Ion Mureşan, Ioan Es. Pop, Simona Popescu, Nicolae Prelipceanu
Konec slavnosti
Přeložila Jarmila Horáková a kol.
Petr Štengl 2013, 100 s.
Rumunská poezie se u nás nejspíš nikdy nedočká masového zájmu. Je však otázka, zda má smysl lákat nové čtenáře zpola zábavným, zpola defenzivním způsobem. „V Rumunsku? Tam taky píšou poezii? To jsou mi teda věci (…) Čtenář může žasnout, jak silná může být poezie malého národa,“ čteme v rozpacích na obálce antologie Konec slavnosti a vzpomínáme na dobu, kdy se vydavatelé podobným stylem snažili prosadit třeba ukrajinskou literaturu – dnes už snad tuto rétoriku nepotřebuje. Mimochodem, o malý národ, jak nám sugeruje citovaná anotace, opravdu nejde, a kdo oblast aspoň trochu sleduje, žasnout nemusí. Už proto, že reprezentativnější, byť špatně dostupná antologie rumunské poezie Tahle čtvrť je naše vyšla již před šesti lety. To nicméně neznamená, že by útlý výbor z díla čtyř autorů nepřinášel dobré básně v dobrých překladech. Vedle tří básníků narozených ve čtyřicátých a padesátých letech je tu zastoupena také o něco mladší Simona Popescu, jejíž básně se od ostatních liší větší stylovou rozevlátostí. Mureşan, Pop a Prelipceanu jsou si blízcí jak civilním způsobem psaní, tak tématy, mezi něž patří venkov a pobývání mimo centra dění (všichni tři básníci ostatně pocházejí z odlehlých regionů), stesk, úpadek a zapomnění, alkohol, víra a soucit s lidmi na okraji. Stárnoucí svět tito osamělí básníci sledují převážně z hospody a podávají o něm neveselou zprávu: „HDP smrti neustále vzrůstá/ dosáhli jsme vrcholu/ prvního místa na onom světě“.
Michal Špína
Benjamin Black
Temná pavučina
Přeložila Martina Knápková
Moba 2013, 269 s.
Temná pavučina je v pořadí třetím románem ze série, kterou John Banville napsal pod pseudonymem Benjamin Black a v níž vystupuje patolog Quirke. Na pokračování si ale asi budeme muset počkat. Black se totiž pokusil navázat na tvorbu Raymonda Chandlera a letos v únoru mu vyšla kniha, v níž postaršího Quirka nahradil mladíkem Philem Marlowem. Těžko říct, zda tento odklon má posloužit autorovi jako tvůrčí oddech, ale možnosti pro zapojení Quirka do vyšetřování se tím zužují. Black v zápletkách využívá zejména Quirkovy nejbližší, jichž není bůhvíjaký počet. V Temné pavučině se řeší vražda mediálního magnáta, který je přes svou sestru propojen s Quirkovým pomocníkem Sinclairem. A toho zase v tomto románu dává Quirke dohromady se svou dcerou. Do případu se pak zaplete i sirotčinec, v němž Quirke vyrůstal… Zdá se mi, že čím déle je Banville Blackem, tím jsou případy zamotanější a jejich rozplétání napínavější. Navíc postupně odhalujeme další detaily z Quirkova předchozího života a pomalu si tak, spolu s autorem, skládáme Quirkův životopis. Blackova detektivní série rozhodně překonává mnohá díla populárních severských autorů, a to nejen jazykovou zručností. Black totiž dokáže udržet zápletku v sevřenější formě a nesnaží se čtenáři namluvit, že kvalita spočívá v množství slepých uliček (a v důsledku toho pořádné tloušťce knihy). Z Quirka se navíc, díky seriálovému pojetí, stal docela zábavný parťák na cesty.
Tereza Zubatá
Paul Gravett (ed.)
1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete
Plus 2013, 960 s.
Mediální pozornost, jež se dostala publikaci 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete, je oprávněná jen částečně. Jedná se totiž jen o další tuctovou příručku typu „1001 produktů, které byste měli zkonzumovat, protože nemáte před smrtí nic lepšího na práci“. Je přitom nepochybně pravda, že kniha ukazuje šíři a pestrost komiksového média, že kromě zavedených komiksových značek představuje i obskurnější tvorbu a že nabízí přehled důležitých mezníků komiksové historie. Na druhé straně těžko si představit méně vhodný formát pro úvod do dějin a rozmanitých zákoutí komiksového média, než je tento kvaziencyklopedický sběr chronologicky řazených titulů, o nichž se dozvídáme jen tolik informací, kolik se vejde do stručného hesla o čtyřech odstavcích. Pomyslnou mapu komiksového území tak dostáváme ve formě pomíchaného puzzle, u něhož je velmi obtížné rozeznat, které dílky k sobě pasují a které kam patří. V době internetu je navíc pochybná i knižní podoba encyklopedie, která poskytuje pouze první informaci o titulu, na který náhodou narazíme. A má-li, jak název napovídá, kniha sloužit jako soubor doporučení, které zásadní komiksy je vhodné si přečíst, pak jich je přece jen trochu moc a kontextu k nim zase trochu málo. Publikace tak především upozorňuje na zoufalý nedostatek rozumněji strukturovaných historických, teoretických a popularizačních knih o komiksu. Ty ale tento svazek rozhodně není schopen suplovat.
