Plakáty s heslem „Komunismus bolí dodnes“ je v ulicích větších i menších měst v současnosti téměř nemožné minout. Kampaň Proti ztrátě paměti pořádá společnost Člověk v tísni již počtvrté a jejím hlavním úkolem je „projevit úctu obětem komunistického režimu“. Pozoruhodná je samozřejmost, s jakou organizátoři spojují problémy dneška s minulostí: „Dědictví komunistického režimu nás provází po celé čtvrtstoletí, které od té doby uplynulo, mnoho problémů současnosti má kořeny právě v období ‚budování socialistické společnosti‘.“ Bože, je to dvacet pět let! Kde jsou nadšené výkřiky, že každý je svého štěstí strůjcem a má svůj osud plně v rukou? Martha Issová pak dovádí smysl akce do obecnější filosofické roviny, hodné Zénóna z Eleje: „Vše, co se v dnešní době děje, je plodem toho, co se dělo v dobách minulých. Vytvořme lepší budoucnost, nezapomeňme!“ Důležité ovšem je klást si jen ty správné otázky. Co třeba s komunisty, kteří režim otevřeně kritizovali? Přemluv bábu, ať poradí… Plakátová černobílost podporuje zapomínání, nikoli paměť.
M. Svobodová
S koncem školního roku a narůstajícím počtem odevzdávaných seminárních, bakalářských nebo diplomových prací se po internetu šíří panika. Studentům dnes nedělá problém najít si k libovolnému tématu zdroj a ten pak v různé míře odcitovat či parafrázovat. Problém nastává, když mají vyvodit nějaký závěr. Vytvořit si vlastní názor a pak ho smysluplně vtělit do slov. Tady většinou zdroje nepomáhají. Jak si ale vytvořit názor na něco, o co dotyčný nemá zájem a v horším případě o tom takřka nic neví? Někteří si pomáhají různými průzkumy na Facebooku nebo v diskusních fórech, jiní se pokoušejí v Googlu zadat klíčová slova „předmět výzkumu“ a „vlastní názor“. Portál, který by jim nabídl pomoc, by byl určitě zlatým dolem. Jistě už na tom někdo pracuje.
J. G. Růžička
Senátoři schválili zákon, který otevírá národní park na Šumavě stavebním projektům, jako jsou apartmánové domy, hotely, golfová hřiště nebo lanovky a sjezdovky. S kontroverzním návrhem jich nesouhlasilo pouhých pět. Háček je v tom, že řada zákonodárců před hlasováním odešla ze sálu. Pro nový zákon nakonec zvedlo ruku pouhých čtyřicet devět senátorů – tedy mnohem méně, než kdokoli čekal. Tlak na rychlé schválení zákona byl ovšem obrovský. Na program byl zařazen dodatečně, na poslední chvíli. Senátoři před několika týdny dostali Petici za dobrý zákon o Národním parku Šumava s dvaceti pěti tisíci podpisy. Ta požadovala zhruba přesný opak toho, co návrh obsahuje. Zákonodárci tuto poněkud zapeklitou situaci vyřešili šalamounským rozhodnutím, že petici sice projednají, jak je v Senátu zvykem, ovšem až v červenci. Debatovat o petici měsíc po schválení zákona, proti němuž byla namířena, by ovšem byla pěkná šaškárna. Petiční výbor se proto následně rozhodl, že podpisové archy senátorům opět odebere a předá je Poslanecké sněmovně. Teď zákon půjde do Sněmovny, jež je národnímu parku více nakloněna než Senát, ve kterém mají občanští demokraté silnější pozici.
V. Kotecký
Špatná zpráva pro zdravé, sportovně založené lidi s dobrou životosprávou, kteří by si svou kondici rádi do budoucna udrželi: obezita se dá chytit stejně jako chřipka a přenáší se kýcháním, kašláním nebo dotekem rukou. Až k tomuto neradostnému závěru se dopracovala moderní věda a nedávno ho podpořil také Evropský kongres o obezitě. Co s tím? Být hubený nestačí. Nepřežírat se nestačí. Možná jste se odjakživa zdráhali podat ruku zpocenému, funícímu tlouštíkovi – ale ani to nestačí. Světová epidemie obezity se totiž šíří vzduchem. Stačí se nadechnout a virus AD 36 se dostane do plic, odtud se vydá k tukovým buňkám a „naočkuje“ je, aby v nás ukládaly stále víc tuku. Tak to aspoň vysvětluje profesor Nikhila Dhurandhara. Zkrátka, ocitnete se ve špatný čas na špatném místě a za chvíli jsou z vás zoufalí tlustoprdi. Aby toho nebylo málo, i ostatní buňky ve vašem těle se začnou přeměňovat na tukové. Radši si rychle dejte brambůrky a kolu, než z vás budou bezmocné homole sádla.
M. Cecek
„Počítače myslí jako lidé“ (Týden.cz). Anebo, pravdě poněkud blíže: „Počítač přesvědčivě napodobil člověka. Hrál si na puberťáka“ (iDnes.cz). Podobné titulky hlásaly v polovině června vítězství stroje nad člověkem v Turingově testu, který proběhl v Royal Society v Londýně. Program Vladimira Veselova, Eugena Demchenka a Sergeje Ulasena prý dokázal při internetové konverzaci přesvědčit třetinu lidské poroty o tom, že je třináctiletý Ukrajinec. Nejen mě však jeho výkon zklamal. „Jaký je podle tebe smysl života?“ (Téhle otázce se prostě nedalo odolat.) „Čekejte…“ (Má naděje, že odpověď bude znít „42“, roste.) „Netuším. Možná můžeme mluvit o něčem jiném?“ (Ano, takhle by odpověděl robot.) „Fajn, máš holku?“ „Ne, na to jsem ještě moc malý. Mám rád jenom mamku, taťku a svoje morče (smajlík).“ „Kolik ti je? Když jsem se poprvé zamiloval, bylo mi šest.“ „Třináct. Moc se dneska nedokážu soustředit – všechen ten poprask kolem Loebnera mě rozrušil (smajlík).“ A tak dále. Už druhý týden se proto nad všemi těmi komunikačními servery a programy ošívám a dumám, jestli náhodou stroje dávno nemyslí a neušily na celé lidstvo pěknou boudu: nepodařilo se jim redukovat esenci lidství, v níž se poznáváme, na smajlíky, vyhýbání se odpovědi a odvádění tématu hovoru jinam?
M. Zajíček