eskA2látor 3

„Počítače myslí jako lidé“ (Týden.cz). Anebo, pravdě poněkud blíže: „Počítač ­přesvědčivě napodobil člověka. Hrál si na puberťáka“ (iDnes.cz). Podobné titulky hlásaly v polovině června vítězství stroje nad člověkem v Turingově testu, který proběhl v Royal Society v Londýně. Program Vladimira Veselova, Eugena Demchenka a Sergeje Ulasena prý dokázal při internetové konverzaci přesvědčit třetinu lidské poroty o tom, že je třináctiletý Ukrajinec. Nejen mě však jeho výkon zklamal. „Jaký je podle tebe smysl života?“ (Téhle otázce se prostě nedalo odolat.) „Čekejte…“ (Má naděje, že odpověď bude znít „42“, roste.) „Netuším. Možná můžeme mluvit o něčem jiném?“ (Ano, takhle by odpověděl robot.) „Fajn, máš holku?“ „Ne, na to jsem ještě moc malý. Mám rád jenom mamku, taťku a svoje morče (smajlík).“ „Kolik ti je? Když jsem se poprvé zamiloval, bylo mi šest.“ „Třináct. Moc se dneska nedokážu soustředit – všechen ten poprask kolem Loebnera mě rozrušil (smajlík).“ A tak dále. Už druhý týden se proto nad všemi těmi komunikačními servery a programy ošívám a dumám, jestli náhodou stroje dávno nemyslí a neušily na celé lidstvo pěknou boudu: nepodařilo se jim redukovat esenci lidství, v níž se poznáváme, na smajlíky, vyhýbání se odpovědi a odvádění tématu hovoru jinam?