Jaroslav Miller
Propaganda, symbolika a rituály protestantské Evropy (1580–1650)
Lidové noviny 2012, 292 s.
Podle historika Jaroslava Millera představovala masová produkce letáků, písní, rytin, emblémů, historických děl, politických pojednání a náboženských traktátů vedle nových médií – především divadla a periodického novinového zpravodajství – hlavní arzenál v gigantické propagandistické bitvě evropské reformace. Historicky první, reformační podoba propagandy spočívala především v konstruování sebelegitimizující tradice a vlastní minulosti. Vycházela přitom z verze dějin jako odporu proti tyranskému papežskému Římu, díky čemuž měla posléze podle Millerovy hypotézy zásadní vliv na utváření společenských postojů a formování obrazu katolického nepřítele v období politicko-konfesijního soupeření (cca 1580–1650), kdy oběma stranám šlo již jen o jednostrannou prezentaci vlastní doktríny. V tomto kontextu lze pak třicetiletou válku chápat jako výsledek všeobecné informační exploze a postupného zrodu veřejného mínění prostřednictvím cílené propagandistické manipulace a radikalizace všech sociálních vrstev. Ačkoli nelze uspokojivě změřit jejich synergický efekt, řada údajů o vysoké prodejnosti letáků a pamfletů svědčí dle autora o triumfu kampaně. Fascinující kniha ale ukazuje, že svou nezanedbatelnou roli sehrál i dobový nedostatek zkušeností s propagandou.
Michal Kotík
Avraham B. Jehošua
Molcho
Přeložila Magdalena Křížová
Pistorius & Olšanská 2012, 376 s.
Román Molcho na téměř čtyřech stech stranách detailně líčí celý rok (od jednoho podzimu ke druhému) titulní postavy. Molcho v lecčem připomíná Cizince Alberta Camuse. Pracuje jako úředník ministerstva poblíž Jeruzaléma a stejně jako Mersault musí čelit konvencím a nárokům, jež na něj klade jeho okolí. Molcho je svědkem manželčina dlouhého umírání – její choroba se postupně vpíjí i do toho, co by se mohlo stát zdrojem radosti. Péče o ženu ho obtěžuje a ani její smrt nakonec nepřináší očekávanou úlevu. Molcho se snaží rychle navázat nový vztah, ale v každé ženě vidí jen další adeptku umírání: „Ale třeba už v ní bují nějaká zákeřná nemoc, chce umřít doma a stojí o mě jen proto, abych se o ni staral.“ Molcho rekonstruuje svůj dosavadní život s rozmrzelým vědomím, že všechna zásadní rozhodnutí měla na svědomí jeho manželka. Nakonec se rozhodne cestovat po světě, navštěvuje místa, která mu ženu něčím připomínají, včetně těch, která mu zabránila poznat. Obraz tohoto putování se však nakonec ukazuje jako poměrně laciný autorův trik, jak imitovat hrdinovo zrání. I když se Jehošuovi podařilo celkem přesvědčivě vylíčit bolestné tápání a deziluzi člověka po smrti blízké osoby, jeho hrdina působí poněkud staticky. Další slabinou románu je jeho závěr: končí podzim a s ním celý text – zdá se, že zrovna ve chvíli, kdy měl začít. Poslední větu je lepší ani nečíst.
Warana Psavomorecká
Martin Kobalt
Orfeova plavba zátokou mrtvých
Nakladatelství Barbara 2012, 69 s.
Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První je básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. Další rozměr básně je ryze křesťanský, cítíme dotek nebe, sílu modlitby a lásky, díky níž chtějí oba setrvat v objetí až na věčnost. Básník píše propracovaným jazykem, nebojí se kombinovat spisovnost s dialekty či vulgárními slovy a putování prokládá neotřelými onomatopoickými souslovími („trma vrma vzdechů a zoufalstvi“). Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi. Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
Andrea Raušerová
Vladimír Papoušek, Petr A. Bílek
Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“
Akropolis 2012, 228 s.
