na sebe nenechaly dlouho čekat. Prý je to skandál. Nehoráznost. Opovážlivost. A snaha přepisovat dějiny podle politického klíče. Podle Nečase se Senát, v němž má většinu sociální demokracie, snaží tímto způsobem ÚSTR paralyzovat, a vyjít tak vstříc povolební spolupráci s KSČM. Navíc se vše údajně odehrává pod taktovkou Jiřího Dienstbiera. Chudák Nečas zřejmě zapomněl, kdo a s jakým záměrem ÚSTR zřizoval. ODS přichází o svou oblíbenou hračku, skrze kterou doposud úspěšně strašila českou veřejnost návratem KSČM, jenž by prý znamenal nové politické procesy, znárodňování, totalitu a bůhvíco dalšího. Zloděj křičí: chyťte zloděje! Nově jmenovaná rada se však nepokouší ÚSTR politicky profilovat, jak by se z Nečasových slov mohlo zdát, spíše se ho snaží proměnit v normálně fungující vědeckou instituci a nahradit ideologické psaní odborným. K nelibosti české pravice. Stále však ve vzduchu visí otázka, zda by nebylo rozumnější celý ústav zrušit, či ho převést například pod Akademii věd.
J. Gruber
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání koncem března udělila televizi Nova pokutu dvě stě tisíc korun za reportáž, již stanice odvysílala loni v srpnu. Jeden z jejích chrabrých týmů tehdy přestal na chvíli brázdit silnice a dálnice a pátrat po dostatečně výživné autohavárii a věnoval svůj drahocenný čas rozmařilému letnímu tématu: brožurce radící, jak se oblékat a jak neoblékat do kostela. Jako příklady nevhodného oblečení televize uváděla oděvy příliš upjaté či naopak příliš odhalující a citovala pasáž, v níž se tvrdí, že sporé odění, především žen, má vliv na kněze a ministranty, jimž může způsobit „pohoršení, ale i nevolnost“. Odsudek si vysloužila Nova tím, že nedala prostor autorům příručky, tj. „představitelům některých církví“, a promluvit nechala jen experta na extremismus Miroslava Mareše. Tím prý došlo k potenciální manipulaci diváků, kteří mohli získat dojem, že kostelní dress code je extremistický. Kromě malebné představy kněží a ministrantů zvracejících uprostřed mše svaté při pohledu do hlubin dívčích dekoltů z celé záležitosti vyvstává otázka, co je smutnější a nejapnější. Zda patrně vcelku nevinná zábava autorů brožury, snících o tom, že jejich kostel navštěvují spoře oděné odalisky, ubohost reportérů, snažících se během okurkové sezony vytvořit děsivé historky takřka z ničeho, nebo úroveň místních expertů, kteří se za úplatu propůjčí k žádoucímu výkladu čehokoli, ať tomu rozumějí nebo ne.
K. Kločkov
Dokud člověku nespadne do klína dostatek peněz, nestojí to s životem za nic. A pokud vaše poštovní schránka, samozřejmě i s bytem, ve skutečnosti patří starší paní, jejímž náboženstvím se ke konci života stalo pravidelné milosrdenství, obstarávané ovšem výhradně složenkou, kastlík se snadno promění v malý koncentrák, symbolický skanzen genocid, tělesných vad a hladomorů. Hmatatelnou podstatu těchto mnohdy velmi odlehlých hrůz zde jako jakási relikvie obvykle reprezentuje obyčejná propiska nebo odlitek stříbrného andílka na řetízku, který by snad mohl potěšit někoho, kdo ještě nepoznal nic krásného, jinak je ovšem leda k pláči. Jenže, božínku, jak mě tyhle kýče dokážou vzrušit! Hlas utrpení nám v přiloženém dopise – jako dobrý duch kanceláře některé z nadací, anebo jako múza sadismu – přináší milosrdná sestra. „Vážení přátelé, musím Vám dnes napsat, protože tato scéna je tak srdcervoucí! Malému děvčátku se svírá hrdlo a v křeči lapá po dechu. Kůže plná záhybů pokrývá její křehké kosti, které sotva nesou ztýrané tělo. Zmocňuje se jí strach a má prázdný výraz v očích, když ji smrt připravuje o poslední dech,“ píše vysmátá sestra Clare a s chutí pokračuje: „Ale malá Malika stále ještě žije… Malika se na Vás dívá: v očích bolest, hlad, nemoc a utrpení… Ptá se, proč má takový hlad… proč tak trpí…“ Závěr se dá očekávat. Ať zaplatíme tisíc korun nebo jen deset, náš příspěvek jistě někomu pomůže. Koneckonců obětí je zřejmě dostatek a nejsou náročné. A tak je za chvilku perverzního vzrušení případně možné také nedat vůbec nic a ještě si nechat propisku.
B. Shake jr.
Dvacátého prvního března 1960 jihoafrická policie ve městě Sharpeville rozehnala střelbou pokojnou demonstraci proti apartheidu. Šedesát devět lidí zemřelo. Na památku události bylo datum posléze Organizací spojených národů vyhlášeno Mezinárodním dnem za odstranění rasové diskriminace. Česká média k tématu buďto mlčela, nebo byla – pravda, patrně nechtěně – investigativní. Reflex přispěl článečkem hulícího konzervativce Jiřího X. Doležala, který chce mít autisty pod zámkem a umělce bez peněz. Teď se roztesknil nad tím, jak se bolestně nedaří nebýt rasistou, když se vedle vás nastěhuje rodina hlučících slovenských Romů: „Jak sám sebe přesvědčit, že příčina problému je v tom, že ti lidé jsou asociálové. Ne v tom, že jsou Romové.“ Na iDNES pak předvedli romského strážníka v Sokolově, který se po roce služby osvědčil natolik, že dostal uniformu a zbraň. „O mně je známo, že jsem trochu rasistou. Ale nemám problém, kdyby mě romský strážník zastavil. Patrik má příjemné vystupování, je přirozeně inteligentní,“ komentoval situaci místostarosta Ladislav Sedláček. První jarní den, kdy bývá světlé a tmavé na mžik oka rovnocenné…
M. Zajíček