Alice Munroová
Drahý život
Přeložila Zuzana Mayerová
Paseka 2014, 289 s.
Povídky Alice Munroové jsou trochu jako bonbóny různých druhů v jedné bonboniéře. Žádný nepřekvapí radikální jinakostí, ale to nijak nebrání si každý z nich vychutnat. Od doby, kdy získala Nobelovu cenu, chrlí nakladatelství Paseka jednu autorčinu povídkovou sbírku za druhou. Drahý život je zatím nejmladší. Najdeme zde všechna autorčina specifika a trumfy: nepatetické podání lidských dramat, strohý a přitom citlivý jazyk, schopnost výmluvné charakterizace (postavy, společnosti, doby) ve funkční zkratce, příběhy klenoucí se napříč životními obdobími, pointy přicházející jinak a jindy, než bychom čekali. Označování Munroové za specialistku na příběhy žen je nespravedlivé: o mužích a „za muže“ píše totiž úplně stejně dobře (jako v povídce Hrdost o opatrném vztahu dvou samotářů či v povídce o veteránovi, „zasekávajícím se“ na dlouhá léta v různých domech a zaměstnáních během dlouhé cesty domů, kam se bojí vrátit). Nápadná je tentokrát vracející se dětská perspektiva: holčičky prožívají vlastní tajná dramata, dostatečně mrazivá a vážná, a přitom odlišná a zdánlivě nezávislá na dramatech dospělých. Munroová se přitom obloukem vyhýbá upachtěné infantilizaci, často přítomné v psaní dospělých o dětech. V těchto textech se zato uplatňuje jiný rys jejího psaní: (vy)myšlené a pociťované je stejně důležité jako „skutečné“. Subjektivní prožívání se konstituuje prostřednictvím různé míry pozornosti věnované slovům, symbolům, náznakům. V tom tkví autorčin svébytný realismus a pozoruhodná schopnost dobrat se dřeně.
Sára Vybíralová
Darren Aronofsky, Ari Handel, Niko Henrichon
Noe: Trest za krutost
Přeložila Lucie Šavlíková
Mladá Fronta 2014, 72 s.
Ještě než se režisérovi Darrenu Aronofskému a jeho spolupracovníkovi Arimu Handelovi podařilo získat finance na biblický velkofilm Noe, zpracovali svou verzi starozákonního příběhu ve formě komiksu. Album kreslené kanadským autorem Nikem Henrichonem a vydané francouzským vydavatelstvím Lombard má být prvním dílem Noeho dobrodružství zpracovaných i ve filmu. Vzhledem k tomu, že komiks vyšel v roce 2011 a Aronofsky mezitím natočil filmovou verzi, nezdá se, že by se kreslený Noe měl někdy dočkat dokončení. Aronofského a Handelovo přepracování biblického příběhu do žánru postapokalyptického fantasy přitom dopadlo v komiksovém médiu o něco lépe než ve filmu. Ne že by snad v knize bylo méně naivního patosu a šablonovitých postav a situací. Spíš jde o to, že v mainstreamovém žánrovém komiksu jsme na podobnou dětinskost a okázalost zvyklejší. Díky Henrichonově kresbě (silně připomínající francouzskou školu, konkrétně například Rosińského) se také daří dát fikčnímu světu jednotný charakter, což byl velký problém prostorově podivně roztříštěného filmového zpracování. Komiks má také mnohem vyrovnanější tempo, neboť se tolik nezapomíná v natahovaných opulentních výjevech. Všechny tyto pochvaly však platí pouze při srovnání s filmovou verzí – sám o sobě se kreslený Noe příliš nevymyká šedému průměru francouzské mainstreamové komiksové produkce.
Antonín Tesař
Martin Bútora a kol.
Odkiaľ a kam. 20 rokov samostatnosti
Inštitút pre verejné otázky, Kalligram 2013, 630 s.
Odkud a kam směřuje Slovensko po dvaceti letech od rozdělení Československa? Přinesla mu samostatnost více demokracie, občanské slušnosti, zodpovědnosti či pevnější vládu zákona a lepší ekonomické podmínky? Anebo je tomu jinak? To jsou základní otázky, na které se snaží odpovědět objemná publikace slovenských a českých autorů, kteří se – jak sami uvádějí – pustili do díla, protože „mali pocit, že po dvadsiatich rokoch samostatnosti treba niektoré veci pomenovať z rôznych perspektív.“ Autorský kolektiv v pestrém složení – od expertů historiků, sociologů, politologů, právníků, ekonomů až po publicisty, teology, občanské aktivisty či blogery – přináší tematicky barvitou a rozsáhlou rekapitulaci vývoje demokracie a občanské společnosti samostatného Slovenska. Nadužívané rčení o „úspěšném vývoji po sametovém rozdělení“ podrobují autoři kritickému zkoumání. Ptají se po smyslu nové státnosti a po tom, co přinesla obyvatelům, co je vlastně hlavní ideou slovenského státu a jaké jsou aktuální horizonty občanské společnosti. Věnují se perspektivám ekonomického a společenského vývoje, vzdělávání a kultury a kvalitě každodenního života, nevyhýbají se ale ani otázkám evropanství a EU. Pro českého čtenáře jsou zvláště přínosné ty části, ve kterých se srovnává charakter státu, stav justice, problematika korupce či přiznává rozčarování z ekonomického a společenského vývoje. Publikace nedávno získala významnou slovenskou Cenu Dominika Tatarky za důležitý ediční počin roku 2013.
