minirecenze

Tomas Espedal

Proti umění

Přeložila Jarka Vrbová

Havran 2013, 132 s.

Ne nějak rozsáhlá, ale přece významná větev skandinávské literatury reprezentovaná Augustem Strindbergem, Jensem Bjřrneboem a nejnověji také Karlem Ovem Knausgaardem nám připomíná, že na sebenenávisti ani nenávisti k okolnímu světu není nic špatného. Rodák z norského Bergenu Tomas Espedal a jeho kniha Proti umění do tohoto kontextu zapadají dokonale. Vše se zde točí kolem aktu psaní a nemožnosti žít spokojený život. „Slyšel jsem, že když je škorpion v ohrožení, někdo ho zažene do kouta a on nemůže uniknout, zvedne jedovatý bodec a špici zapíchne mezi dva ochranné pancíře na svém těle. Vstříkne do sebe jed.“ Lepší definici literární tvorby by člověk opravdu těžko pohledal. Autor ji v autobiografickém románu důsledně naplňuje takřka každou stránkou. Paradox umělecké tvorby, jak jej vykresluje, spočívá v následujícím stanovisku: Pokud žiju klidným, spokojeným životem, jsem milován a miluji, nejsem ve finanční nouzi, tak nemůžu psát. Když se však mým životem prožene katastrofa, rodinná tragédie či nešťastná láska, stávám se spisovatelem. Klasický romantický mýtus ztrápeného génia, kterého vnitřní běsi a duševní bolest nutí k tvorbě, však dovádí ještě o kus dál: psaní mu ke zlepšení stavu nepomáhá. Za vznikem románu stojí nešťastná událost – smrt manželky. Espedal nás provádí propletencem historie vlastní rodiny a my v ní vidíme zásadní rozpor. Dělí se totiž na dvě společensky protichůdné poloviny – dělnickou a buržoazní. Že by právě z toho pramenila autorova bytostná nespokojenost se stavem věcí ve světě? Vše shrnuje věta z úplného závěru knihy: „Nová kniha; nový domov, neobyvatelný jako vždycky.“

Jan Bělíček

Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh’

Vágus.cz 2013, 135 s.

Malebností na železnici i ve veřejných stravovnách sice postupně ubývá, ale spojení těchto dvou sfér ve fenoménu „nádražek“ – od restaurací po pajzly a kiosky – dosud nabízí nezapomenutelné momenty a výjevy; kdo zná, ví, kdo nezná, neuvěří. Vedle různých nadšeneckých serverů, které se snaží nádražky mapovat, se konečně k tomuto plodnému tématu objevila také pozoruhodná kniha. Dvojici autorů blogu Vágus.cz („mají rádi vláčky, párek, pivo a sebe navzájem“) se podařilo díky crowdfundingu vydat výbor třiadvaceti recenzí nádražek s bohatou fotodokumentací. Geografické těžiště leží ve středních Čechách a na jižní Moravě, jsou tu však mimo jiné zahrnuty také hned tři podniky na budapešťském nádraží Keleti. Vydávat knižně krátké a „light“ blogové texty má pochopitelně svá úskalí a diskutabilní je i samotný žánr recenze: hvězdičkového hodnocení už je na světě ažaž. Navíc některé hodnocené nádražky už v době vydání knihy změnily provozovatele a tvář (jako třeba ty v Brně). Celkově jde však o přínosný počin, už proto, že autorský pár projevuje otevřené sympatie k tomu, co je oficiálními místy ostouzeno a zároveň mnohou citlivou duší milováno: ke všem těm bizarním nálevnám s rozverným i schlíplým osazenstvem, kde jsou místo popelníků plechovky od psího žrádla (Mikulov), k nápisu „Open furt“ (Hulín) či hospodskému řezníkovi (Praha­-Bubeneč).

Michal Špína

Gabriele Kuby

Globální sexuální revoluce

Přeložily Alena Povolná, Kali Švecová a Ivana Kultová

Kartuziánské nakladatelství 2014, 413 s.

Pojem sexuální revoluce je obvykle spojován se šedesátými léty minulého století, kdy došlo nejen k emancipaci žen v oblasti sexu, především díky dostupnosti účinné antikoncepce, ale i ke zviditelnění a později k legalizaci homosexuálních vztahů. Současně probíhající „globální sexuální revoluce“ je podle katolické publicistky Gabriele Kuby vedena mocenskými elitami OSN, EU a národních vlád, které světu údajně ve jménu politické korektnosti násilně vnucují ideologii genderové rovnosti. Tuto „revoluci“ autorka představuje v širokých souvislostech: od Francouzské revoluce přes obrat k agresivnímu feminismu a požitkářské sexuální kultuře až k postmoderní genderové rovnosti „židovky“ (!) Judith Butler a jejímu oficiálnímu prosazování i ve školní výuce a v jazyce. Důsledkem faktické deregulace sexuality a legalizace jejích menšinových typů je rozpad dosavadních morálních norem, legalizace interrupcí či uznání homosexuálních manželství (včetně adopce dětí), což vede k oslabení společenské role tradiční rodiny. Tu podle Kuby citelně podkopává i nebezpečná destabilizace pohlavní identity dětí genderově orientovanou sexuální pedagogikou. Ač autorka sama sebe označuje za socioložku, její kniha je spíše jen nevybíravým útokem na práva sexuálních menšin a všech forem sexuálního života, které striktně neodpovídají tradičním katolickým postojům, než seriózním příspěvkem do diskuse o aktuální problematice.