Antonín Tesař
Bill McKibben
Zeemě
Přeložil Jaroslav Veis
Paseka 2013, 256 s.
Na rozdíl od podobných, spíše prognostických titulů nehrozí Bill McKibben v knize Zeemě tím, že se emise oxidu uhličitého budou postupně zvyšovat, teploty narůstat a hladiny moří stoupat. Místo toho rovnou říká: rozhlédněte se kolem sebe, už nežijeme na planetě Zemi, jak jsme ji znali, ale na planetě zcela jiné, totiž na Zeemi. Oteplování dávno začalo a jeho následky pociťujeme už teď. Jediné, co můžeme udělat, je celý proces zpomalit. Každý rok slyšíme zprávy o tom, že počet částic oxidu uhličitého v atmosféře dosáhl nového rekordu, zaznamenáváme stále silnější hurikány a tajfuny, rozsáhlejší povodně i delší období sucha. Skoro se zdá, že neuplyne den, aby nepřinesl kalamitu v některé části světa. Globální oteplování totiž neznamená jen to, že budeme místo jablek pěstovat pomeranče. Znamená především, že klima bude méně stabilní, začne hromadné stěhování živočišných a rostlinných druhů a jejich vymírání. Přesto bychom neměli se sklopenou hlavou čekat na konec, který je ostatně ještě daleko. Musíme se spíš naučit na nové planetě žít a situaci našim potomkům dále nezhoršovat. McKibben nás nabádá, abychom žili úsporně, pokud možno samozásobitelsky, a omezovali tak spotřebu, která narostla na neúnosnou mez. „Musíme dokázat být menší a méně centralizovaní, soustředit se ne na růst, nýbrž na údržbu a na kontrolovaný sestup z riskantních výšin, kam jsme vystoupali.“ Jinak nás totiž čeká nekontrolovatelný pád.
Jiří G. Růžička
Excepter
Familiar
LP, Blast First Petite 2014
Na první poslech by málokdo hledal za novou deskou kolektivu, jehož počátky jsou spjaty s brooklynským noiseovým labelem Fusetron a vůbec newyorskou avantgardou přelomu milénia, rituál. Ve srovnání s dosavadní konfuzní tvorbou výrazně uhlazené album vystavuje na odiv hlavně emocionálně přesycené tracky Maids, Palace to Palace či Grinning in Your Face a téměř od první sekundy lze tušit, jak asi budou znít závěrečné vzdechy „uklidněného zvířete“ ve skladbě s názvem Song to the Siren. Přesto emblémem novinky není ostrý předěl, ale naopak návrat k povědomému a důvěrnému. V období mezi poslední řadovou deskou z roku 2010 a Familiar došlo především k přesunu ústřední dvojice, Johna Fella Ryana a Laly Harrison, z Los Angeles zpět do Brooklynu, ale také k předčasné smrti Clare Amory a následnému odchodu dalšího člena, Nathana Corbina. To, že materiál uzrával v tomto ovzduší, je možná pro výsledný zvuk důležitější, než že byla nahrána v pražském studiu Faust během minulého turné. Nejde o smířlivý, natož eskapistický rituál – z opakování a vrstvení dokonalých fragmentů vzniká pocit nepřetržitého vrcholu a „rozbolavělé“ citlivosti, prodlužované pro Excepter typickými neharmonickými souzvuky elektroniky a hlasů. Disonance vytváří nejlepší podmínky pro nekonečné představy spojení, podobně jako se znovuoživení snese s pravidly obětování.
