Brazilec si za minimální mzdu (asi šest tisíc korun) sice může koupit sto padesát litrů kořalky, ale na to, aby dojel autobusem na druhý konec své vlastní země, to nestačí. Mnohé z nich to nejspíš zamrzí při nadcházejícím mistrovství světa ve fotbale, které má probíhat ve dvanácti brazilských městech, z nichž některé od sebe dělí větší vzdálenost než Prahu od Bagdádu. Stavba megalomanských stadionů, jejichž využití po této sportovní události nebude valné, nicméně ukázala, že peníze v zemi jsou: putují však do příprav mistrovství a s ním spojených korupčních kapes, aniž by bylo jasné, zda se vše vůbec stihne. A to má Brazílie za dva roky hostit ještě náročnější olympijské hry. Počátkem května při chvatné výstavbě stadionů zemřel již devátý dělník. Mezitím policie stupňuje násilí ve favelách a tisíce rodin se musely přestěhovat, aby nepřekážely fotbalu. To všechno žene do ulic stále větší počet nespokojených Brazilců. Vedle mrtvých dělníků, obětí násilí v chudých čtvrtích a děr v brazilském rozpočtu je tu však i jedna dobrá zpráva: lidé už se jen tak lehce nedají zpacifikovat pokřikem, že kdo neskáče, není Brazilec.
M. Špína
Obvodní soud pro Prahu 7 na konci března rozhodl, že časopis Reflex nesmí nadále používat zkomolenou podobu jména senátora Tomia Okamury. „Tomio již není Pitomiem!“ pravila nezávislá česká justice. Plátek se nicméně předběžným opatřením soudu vydržel řídit jen měsíc a ústy svého dvorního šaška J. X. Doležala znovu v článku Okamura do Tokia zakázané jméno použil. A tak musela vyřazená jednička kandidátky Úsvitu do Evropského parlamentu Klára Samková, která „nemá ani kapku cikánské krve“ a „není žádná podpůrkyně nepřizpůsobivých občanů“, Reflexu připomenout, že by se měl užívání urážlivých „odvozenin z tohoto jména vycházejících“ zdržet. Těžko pochopit, co přivedlo Samkovou do Okamurovy partičky rasistických demagogů a proč má potřebu bránit před pomluvami někoho, kdo jich má sám plnou pusu. Zřejmě chce odčinit svůj mladicky nerozvážný prohřešek proti dobrým českým mravům: vždyť byla vdaná za Roma!
J. Gruber
Když jsem nedávno poslouchal ze záznamu debatu K čemu je nám Obec spisovatelů?, byl jsem rád, že si mohu více jak hodinu a půl dlouhou diskusi dávkovat dle aktuálních potřeb. Pokud bych se totiž dostal naživo do galerie Tranzitdisplay, patrně bych utekl při třetím hlubokém nádechovýdechu panelistky Františky Vrbenské, která snad chtěla dokázat, že Obec není zombie, ale že přinejmenším stále dýchá. Celé vystoupení se neslo v duchu toho nejlepšího z České sody. Taškařici zdárně doplňoval sexuolog Radim Uzel, 2. místopředseda Obce, a absurditě nezabránili ani Miroslav Balaštík z Hostu a Karel Piorecký z Ústavu pro českou literaturu, neboť nedokázali oponovat prezentované beznaději. Legraci podtrhla spisovatelka Petra Hůlová, jež se k diskutujícím připojila z publika. Zatímco Uzel volal pro sbratření beze smyslu a po lásce z podstaty, Vrbenská si pohrála s bezobsažností slova a estetikou fráze, aby potvrdila několik přísloví. Například to o mlčení a zlatě. Pomyslnou tečku za debatou obstaral anonym na webu Obce, který s neotřelou jazykovou originalitou odkázal Hůlovou do patřičných míst: „Díla paní Hůlové budeme i nadále doporučovat. Jako vzor pokleslosti a kýče. Agresivita autorky sice převyšuje její literární kvalitu, nicméně jí přejeme hodně čtenářů, kteří si stejně nakonec dokáží vybrat.“
T. Čada
„Po vystudování základní školy se vyučil kuchařem. Hlásil se také na DAMU, kde ho však nepřijali. V současné době moderuje pořad o vaření na vlnách rádia Frekvence 1. Účinkuje v pořadu Rady ptáka Loskutáka na TV Nova a v muzikálech Krysař a Galileo v Divadle Kalich v Praze.“ Tolik se toho o „televizním kuchaři“ Ivanu Vodochodském dozvíme na Wikipedii. Teď ho naši poslanci zvolili do Rady Českého rozhlasu. Vodochodský svými kvalitami předčil ředitele pražské zoo Miroslava Bobka a evangelického faráře Miloše Rejchrta. Možná poslanci nechtěli zůstat pozadu za svými bývalými kolegy, kteří nechali na Českou televizi dohlížet koulařku.
J. G. Růžička
Adoptované rodiště Bohumila Hrabala – Nymburk – se poslední dobou přetřásalo hlavně kvůli údajně nedovzdělaným studentům, kteří o literárním velikánovi „zatím neslyšeli“. Přitom výrok, který zvedl od televizních obrazovek celý národ čtenářů, vznikl nepřesnou citací, jíž se dopustil lokální redaktor Deníku.cz. Pranýřovaný student z davu (nikoli uváděný předseda studentského parlamentu) totiž ve skutečnosti prohlásil, že o něm dosud neslyšel nic od pedagogů… Argument omladiny, že Hrabal na své studium vzpomínal s upřímným opovržením a že se za svého života přejmenování školy bránil s douškou, že po své smrti s tímhle nápadem už asi nic neudělá, se taky do novinových titulků nehodil. O samotného Hrabala jde nejen v Nymburce až naposled – hlavní je, že se prodává. Přes urputnou snahu radnice posílit turistiku ve městě masivními dřevěnými lavičkami s vyřezanými kočkami (na náměstí i s mistrem v podživotní velikosti) uhasíte žízeň po Hrabalovi stejně až v bufetu pivovaru, na jehož hlavní budově je ve výšce, kam čůrají psi, pamětní deska, o níž taky spisovatel nestál. Z lahváče, který vám paní vedoucí podá z okénka, se bolestně usmívá – kdo jiný než plachý Bogan. Sednete si s Jubilejním ležákem k prkennému stolu, a jak vám bude alkohol stoupat do hlavy, možná vás napadne, jestli by nakonec nebylo lepší omezit hrabalovské výročí jenom na pivo. Nejrůznějších kočičáren je všude kolem beztak už dost.
M. Zajíček