Michal Kotík

Erich Fromm

Strach ze svobody

Přeložila Vlastislava Žihlová

Portál 2014, 240 s.

Kniha Strach ze svobody sociálního psychologa Ericha Fromma patří mezi díla, u nichž vždy budeme mít pocit, že se přesně vyjadřují k aktuální situaci, bez ohledu na to, zda je vezmeme do ruky za dvacet nebo za padesát let. Přestože je hlavním smyslem knihy dostat se na dřeň příčinám, které vedly k davové psychóze zakončené největší válkou v dějinách lidstva, tedy především popsat principy „psychologie nacismu“, dlouhý historický úvod i následné praktické příklady a analýzy vysvětlují mechanismy individualismu platné i ve třetím tisíciletí. Vyčleňování individuality ze sítě sociálních vztahů, proces s kořeny v renesanční Itálii, totiž sice přineslo více osobní svobody, zároveň ale i pocity úzkosti, nejistoty a ohrožení, které zakoušíme dodnes. Ze spolupracovníků v cechu se stali soupeři: dříve získávali řemeslníci spravedlivou a jistou odměnu za svou práci, dnes záleží více na vnějších podmínkách světového obchodu než na vlastním úsilí. Obliba sadomasochistických principů autoritářství, destruktivita – vždyť staré pravidlo zní, že nejlepší obranou je útok –, konformita či úplné vyloučení vnějšího světa nebo dychtivost po slávě představují ty nejrozšířenější a zároveň nejnebezpečnější reakce na společenskou situaci, v níž chybí obecněji platný smysl života. Ale nespoléhejte se na tento stručný výtah – vždyť podle Fromma právě podobný typ textů poskytuje živnou půdu automatickému pseudomyšlení a neschopnosti utvářet si vlastní názor.

Marta Svobodová

Díra u Hanušovic

Režie Miroslav Krobot, ČR, 2014, 102 min.

Premiéra v ČR 24. 7. 2014

Filmový debut divadelního režiséra a herce Miroslava Krobota Díra u Hanušovic vzbuzoval v řadě kritiků pocit, že půjde o odvážné vybočení z protivných stereotypů současného českého hraného filmu. V jistém ohledu k tomu opravdu nakročeno má, ale zůstává v půli cesty. Pokud jde o smysluplnost příběhu, uvěřitelnost postav a řemeslnou úroveň stylu, funguje Díra na český film překvapivě dobře. Horší už je to s hereckými výkony – herci z Dejvického divadla si především příliš neporadili s moravským dialektem, takže mluví spíš jakousi „pražskou moravštinou“. Krobot je navíc prakticky všechny stylizuje do polohy takzvaného deadpan humoru, kdy se vtipné repliky pronášejí s vážnou tváří. Tím sice dosahuje jednotné nálady celého filmu, ale zase stírá rozdíly v temperamentech jednotlivých postav. Ty se od sebe liší, typicky pro českou kinematografii, vlastně jen různými druhy „knoflíkářských“ obsesí. S tím souvisí také hlavní problém snímku. Díra chce ukázat pomalu plynoucí tok událostí na drsném moravském venkově, ale dělá to jen pomocí groteskních nebo zveličených a většinou skandálních stereotypů. Většina postav je promiskuitní a primitivní, chlapi se perou jenom nožem nebo sekerou, bezdomovci se opíjejí a smrdí, bohatí stárnoucí Němci na české vsi loví mladé ženy… Krobotův film se tak dá bez váhání označit za kultivovanější verzi žánru hicksploitation, tedy exploatačních filmů vytěžujících a skandalizujících stereotypy o venkovu.

