Karel Schulz
Sever Jih Západ Východ – Dáma u vodotrysku
Malvern 2012, 235 s.
Poetismus i Karla Schulze běžný čtenář zná, ale málo či nepřesně. Knížka vydaná Malvernem je pro jejich poznání ideální. Poetismus, česká národní specialita a zároveň nejvýraznější proud meziválečné avantgardy, je v rámci avantgardy evropské specifický: programový optimismus, „umění žíti a užívati“ podle výměru Karla Teigeho, postrádá myšlenkovou výbojnost, strohost či temnou tíživost ostatních avantgardních směrů; chce být „korunou života“, vrcholem humanizace. Mezi jeho prvními protagonisty byli mnozí, kteří se později vydali jinými cestami, mj. právě Karel Schulz, jejž známe spíše jako autora Kamene a bolesti. Schulz začínal jako proletář a od poetismu se odklání ke katolické hagiografii. Povídková sbírka Sever Jih Západ Východ (1923) je dokonalý příklad poetistické poetiky: texty fascinované technikou, radostí, barvami a vším novým oscilují mezi prózou a poezií, rezignují na klasickou kompozici i zápletku a pohrávají si s typografií. Román – žánr, který avantgarda programově marginalizovala – Dáma u vodotrysku (1926) je spíše koláží asociací, obrazů vytrysknuvších z rozjitřené imaginace, přece však již s jistým podtónem smutku, který ukazuje cestu k dalšímu vývoji Schulzovu i poetismu obecně. Vlastní text doplňují reprodukce dobových obálek a v závěru hutná literárněhistorická studie Tomáše Vučky, jež sleduje jak cestu autora, tak širší rámec uměleckého směru.
Pavel Šidák
Tomáš Gabriel
Tak černý kůň tak pozdě v noci
Literární salon 2012, 56 s.
Při prvním kontaktu se sbírkou Tomáše Gabriela by se mohlo zdát, že jde o další z řady knih vezoucích se na současné vlně minimalismu. To by ovšem předpokládalo primární zájem autora o rovinu formální, v níž mnohdy dochází k přílišnému slovnímu redukcionismu a slova o sobě působí coby izolované významové jednotky, kdežto v přirozené komunikaci je význam slov vždy kontaminován výrazy, s nimiž se ve výpovědi pojí. Tento komplikovaný vztah mezi jazykem běžné komunikace a jazykem současné poezie vyústil v devadesátých letech v námitky proti tomuto způsobu psaní uplatňované především v souvislosti s tvorbou Petra Borkovce. Ty většinou narážely na chybějící autentičnost básnického sdělení, i když její protiváhou byla formální dotaženost. Gabriel svým osobitým způsobem rozpracovává právě tuto minimalistickou tendenci, ale zároveň ji sebevědomě překračuje. Sbírka je dokladem toho, že spor mezi autentickou poezií a poezií formálně vybroušenou, minimalistickou a „konceptuální“ ani zdaleka nedospěl k nějakému jednoznačnému závěru. Gabrielova práce je jistě podstatná i tím, že právě na ní je možné dobře vysledovat, kudy se vývoj současné básnické tvorby ubírá. Kvality tohoto díla mimo jiné potvrzuje i jeho letošní nominace na Magnesii Literu. Zvýšená pozornost věnovaná této knižní novince se tak bude pravděpodobně v následujících týdnech a měsících stupňovat. Jedná se bezesporu o další doklad toho, že o kvalitní poezii nebyla v minulém roce nouze.
Jakub Černík
Jan Rychlík
Rozdělení Československa 1989–1992
Vyšehrad 2012, 432 s.
Nakladatelství Vyšehrad připravilo k dvacátému výročí rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky druhé vydání knihy historika Jana Rychlíka, která v roce 2002 vyšla pod názvem Rozpad Československa. Rychlík čerpá z množství prostudovaného materiálu, navíc sám do dění výrazně zasahoval jako aktér: poradce předsedy vlády Petra Pitharta nebo člen mnoha odborných komisí. V předkládané práci popisuje události a příčiny, které nakonec vedly k rozpadu federace a vzniku dvou samostatných států. Důraz je kladen především na česko-slovenské vztahy v rámci společného státu a politické dějiny, naopak zcela chybí pohled na dějiny sociální či hospodářské. Autor se pokouší ukázat rozdílné představy fungování federace – „společného státu“. Přestože dodnes přinášejí průzkumy veřejného mínění zprávy o tom, že Češi ani Slováci o rozpad státu nestáli, Rychlík problematizuje pojem „společný stát“, který byl z obou stran naplňován různými obsahy. Češi považovali Československo za své a často měli sklon chovat se ke Slovensku jako mladšímu, nedospělému bratrovi a pro slovenské snahy o autonomii neměli pochopení. Slováci však snahou o svrchovanost své republiky de facto zachování federace odmítali. Rychlíkovo dílo je bezpochyby nedílnou součástí jakéhokoliv dalšího výzkumu soudobých dějin Československa, které se podobně jako dříve Rakousko-Uhersko nedokázalo vypořádat s problémem identity svého obyvatelstva.
