Komentátor Husám Ítání na stránkách panarabského deníku al-Haját přivítal skutečnost, že syrskému spisovateli a filosofu Sádiqu Džalálovi al-Azmovi byla udělena cena nesoucí jméno palestinského národního básníka Mahmúda Darwíše. Přesvědčený materialista a sekularista a autor knih Kritika náboženského myšlení či Mentalita tabu se v uplynulých dvou letech postavil rozhodně na stranu syrské opozice proti režimu sekulárního diktátora Baššára Asada. Autor komentáře zejména ocenil, že al-Azm při přebírání ceny jednoznačně podpořil syrskou revoluci. Obzvláště důležité přitom je, že neodsoudil ozbrojený boj. Řada intelektuálů tak podle Ítáního dříve učinila, aniž by si uvědomili, že tím syrské revoluci škodí. Ještě více se pak al-Azm liší od velkého množství sekulárních arabských intelektuálů, kteří v rámci domnělého boje proti takzvanému islamistickému tmářství obhajovali či stále obhajují arabské diktátorské režimy. Ve skutečnosti jim mnohdy šlo pouze o hájení jejich osobních zájmů. Al-Azm všem těmto pokrytcům uštědřil tvrdou lekci, když se bez ohledu na své vlastní názory přiklonil na stranu boje utlačovaného syrského lidu. Přijetím ceny Mahmúda Darwíše navíc symbolicky propojil dva boje – boj palestinského lidu a boj syrského lidu. Jejich cíle jsou totiž i přes zdánlivé odlišnosti velmi blízké.
Návštěva prezidenta Baracka Obamy v Izraeli, Palestině a Jordánsku byla velmi bedlivě sledována arabským tiskem, i přes zřejmou skepsi většiny komentátorů a analytiků. Tento postoj se ve většině případů nezměnil ani po skončení Obamovy blízkovýchodní cesty. Džihád al-Cházin v komentáři pro deník al-Haját dokonce tvrdil, že Obama „nás“ během návštěvy prodal. Americký prezident podle něj změnil při příležitosti návštěvy Blízkého východu taktiku: místo konfrontace s vládou premiéra Benjamina Netanjahua se pokusil získat jeho důvěru. Celá návštěva tak byla vlastně PR akcí zaměřenou na izraelskou veřejnost a politické elity. Během návštěvy se téměř vyhnul zmínce o izraelských osadách na Západním břehu, dojal premiéra zmínkou o jeho bratrovi, který zahynul při operaci v Entebbe v roce 1976 a objal vycházející hvězdu izraelské politiky Jaira Lapida. Obama přitom podle autora článku nepochybně usiluje o dosažení míru prostřednictvím vzniku nezávislého palestinského státu. Nepochopil však, že současná izraelská vláda má zcela jiné zájmy a jeho taktika tedy nemůže uspět. Podle al-Cházina připomínají současní izraelští vládci, zejména představitelé nejsilnější vládní strany Benjamin Netanjahu a Avigdor Lieberman, záporné hrdiny z filmu Dannyho parťáci. Snaží se vzbudit prezidentovu důvěru, ve skutečnosti však chystají bezprecedentní loupež na úkor Palestinců. Kromě toho, že Obamova snaha získat srdce Izraelců a následně je dotlačit k mírovému vyrovnání s Palestinci nemůže uspět, přichází americký prezident samozřejmě i o své podporovatele mezi Araby. Dá se prý dokonce říct, že jeho návštěva Izraele anulovala slavný projev v Káhiře v roce 2009.
Komentátor Zijád Abú Zijád z palestinského deníku al-Quds byl výsledky Obamovy cesty rovněž zklamán. Ve svém komentáři s názvem Obamova návštěva – a co bude dál? se však snažil vcítit do pozice amerického lídra. Palestinci podle něj totiž podléhají pocitu, že jejich problém je středem celého světa a všechno se točí jen kolem něj. Neuvědomují si, že většina mocností a velmocí má své vlastní problémy a zájmy, které jsou pro ně daleko přednější. Je tedy logické, že Obama nepřijel na Blízký východ řešit problémy Izraelců a Palestinců, ale problémy své země a svého prezidentství. Pokud chce mít totiž ve druhém volebním období klid, musí si zajistit přízeň americké křesťanské pravice a židovské menšiny. Během svých setkání s izraelskými předáky se tedy nesnažil ani tak diskutovat aktuální problémy a jejich možná řešení. Hlavním cílem bylo vzbudit sympatie Izraelců a jejich amerických příznivců. Pokud mají Američané nějaký politický cíl v blízkovýchodním regionu, pak je to zajištění klidu a stability. Spojené státy mají obrovské ekonomické problémy a s obavami sledují nástup nových globálních mocností – zejména Číny, a jestiže o něco skutečně nestojí, pak jsou to ozbrojené intervence či nějaká jiná forma zapletení se do regionálních konfliktů. Proto dal Obama jasně najevo, že ozbrojený zásah v Íránu není pro Ameriku žádoucí. Ze stejného důvodu dotlačil Turecko a Izrael během návštěvy k usmíření a obnovení normálních vztahů. Co je naopak pro Američany relativně nedůležité, je snaha oživit a úspěšně završit izraelsko-palestinský mírový proces. Obamovo mlčení na téma osad a absence jakýchkoli konkrétních návrhů byla zcela výmluvná. Zijád dochází k závěru, že Palestinci si musí uvědomit marnost spoléhání na vnější pomoc. Pokud chtějí svou kauzu vyřešit, musí se o to přičinit sami.
Komentátor perského původu Amír Táhirí se ve svém komentáři v deníku aš-Šark al-awsat s příznačným názvem Írán – spor mezi náboženstvím a nacionalismem nezabýval íránskou hrozbou pro regionální stabilitu, ale samotnou identitou obyvatel této starobylé říše. Podle něj začíná být v posledních letech zjevné, že teokratickému režimu se nepodařilo vymýtit perský nacionalismus obyvatel Íránu a nahradit ho novou identitou islámskou. Ještě krátce po vítězství Islámské revoluce se zvažovalo přejmenování Íránu na Islámistán. Postupně se však vládnoucí islámské duchovenstvo vzdávalo své snahy o vymýcení předislámských jmen, oslavování perského nového roku Nourúzu či takových pohanských zvyků, jako je skákání přes očistný oheň poslední středu v roce. Velká změna přišla s nástupem mladých vůdců kolem prezidenta Ahmadínežáda, pro které je perská identita hlavním motorem jejich asertivní regionální politiky. Běžnou součástí íránského života se staly masové festivaly perské poezie a oslavy Nourúzu. Poslední důležitou událostí v tomto ohledu bylo vystoupení duchovního vůdce Chameneího, který explicitně vyzval k budování íránsko-islámské civilizace, jež by se stala protiváhou civilizaci západní. Podle Táherího se blíží chvíle, kdy bude náboženství v Íránu stát na druhém místě za tisíciletou tradicí perského nacionalismu.