Head in Body
Trans/Human
The (Un)Expected
LP, The Audacious Art Experiment 2014
Britské duo Trans/Human tvoří sheffieldští hudebníci Adam Denton a Luke Twyman. Projekt, který lze žánrově situovat na pomezí noisem, improvizace a sound artu, je jednou z mnoha uměleckých aktivit spojených s labelem The Audacious Art Experiment. Ten funguje od roku 2002 a poslední dva roky navíc v Sheffieldu provozuje vlastní klubový prostor Audacious Space. Kolem vydavatelství vznikla lokální scéna, dělaná podomácku a zaměřená na drobné radosti kulturní činnosti malých měřítek: „Dej nám vědět a my se s tebou podělíme o to, co víme…“ Je v tom něco z DIY přístupu punku, něco z idealismu hippies a také trocha prázdninového travellerství. Právě v Audacious Space během jednoho zimního víkendu vznikla nahrávka, která se stala základem aktuálního alba. O povaze desky, jejíž první skladba začíná laděním rádia, nejlépe svědčí turné, na které se duo vydalo po jejím vydání. Nejde jen o klasickou koncertní šňůru, ale o součást projektu s výzkumnickým názvem Audacious Mobile Research Library. Skupina cestuje dodávkou a po cestě nahrává všelijaké šumy a frekvence, které se objeví v dosahu antény. V obytném autě je všechno, co současní elektroničtí improvizátoři vycházející z noiseu potřebují: walkmany, rádia, kontaktní mikrofony, dětské vysílačky, mobilní telefony, preparovaná kytara. Tedy nástrojové obsazení desky The (Un)Expected. Závorku v názvu zatím nechme stranou.
Billy Shake jr.
X-Men: Budoucí minulost
X-Men: Days of Future Past
Režie Bryan Singer, USA, 2014, 132 min.
Premiéra v ČR 22. 5. 2014
Poslední díl série X-Men neobsahuje paradox zdaleka jenom ve svém názvu. K seriálu se navrátil režisér, který stál nejen u jeho zrodu, ale především u zrodu moderního superhrdinského filmu, který na jedné straně plní kina a na druhé se dotýká i závažnějších témat (mutanti v X-Menech coby velmi vhodná metafora menšin). Jenže většina komiksových velkofilmů se poté odvíjela spíše v rozvernější linii, kterou nastolil Spiderman Sama Raimiho a Singerův stylově tradiční, až zastaralý a tematicky výlučný přístup se stal spíše slepou vývojovou větví. To ukázalo i jeho zpracování Supermana z roku 2006 jako takřka ryzího melodramatu. X-menovský „návrat do starých vod“ dále problematizuje fakt, že Budoucí minulost se snaží propojit dvě odlišná X-menovská univerza – to Singerovo a mnohem dynamičtější a odlehčenější pojetí Mathewa Vaughna ze snímku První třída. Dystopická osudovost budoucích X-menů, žijících ve světě, který se radikálně vymyká ze superhrdinských pravidel, neboť v něm neexistují superpadouši, se potkává se sedmdesátkovou odlehčeností a výsledkem je v lecčem pozoruhodný, leč přesto hybridní film. Pozoruhodný je jak několika skvělými scénami, tak několika podnětnými rozvedeními tematiky menšin, ale v posledku hlavně tím, jak se vzpírá zavedeným škatulkám „reboot“ či „pokračování“ a jak vyjevuje prazvláštní povahu filmových superhrdinských sérií, které jsou mutanty vzešlými z filmového, seriálového i komiksového vyprávění.
Tomáš Stejskal
Marta Ljubková a kol.
Šťastná generace
Pražská scéna 2013, 264 s.
Nakladatelství Pražská scéna ve své edici s všeříkajícím názvem Režie po svazcích věnovaných například Petru Léblovi, J. A. Pitínskému či Josefu Kroftovi nyní vydalo portrét hned šesti mladých divadelníků, kteří absolvovali Alternu na DAMU. Přestože Jiřího Adámka, Jiřího Havelku, Petru Tejnorovou, Rosťu Nováka a dvojici SKUTR spojuje autorský přístup k divadlu a tendování k experimentu, jejich díla se komparaci spíše brání – jak srovnávat Adámkovo puristické hudební divadlo, Novákův zájem o nový cirkus a scénický paradokument Tejnorové? Kniha je tedy složená z osobních reflexí tvůrců a ze studií od různých teatrologů či dramaturgů, kteří se snaží vystihnout charakteristické znaky díla každého z režisérů. Různorodost textů je celkem pochopitelná. Problematičtější je výběr režisérů podle studia na jedné katedře, zvláště když z katedry vzešlo ještě několik dalších schopných režisérů. Podivný je také titul knihy. Zatímco například v Polsku bývá generace mladých režisérů označována jako „nespokojená“ či „naštvaná“, zde získala nálepku „šťastná“. Argument, že je šťastná díky svému talentu a možnosti pracovat, se nejeví jako dostatečně nosný, konfrontujeme-li jej s kritičností konkrétních děl – hořkých obrazů mezilidských vztahů Tejnorové či sarkastické demaskování politiky v inscenacích Adámkových. Rozhodně se nejedná o generaci spokojenou se současnou podobou světa anebo generaci pracující v důstojných podmínkách s příslibem kontinuální práce a podpory.
Lukáš Jiřička