Pro svou knihu Cosmogonia zvolili literární teoretik Petr A. Bílek a literární historik Vladimír Papoušek pozoruhodnou formu společného souboru úzce provázaných studií. V rámci svého literárněsémiotického uvažování rehabilitují pojem reprezentace a zároveň jej pevně spojují s performativitou – texty „realitu“ reprezentují a současně také vytvářejí. Literatura přitom volně přesahuje k neliterárním diskursům a v literárněhistorickém bádání je možné tyto sféry propojit zejména soustředěním na výrazné dobové znaky (emblémy či obrazy). Autorům je tedy blízký nový historismus. Ohnisko zájmu knihy se přesouvá od úvah o současném stavu (české) literární vědy a obecného pojednání o modech reprezentace a performativitě přes témata moci, ideologie a kánonu, narativity, diskursu a popkultury až k interpretačním kapitolám, těžícím z těchto teoretických konceptů. Bílek se zaměřuje na texty a emblémy českých padesátých let (Stalin, Gottwald, mateřství), jež pečlivě analyzuje z hlediska jejich znakového fungování v dobovém literárním, politickém a ideologickém kontextu. Papoušek se naproti tomu pouští do odvážných historických konstrukcí: v sérii propojených studií na textech české i světové literatury dokládá dominanci řádů symbolu, indexu a ikonu, které se v literatuře a kultuře postupně vystřídaly poté, co se podle autora v 19. století dosavadní pevný a srozumitelný řád světa rozpadl.
Josef Šebek
Smrtelné lži
Arbitrage
Režie Nicholas Jarecki, USA, 2012, 107 min.
Premiéra v ČR 4. 4. 2013
Ve filmu Smrtelné lži režiséra Nicholase Jareckého představuje prošedivělý hollywoodský elegán Richard Gere určitou demytizaci své osvědčené škatulky neodolatelného sympaťáka z nejvyšších společenských kruhů. Jeho finanční magnát, bezohledně se snažící udržet si svou nepříliš úspěšnou kariéru doslova přes mrtvoly, má do zamilovaného milionáře z Pretty Woman opravdu daleko. První část filmu celkem přesvědčivě navozuje pocit, že asi uvidíme další společenskokritické drama s prvky kriminálního thrilleru ve stylu Stonea a Pakuly. Děj je však čím dál tím vrstevnatější a ve výsledku až neúnosně překombinovaný, což režisér ještě zdůrazňuje nevýraznou realizací. Snímek se snaží s přespříliš urputnou ambiciózností poukazovat na veškeré myslitelné nešvary (nejen) americké společnosti, od finanční krize přes trpký osud chudých Afroameričanů až po nevalný stav justice, přitom ale nepřekračuje rámec povrchního popisu. Situaci nezachraňuje ani sám Gere: jeho charisma s postupujícím věkem jistě nepohasíná, ale svým monotónním herectvím s minimem gest může těžko zachránit bezradně rozehranou story, jíž zcela schází filmová atmosféra a místy se blíží úrovni druhořadé televizní inscenace z „dallasovského“ prostředí, byť v rádoby temnějším provedení. Je ale celkem lákavé si představit, jak by si s tímto tématem poradil právě tvůrce formátu Olivera Stonea…
Vladimír Tupáček
Na dřeň
De rouille et d’os
Režie Jacques Audiard, Francie, 2012, 120 min.
Premiéra v ČR 28. 3. 2013
Loňská soutěž festivalu v Cannes, jednoznačně nejprestižnější událost festivalového okruhu, shromáždila nezvykle pestrou směs filmů, jež spojovalo vlastně jen to, že pod nimi byly podepsány významné režisérské osbonosti z různých sfér kinematografie. Přítomnost novinky Jacquese Audiarda Na dřeň sice nevyvolává překvapené kroucení hlavou jako zařazení brakové žánrovky Johna Hillcoata Země bez zákona, přesto je na místě otázka, co zručně natočené a evropsky uměřené, nicméně v jádru zcela konvenční melodrama dělá v soutěži, která je spojována s radikálními autorskými osobnostmi. Na dřeň předvádí kompromisnické spojení „reklamní“ estetiky francouzské cinéma du look s efektně zpomalenými záběry, náladovými pózami a žánrovým patosem a tradice realistického dramatu ze života sociálních outsiderů. Vyprávění je v podstatě snůškou žánrových klišé, která se navíc neskládají do žádného uceleného tvaru, ale pouze se kupí kolem dvou ústředních postav a jejich setkávání. Na dřeň je nepochybně vděčným materiálem pro příznivce mainstreamových melodramat, které americká produkce z poslední doby (snímky jako Děti moje nebo Terapie láskou) sotva může uspokojit. Přesto je hladké plynutí archetypálního příběhu o drsném, primitivním chlapákovi a křehké zranitelné dívce bez nohou přece jen trochu příliš předvídatelné. Obecnou přijatelnost a líbivost nenaruší ani překvapivě decentně natočené scény ilegálních boxerských zápasů nebo amputační erotiky.