Michal Kotík
Karen Duveová
Jíst slušně
Přeložila Světlana Kotyková
Dokořán 2013, 264 s.
Pozornost věnovaná v poslední době jídlu je ve vztahu nepřímé úměry s čím dál nevalnější kvalitou potravin – zprávy plní polské skandály s masem plným antibiotik, populární jsou nejrůznější televizní pořady o vaření, případně o vaření v restauracích. Německá spisovatelka Karen Duveová však na jídlo pohlíží hlavně z etického hlediska a její kniha Jíst slušně vám neporadí, co jíst, aby to chutnalo a bylo to, pokud možno, zdravé. Ukazuje spíš, co bychom jíst neměli, protože to není z morálního hlediska správné. Kniha je koncipována jako roční dietní kůra, složená z nejrůznějších forem stravování. Začíná u biopotravin, pokračuje přes vegetariánství a veganství a končí u frutariánství. Jak je z výčtu patrné, to hlavní, proti čemu autorka vystupuje, je konzumace masa. Zlo číslo jedna představují velkochovy, v nichž život zvířete nemá žádnou hodnotu. Ač jde o vcelku radikální názory, kniha je psána s takřka lifestylovou lehkostí: když s autorkou v úvodu prožíváme smrt jejího psího mazlíčka, máme pocit, že jsme se začetli do libovolného časopisu „pro ženy“. Přesto poskytuje kniha dost témat k přemýšlení. Spotřeba masa na současné úrovni, a zejména při zvyšujícím se odbytu v dříve rozvojových zemích, je zcela jistě neudržitelná. Autorka však chce upozornit především na zvrácenost současné společnosti, která se tváří bůhvíjak humanisticky, a přitom ve velkém zabíjí zvířata jen proto, aby si mohla pochutnávat na jejich masu.
Jiří G. Růžička
Lucie Trmíková, Gert Hoffmann
Pomocník Walser
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 12. 11. 2013
Studio Hrdinů, po zániku Divadla Komedie jediná pražská scéna uvádějící nekompromisní a provokativní podoby současného činoherního divadla, se v poslední době soustředí na portréty skutečných osobností. Po Mileně Jesenské a Juliu Fučíkovi divadlo přistoupilo ke zpracování postavy švýcarského prozaika Roberta Walsera, outsidera nejen v uměleckém světě, ale kvůli nesmiřitelné povaze i v celé společnosti. Režisér Jan Nebeský se rozhodl zachovat pustotu obrovského, režijně i scénograficky těžce uchopitelného prostoru divadla a zasadil do něho čtveřici herců: Jiřího Černého, Lucii Trmíkovou, Sašu Rašilova a Davida Prachaře. Nebeský se v inscenaci postupně odpoutává od poměrně jasně definované jevištní situace do snového a značně pokřiveného světa, v němž se i téměř realistické postavy stávají spíše fikčními monstry. Děj inscenace je až bernhardovsky sarkastický a prostý. Walser je pozván na autorské čtení do města, které mu ve výsledku vůbec není příznivé a pohrdá jeho tvorbou i osobou. Autor se postupně propadá do chaosu svých nálad, paradoxních postojů a emocí. Herectví a úsporná scénografie jsou hlavními přednostmi výtečného představení. Zvláště Rašilov v roli dotěrného i hrdého spisovatele-vagabunda je excelentní a přesvědčivě střídá ponořenost do osamělého podivínství s ironickým odstupem, kdy postavu romanopisce připodobňuje k Janu Nebeskému, který je se svou imponující imaginací, sarkasmem a scénickou surovostí patrně nejvýraznějším činoherním režisérem současnosti.
