Den lidských práv, kterým se 10. prosince každoročně připomíná vyhlášení Deklarace lidských práv OSN, byl tentokrát zvláštní tím, že víc než pět set spisovatelů z různých zemí světa sepsalo k této příležitosti otevřený dopis pod názvem Na obranu demokracie v digitálním věku. V něm se například praví, že stačí „pár kliknutí na myš a stát má přístup k vašemu mobilnímu zařízení, emailu, sociálním sítím a internetovému hledání. Může sledovat vaše politické názory a aktivity a ve spojení s internetovými korporacemi shromažďuje a ukládá vaše data a tím může předvídat vaši spotřebu a chování.“
Dále spisovatelé zmiňují nezadatelné lidské právo na individuální integritu a obviňují státy a korporace z toho, že jejich programy masového sledování toto právo pošlapávají. Doslova se v dopisu praví, že „naše demokratická práva musí platit ve virtuálním, stejně jako v reálném prostoru“ a že všichni lidé mají mít právo určit, „v jakém rozsahu a kým smějí být jejich osobní data legálně shromažďována, ukládána a zpracovávána“. K dodržování tohoto práva potom spisovatelé vyzývají vlády, korporace i všechny občany a dožadují se, aby OSN vypracovala „mezinárodní listinu digitálních práv“, kterou by jednotlivé vlády měly následně dodržovat.
Jako kdyby chtěl vyslyšet tuto výzvu, o pár dní později ve Spojených státech federální soudce Richard Leon rozhodl, že kontroverzní program masivního sledování občanů National Security Agency (NSA, Národní bezpečnostní agentura), o němž mimo jiné informoval její bývalý zaměstnanec Edward Snowden, je potenciálně protiústavní. Přitom se jedná o první z laviny rozhodnutí očekávaných v nejbližších měsících v USA, kde se na soudy obrátili aktivisté dožadující se zákazu masivního sledování a ochrany před zneužitím takto nashromážděných dat.
Dotyčné rozhodnutí samozřejmě není definitivní, ale ukazuje, že celou záležitostí se nakonec bude muset zabývat Nejvyšší soud USA. Zajímavé také je, že soudce Leon posuzoval žalobu, kterou podal konzervativní aktivista Larry Klayman. Odpor proti vládě sledující své občany vedou stejně tak liberálové, jako konzervativci a na všeobecném rozčarování nad tím, jak rozsáhlý a rozpracovaný je systém sledování, se zcela výjimečně shodne v dnešních Spojených státech pravice i levice.
S obsahem otevřeného dopisu spisovatelů nelze než souhlasit. Možná je poněkud matoucí, když se v něm směšuje dohromady sledování občanů bezpečnostními agenturami a obchodními korporacemi, ale zneužívání digitálních technologií a pošlapávání práva na soukromí a osobní integritu také nerespektuje hranice mezi obchodními a státními zájmy. Můžeme však očekávat, že ve vládních budovách a soudních síních nakonec dojde ke šťastnému rozuzlení, v němž uznalí politici a spravedliví soudci rozhodnou, že takové masivní sledování občanů je protiústavní, a proto v rozporu se zájmy demokratického státu?
Apel spisovatelů na ochranu lidského práva na soukromí a osobní integritu, za jehož bezprostřední ohrožení se považuje masivní sledování občanů státem a korporacemi, v sobě obsahuje paradox, v němž se proti dystopii digitálního dohledu staví konvenční jazyk lidských práv, demokratického státu a mezinárodních organizací a úmluv. Politická nostalgie je tak základním znakem spisovatelské výzvy, která se marně snaží o naroubování klasických politických a právních kategorií na globální společnost, ve které národní státy nebo normy mezinárodního práva již představují jen nepatrný politický fragment.
Aféra masivního sledování NSA je přece výjimečná právě tím, že ukázala na rozpad moderní politiky s jejími distinkcemi veřejné – soukromé, stát – občan nebo národní právo – mezinárodní právo. Politická bezpečnost a pořádek donedávna představovaly svrchovanou doménu státu. Nyní však mohou soukromé agentury tyto funkce díky digitálním technologiím vykonávat namísto státu a z jejich zaměstnanců, kteří data zveřejní, se stanou psanci i v oblasti mezinárodního práva.
Spisovatelé se tak paradoxně spoléhají na mezinárodní organizace a vlády jednotlivých států i v dnešní globálně propojené společnosti, ve které se přitom soukromí jako takové stále více stává luxusem, jehož se navíc sami ochotně zbavujeme s každou další zákaznickou kartou, elektronickým účtem nebo zakoupenou letenkou. Dopis tak nakonec vytváří iluzi, že občanská kuráž ve spojení s demokracií a mezinárodním právem stále mohou diktovat globálním technologiím hranice a způsoby jejich použití. Ve skutečnosti však technologická imaginace převyšuje imaginaci právní i politickou. A proti moci, která se v digitálních sítích rozpíná a předpisuje význam i tak klíčových slov, jako jsou demokracie a svoboda nebo osoba, je třeba bránit se mnohem důrazněji než mezinárodními konvencemi na ochranu digitálních osobnostních práv.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.