Antonín Tesař
Abraxas Apparatus
Automatic Electric
Attenuation Circuit 2013
Německý label pro experimentální hudbu Attenuation Circuit funguje vlastně od roku 2001, byť nejaktivnější je v posledních třech letech. Své nahrávky začal rovnou počítat od tisíce a mezi množstvím exkluzivních věcí vybraných za tu dobu hlavou projektu Emerge najdete i notně provařená jména jako If, Bwana, b°tong, Diskrepant nebo dokonce Nocturnal Emissions. A právě tohle všechno jde úplně do pozadí, když člověk poslouchá desku Automatic Electric od Abraxas Apparatus. V době, kdy se noiseři dostávají k technu jakoby poprvé (jako kdyby zapomněli, že Detroit byl industriální vždycky), kdy Lee Gamble používá cut-up postupy a změnu ohniska na primárně jungleovém materiálu a kdy dokonce psychedelici GNOD produkují experimentálně tranceovou, trochu tajemnou desku Dwellings & Druss, Abraxas Apparatus vydává nahrávku, při jejíž tvorbě pravděpodobně jen mírně pohnul se svými vypreparovanými krabičkami, nechal dostatečně významně znít spodní vrstvu vedlejších účinků (takže najednou je Plastikman metaforicky o patro níž, ale je tam) a dostatečně dlouho samooscilovat novou chybu – tak dlouho, že ze skromně pojmenovaných „fází“ se během každých dvaceti minut vylíhne roztřesený motýl transu, jehož popelavá křídla bijou a bijou a bijou. Klenot z doživotně přijaté kukly. Pokud by tuhle desku zahrál na blížících se koncertech v Česku (28. 3. v Praze a 31. 3. v Brně), nebylo by co řešit…
Head in Body
Kateřina Miholová, Zuzana Ježková
Král Ubu (Jarry/Grossman/Fára): 1964–1968
Augias 2012
Teatroložka Kateřina Miholová se již několik let soustavně věnuje detailní analýze a rekonstrukci jedné z nejvýznamnějších českých inscenací vůbec, Králi Ubu v režii Jana Grossmana v Divadla Na zábradlí. Grossmanův Ubu si tuto péči bezesporu zasluhuje – nejenže výrazně zasáhl české (a potažmo i slovenské) divadlo, ale navíc úspěšně hostoval na mnoha evropských scénách, což se odrazilo i v obsahlé reflexi díla. Přední český divadelní režisér, literární kritik, překladatel, zasvěcený komentátor divadla a skutečně velký kritický duch doby na svou velkou monografii stále čeká, avšak i na příkladu jedné inscenace se lze – díky pečlivé práci Kateřiny Miholové – dozvědět mnoho o jeho režijním stylu a důslednosti při práci s divadelním textem. Autorka, která už v roce 2007 publikovala vyčerpávající knihu s prostým názvem Král Ubu, ve svém zpracovávání Grossmanova díla pokračuje. Pro DVD edici zaměřenou na interaktivní rekonstrukce inscenací připravila společně se scénografkou Zuzanou Ježkovou pečlivou 3D simulaci scénografie Libora Fáry, jíž doplňuje text analyzující kostýmy a jevištní řešení, dobové audiovizuální dokumenty a nezvykle obsáhlý soubor recenzí z Československa i zahraničí, dokládající význam tohoto scénického počinu. Nosič nabízí kromě detailních informací, jež budou přínosem zejména pro badatele-teatrology, i velmi dobrodružný vhled do obecnějšího rámce tehdejšího uvažování o divadle.
Lukáš Jiřička