Antonín Tesař

Centrum M6: Urban Pangea People

Karlín Studios, Praha, 11.–29. 6. 2014

Výstava Urban Pangea People reaguje na fenomén komunitního uměleckého Centra M6 v pražské Bubenči. Šlo o centrum v prázdné budově továrního komplexu, které po několik let sdružovalo výtvarné umělce a hudebníky. Výstavní projekt Jiřího Ptáčka však nemá za cíl uměle křísit atmosféru studia a melancholicky vzpomínat. Spíše zkoumá vztahy mezi členy ateliéru – tím, že experimentuje s konceptem výstavy jako společného uměleckého díla. Někteří z vystavujících se dokonce v M6 nikdy nemohli potkat. Jednalo se tedy o testování odlišných přístupů v rámci kolektivního výtvarného projektu vycházejícího z jedné tradice. Jako základní materiál autorům posloužilo torzo vybavení bubenečského centra. Do instalace tak byla zahrnuta zapomenutá umělecká díla, odřezky, pomalované palety, hudební nástroje a tak dále. Mimo to však kurátor umělce požádal o prezentaci jejich vlastních výtvarných děl. Rozdíly mezi oběma typy výtvorů byly jen velmi nesnadno pozorovatelné až mizivé, oba světy se přirozeně prolínaly. „Naším cílem byla pangea, spojený kontinent, v němž jen intuitivně tušíme, kde se rozerve a kde pak vznikne Amerika.“ Výstava byla výsledkem rychlých změn a nápadů, organicky se formujícím celkem, který podléhal průběžné konstrukci dalších děl i destrukci jiných. Symbolem expozice se staly čtyři dinosauří hlavy zavěšené nad koncertním pódiem, věnované jejich autorce Barboře Kleinhamplové, Patriku Kriššákovi, pravěku a Andersi Grřnlienovi, Vladimíru Skreplovi a odpůrcům díry v překližce.

Eva Slunečková

Robert Walser, Elfriede Jelinek

Sněhurka

Studio Hrdinů, Praha, premiéra 13. 6. 2014, psáno z reprízy 15. 6. 2014

Jako poslední letošní premiéru uvedlo Studio Hrdinů inscenaci Sněhurka, založenou na kombinaci textů švýcarského prozaika Roberta Walsera a rakouské nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek. Tím, že jsou postavy zbaveny svých archetypálních vlastností, se rozpadá i představa pohádky jakožto vyprávění s pevně danými pravidly. Ivana Uhlířová (Sněhurka) nezastiňuje svým bohatým hereckým rejstříkem ostatní kolegy, přesto její energická postava celé inscenaci neokázale vládne. Macecha v podání Marty Vítů dostává paradoxně postavení té „vzadu“, schopné spíše jen výhružně deklamovat než skutečně činit. Princ Kamila Švejdy s kroksy na nohou působí dojmem seriózního uťáplíka. Představení nepostrádá rytmus – Jiří Kniha jako nervní myslivec s černým kloboukem na hlavě krátkými fyzickými etudami (hysterické plácání do boků, křečovité svírání pěsti za zády, frenetické kroužení špičkou boty) narušuje a dávkuje dialogy ostatních aktérů. Inscenaci charakterizuje celková úspornost: citlivá práce se světlem a zvukem, strohá, ale výrazná výprava. Téměř prázdná prostorná scéna, umocňující úzkostnou atmosféru, se zaplní jen jednou – to když na ni přikvapí sedm rozverných trpaslíků, kteří za myslivcem a Sněhurkou během jejich vášnivého dialogu „smíření“ budují jakousi imaginární stavbu. Režiséru Kai Ohremovi a dramaturgovi Janu Horákovi se podařilo vytvořit specifické poetické pásmo, jehož tvar je i v kontextu současného divadla neotřelý a originální.

Ivo Krobot jr.

Selectone

Dead Grooves

CD, Ressonus Records 2014

Domácí elektronický label Ressonus se po více než roce od vydání EP dua Foma hlásí s novými nahrávkami. Zároveň s přímočarou technoindustriální deskou amerického projektu The Agromaniac vychází i novinka Selectone, tedy jména, pod nímž hybatel labelu David Rambousek debutoval už v roce 2004 na značce Mufonic (Rhizomatic Sounds). Následující album Unearthed z roku 2007 se ještě rozvíjelo v duchu decentralizovaného kořenového systému, ve stylu glitch, click’n’cuts a rozmáchnuté recyklace. Pro Dead Grooves je klíčový kruhový pohyb: doslova je tvarovalo otáčení silně opotřebovaných šelakových desek a magnetofonových pásků a také opakované návraty k vlastním, několik let odloženým nahrávkám zaznamenaným v izolaci městečka Žacléř na česko­-polské hranici. Přístupem „nechal jsem to, ať z toho mrtvého zvuku samo vyleze něco živého“ se Selectone částečně blíží turntablistům jako Birds Build Nests Underground, do popředí zde ale vystupuje soustředěné dopracování materiálu a ještě jedna hranice, totiž jemné blíženectví „uzavřených“ smyček a mýtů s necyklickými prvky, jakým je třeba hostující vokál Miriam Ingram ve skladbě Dead Swan nebo dubová rytmizace prostoru v Positive Einstellung. Fascinace vedlejšími efekty a mikrozvukovou texturou jako by zahalovala celou desku do konstantní clony deště nebo do praskotu ohně – podle toho, která substance je bližší vašemu vědomí – a nově tak vytyčovala vaši vzdálenost od ohniska tohoto zvukového „anémic cinema“.

Ondřej Parus