Jan Gruber
Ibn Tajmíja
Wásitské vyznání
Přeložil Pavel Ťupek
Academia 2013, 184 s.
Další z titulů vynikající „orientální edice“ nakladatelství Academia představuje významného syrského islámského teologa a právníka Taqíjuddína Ahmada Ibn Tajmíju (1263–1328), který dnes patří mezi nejcitovanější autority středověkého islámu a je považován za duchovního praotce moderního salafismu. Jeho volání po mravní obrodě, ne nepodobné Husovu, Lutherovu či Kalvínovu, a očistě náboženství od všech bludů a nepřípustných novot předznamenalo o mnoho století pozdější širokou vlnu islámského fundamentalismu. Ibn Tajmíja trpce pociťoval duchovní úpadek islámského Východu následující po krizi vyvolané mongolským vpádem a nesmiřitelně brojil proti veškerým domnělým formám hereze, lidovým praktikám a pověrám, racionalismu v teologii, filosofickému myšlení či alegorickým výkladům Koránu. Jeho donkichotská snaha byla pravidelně „odměňována“ perzekucí a vězněním a i v tomto ohledu pro mnohé dnešní salafisty představuje pravzor bojovníka za pravou víru. Wásitské vyznání, jedno z nejznámějších Ibn Tajmíjových věroučných pojednání, přeložil Pavel Ťupek a doplnil jej odbornou předmluvou, výrazně delší než dílo samé. V ní koriguje i různé dezinformace, jež se v souvislosti s Ibn Tajmíjou tradují, mimo jiné například dohad, že byl skalním odpůrcem súfismu jako takového. Ačkoliv, jak Ťupek vtipně s nadsázkou píše, není pro dnešního uspěchaného člověka nic nudnějšího než čtení filosofických a náboženských knih, natož středověkých, Ibn Tajmíja si pozornost určitě zaslouží.
Jan Kondrys
Lesní duch
Evil Dead
Režie Fede Alvarez, USA, 2013, 91 min.
Premiéra v ČR 4. 4. 2013
Remake osmdesátkové hororové klasiky Sama Raimiho Smrtelné zlo sice nepochybně je ve své podstatě zbytečný film, na druhé straně je to alespoň poměrně dobře natočený zbytečný film. Do značné míry předvádí jen variace na scény z původního snímku, natočené ve stylu současných naturalistických krváků. Přehlídka bolestivých zranění, amputovaných končetin a hrozivě deformovaných tváří je navíc zručně nasnímaná v záběrech, které často elegantně pracují s šerosvitem. V jednom nenápadném, ale podstatném ohledu se však nový Lesní duch od původního filmu liší. Raimiho film ukazoval napadení skupiny mladých lidí v lesní chatě zlovolným démonem jako krutou hru kočky s myší – démon zjevně vládl takovými schopnostmi, že mohl celou pětici okamžitě zabít, ale místo toho je pomocí psychického a fyzického trýznění postupně nechával propadat šílenství. Nová verze ovšem přesně v duchu trendů současného hororu (jak ostatně ukazují také například remaky Halloweenu a Pátku třináctého) démonické zlo naturalizuje a racionalizuje. Nový lesní duch potřebuje nejen fyzickou podobu, která ne náhodou vyhlíží jako starší sestra Samary z filmu Kruh, ale také pravidla, podle nichž se řídí. Lesní duch debutujícího Fede Alvareze tak v lepších momentech představuje efektní imitaci Raimiho filmu, v horších prostě jen další tuctový béčkový krvák.