Lukáš Jiřička
Tereza Boučková
Šíleně smutné povídky
CD, One Hot Book 2013
Audiokniha Terezy Boučkové je specifická v tom, že ji načetla sama autorka. V jednotlivých příbězích pak můžeme najít motivy z jejího vlastního života. Třeba problematická adopce dvou romských chlapců, kteří nakonec skončí vlastně úplně stejně, jako kdyby zůstali v diagnostickém ústavu, se promítla do povídky Proč by vstával? Hlavní hrdina, do poslední chvíle přesvědčený o tom, že dobrá výchova je základním pilířem slušného života, najednou přijde o „slušně vychovanou“ dceru, která „bezdůvodně“ propadne závislosti na alkoholu. Podobně pesimistické jsou i další příběhy: rozvíjejí především téma osamění, stárnutí a mizení ideálů. Postavy se musí přizpůsobovat realitě, která se nevyvíjí podle jejich představ, a tak se snaží aspoň o „normální“ život. V Krásné je žít! si postarší pár z města chce minimálně o víkendu užít trochu klidu na chalupě, ale i tam už pronikly hluky a shon civilizace – a radikální řešení problému končí tragikomicky. Povídku Do nebe pak Boučková vypráví z pohledu muže, který podobně jako Job musí snášet boží rány, ničící jeho život, postupně však vychází najevo, že za většinu neštěstí si může sám. Text nazvaný Přes most zase začíná jako idyla, ale pak se ukáže, že jí předcházela tragédie. Jako by osudy, jež se v díle odehrávají, měly dvě strany: uhlazenou, která je na očích, a drsnou, jež je skrytá. Povídky takřka dokumentárním stylem zachycují tíhu osobních katastrof a způsob, jakým je autorka předčítá, do nich zároveň vnáší cosi magického.
Jiří G. Růžička
Sacro Gra
Režie Gianfranco Rosi, Itálie, 2013, 93 min.
Premiéra v ČR 5. 5. 2014
Film Sacro Gra si získal pozornost především jako první dokument, který kdy získal hlavní cenu v soutěži na festivalu v Benátkách. Nadto je ovšem třeba dodat, že jeho vítězství bylo pro většinu komentátorů velmi překvapivé, obzvlášť v konkurenci tvůrců jako Tsai Ming-liang, Xavier Dolan nebo Hajao Mijazaki. Rozhodnutí poroty se špatně vysvětluje především proto, že snímek italského dokumentaristy Gianfranca Rosiho vlastně není nijak zvlášť radikálním či přesvědčivým filmařským gestem. Tématem má být život lidí v sousedství velkého dálničního obchvatu kolem Říma. To ale působí jen jako záminka, jak vzájemně spojit jinak příliš nesouvisející portréty několika většinou výstředních protagonistů. Jistý smysl snad chce filmu dát závěrečná úvaha o larvách likvidujících vlastní prací svůj ekosystém, což by mohla být metafora samotné dálnice. Jakési snaze o nezaujaté pozorování „lidského živočišného druhu“ by odpovídalo i rámování řady záběrů, které sledují lidské postavy například skrz okna bytů nebo je komponují do širších celků jejich „přirozeného prostředí“. Jenže analogie lidí na dálnici a larev se ve filmu příliš nerozvíjí, ani není natolik nosná či objevná, aby dokázala celý dokument nějak ukotvit. Můžeme se ovšem také spokojit s tím, co se o snímku běžně píše – totiž že jde o pouhé nezaujaté pozorování různorodých mikropříběhů. I tak jde však o nevyrovnané a roztříštěné dílo. Obsahuje několik poutavých míst, ale je třeba si na ně počkat.
Antonín Tesař
Magdalena Kožená, Christian Schmitt
Prayer: Voice & Organ
CD, Deutsche Grammophon 2014
Dlouho očekávaná novinka mezzosopranistky Magdaleny Kožené slibuje nevšední zážitek ne zcela obvyklým spojením hlasu a varhan. Hned úvodem tedy prozradím to hlavní: naprosto se nemusíte obávat, že by varhany zpěvaččin hlas zastiňovaly. Ne, nahrávka je zvukově výborná. Zvuk se přirozeně rozléhá a posluchač má pocit, že se ocitl v chrámu. Nenahrávalo se ovšem v kostele, nýbrž v koncertním sále Školy pro katolickou církevní hudbu a hudební pedagogiku v Řezně. Není divu, že z dvaadvaceti písní či árií má většina duchovní téma. Autorem transkripcí varhanního doprovodu je, až na pár výjimek, oceňovaný německý varhaník Christian Schmitt. Převažují němečtí skladatelé: Bach je zastoupen pětkrát, Schubert šestkrát, Hugo Wolf pětkrát. Ale je zde i Verdi a také Dvořák, Ravel, Purcell, Bizet – ti všichni pouze jednou, ale stojí to za to. Z Bachových skladeb zaujme především Komm, süßer Tod, tedy Přijď, sladká smrti – takový repertoár Kožené „sedí“ jako ulitý. Zkrátka, čtyřicátnice Kožená je na vrcholu a album Prayer je toho dokladem. Hlas je nádherně rozvinutý, výšky zářivé, tón perlivý. Nejsou přece jen pravdivé všechny ty pověsti o tom, jak blahodárně na hlas působí mateřství (u Kožené navíc už dvojnásobné – a třetí dítě je na cestě)? Zaslechneme i příslovečnou slovanskou „slzu v hlase“, onen jemný, obohacující smutek. Je tu prožitek, procítění, hloubavost, meditace i radost. A duše se může občerstvit hudbou, slovem, hlasem, písní, modlitbou.
Milan Valden