Antonín Tesař
Textilka na zídce - výstava architektonických studií
ArtWall Strakonice 23.–30. 3. 2013
V centrech mnoha českých měst chátrají cenné historické domy, zatímco na okrajích se stavějí další a další novostavby. Staré domy prý nelze znovu dobře využít, rekonstrukce by byla dražší než nová stavba – takové bývají nejčastější argumenty investorů (ať už soukromých nebo veřejných). Výsledkem je množství prázdných domů v centrech měst. Příkladem je i funkcionalistická budova bývalé přádelny Na Dubovci v samém srdci Strakonic. Volné uskupení Oživme si Strakonice si tento výjimečný objekt vybralo, aby veřejnosti ukázalo, jak lze přistoupit k opomíjenému potenciálu opuštěných staveb. Ve spolupráci s architektem Dušanem Řezáčem iniciovalo workshop, z něhož vzešly tři plnohodnotné ideové architektonické studie, představené strakonické veřejnosti na výstavě Textilka na zídce. Studenti architektury z několika českých vysokých škol vymýšleli pro přádelnu nové využití a zabývali se otázkou, jak ji znovu přirozeně zapojit do městské struktury, aniž by porušili její stávající hmotu a výraz. Jeden z účastnických týmů, Iva Jirsová a Jiří Bartoň, navrhl před budovou nové náměstíčko, v parteru infocentrum s mediatékou, dále komunitní centrum a prostory pro sociální byty. Osídlování vyšších pater přádelny rozvinuli autoři kolem komunikační kostry atria, jakési vnitřní „ulice“. Všechny studie pak shodně obnovují důležité spojení místa s okolím – most přes řeku Volyňku, který zde dříve býval.
Martina Faltýnová
Jan Fabre a Troubleyn
The Power of Theatrical Madness
Kaaitheater, Brusel, 17. 3. 2013
Jan Fabre zrekonstruoval své slavné čtyřhodinové představení z roku 1984, jež bylo označeno za belgickou odpověď na Pinu Bausch, Laurie Anderson, Petera Brooka a Roberta Wilsona. The Power of Theatrical Madness připomíná barokní oltář postavený divadlu 19. a 20. století. Performeři v průběhu celého představení neúnavně vykřikují data, jména a názvy slavných divadelních děl, přičemž jako zásadní milník zde figuruje rok 1876, kdy byl uveden Wagnerův operní cyklus Prsten Nibelungův, který pro Fabra reprezentuje novou kapitolu v historii scénické iluze. A právě scénická iluze je tím, co Fabra na médiu divadla nejvíce fascinuje a co se ve svém představení rozhodl zpochybnit. Na scéně se odehrávají výstupy, v nichž dominuje pompéznost a manýrismus. Okázalost výjevů je však narušena jejich opakováním a zrychlováním až na samou hranici fyzické únosnosti. Hrdinové musí donekonečna oživovat princezny, které znovu a znovu upadají do věčného spánku, z tance se postupně stává pouhý vrtkavý pohyb, herci jsou zredukováni na své tělesné procesy. Reálná doba trvání jednotlivých scén podtrhuje fyzické limity performerů a podkopává tak jevištní lež. Tu zde ilustruje Andersonova pohádka Císařovy nové šaty, jejíž příběh je spojovacím vláknem celého představení. Kapitolu historie moderního divadla Fabre uzavírá tím, že vedle jmen jako Ibsen, Artaud nebo Brook položí jméno své – v závěru jej zakřičí herečka, která zrovna dostala na holou. Jak jinak než doopravdy.
Jitka Hudcová
Sightings
Terribly Well
Dais Records 2013
Pokud se někomu dostane označení „nejnebezpečnější kapela v Americe“, jako se to přihodilo newyorským Sightings, může bez ohledu na skutečnou nebezpečnost udělat tři věci. Poněkud nesmyslnou volbou by bylo snažit se této pověsti dostát, protože vždycky se může objevit někdo, kdo prohlásí, že je ještě nebezpečnější. Jinou možností – a jistě hodnou respektu – je nálepku zcela ignorovat a jít dál svou cestou. A konečně je možné začít zkoumat, co vlastně znamená být nebezpečný a jaké další linie od této pozice vedou. Sightings, vědomi si toho, že nejničivější povahy toho většinou moc nenamluví, nikdy neměli potřebu si na této pověsti jakkoli zakládat. Ale opravdu inspirativní kapelu – takovou, jaká může existovat déle než dekádu a stále překvapovat – z nich dělá až volba třetí zmíněné možnosti. Aktuální deska ukazuje, že byť některé prvky, jako třeba tříštivý zvuk kytary, zůstávají stejné, agrese, která v tvorbě Sightings bude v té či oné podobě zcela jistě vždy přítomná, se čím dál víc ritualizuje. Jestliže při poslechu starších desek byl posluchač vystaven brutálním návalům energie, ať už v podobě náhlých sonických výbuchů či souvislého intenzivního tlaku, nyní je především díky tribálním bicím uváděn do transu a pomalu přitahován blíže k ohni. Sbližování noisu a psychedelie není nutné interpretovat jako ústup od radikality, ale jako otevírání ambivalentního prostoru: jsme vábeni do jeho neurotického víření a cítíme se v něm tak příšerně dobře.
k!amm