Paolo Giordano
Tělo
Přeložila Alice Flemrová
Odeon 2013, 304 s.
„Armáda je kolem tebe, nad tebou, pod tebou a uvnitř tebe. Když se jí snažíš uniknout, jsi pořád její součástí.“ Tělo vojáka se rozpouští v armádním bojovém korpusu a jedná nezávisle na přáních a myšlenkách. Proč tomu tak je? A hlavně – jak se člověk stane vojákem? Právě motiv genealogie typů osobnosti spojuje Giordanův druhý román s úspěšným debutem Osamělost prvočísel. Po své prvotině, v níž dávné dětské křivdy ústily ve vznik introvertních sebetrýznitelů, nyní autor líčí formování „zeleného mozku“. To probíhá na vojenské základně v Afghánistánu, ale i mnohem dřív v rodině. Předchází mu ztráta otce a různá rodičovská selhání, závislosti, šikana, prostituce, nesmělost. Nuda. Od první stránky je čím dál jasnější, že „armáda si vždycky vybírá tebe, ne ty ji“ – a logika jejího výběru vrcholí tehdy, když část hlavních postav přestává existovat. Děj Těla zůstává časově asynchronní a prostorově diskontinuitní. Forma tak završuje psychologicky zručné vyjádření chaosu duše a nahodilosti osudu. Od počátečního náznaku tragédie, k níž vyprávění směřuje, se ale ohlížíme především do minulosti. Na rozdíl od některých jiných protiválečných psychologických dramat autor poznamenanou budoucnost rodin vojáků neukazuje. Způsoby dehumanizace se u Giordana stávají ještě nepoetičtějšími, než je obvyklé. Válečný román, pojednávající mimo jiné o řešení průjmu igelitovým pytlem, o pořizování misijních „cool selfies“ a o elitních vojačkách, je zajímavý už kvůli posunu žánru. Také válka se totiž proměňuje.
Johana Kotišová
Jaroslav Kovanda
Nejaký Jura Vičík
Kniha Zlín 2014, 122 s.
Nakladatelství Kniha Zlín se rozhodlo pro druhé vydání úchvatných příběhů „nejakého Jury Vičíka“, jež sepsal zlínský básník a výtvarník Jaroslav Kovanda. Ten patří k našim nejosobitějším a – jak už to často bývá – poměrně nedoceněným básníkům. Také hrdina Jura Vičík je takový zlínský nýmand, jederman a samozřejmě fiškus. Na jeho „příbězích ze Zlína a okolí“, jak zní podtitul knihy, však nezaujme ani tak samotný děj jako spíše vypravěčův slovník. Jadrná valaština skýtá mnohá čtenářská úskalí, a proto knihu autor doplňuje oddílem nadepsaným „Neco jak vysvětlivky“. Zde se můžeme dozvědět, co to jsou komočuchy, štabarc či Svedrup a že autor začal Vičíkovy příběhy psát kvůli slovesu dňovat: „Koneckoncú, když sa nocuje, tož sa mosí aji dňovat.“ Kniha postihuje dětství, „když byl Jura Vičík eště malý ogar – sopliveček“, vypráví o setkání s Tomášem Baťou či Vincencem Drakem, „zkráceně Šiška“, líčí Vičíkovy peripetie se ženami, poučuje nás, čím že se to vyznačuje „nejaký Zaracha zvaný Šulinec“, prozrazuje, zač lze sehnat posilu pro mančaft kanadského hokeje v osadě Zbožná, a sděluje, proč stojí za to s nejakým Jurou Vičíkem zajít na fotbal. Vyprávění strhuje svým podivným, bohatým světem, pro nějž je stejně určující zcela bezvýznamný „hlúpý Jaryn“ jako známý „borec Kléma Gottwald“. Jak daleko se přitom imaginace autora vydává za hranice reality, nelze vždy s jistotou říct. Výsledkem je ovšem pozoruhodná kniha, a to i „pokud mňa, stařečku, hongáte“.
Michael Alexa
Blanka Jarošíková
Vaříme z přírody
Eminent 2013, 220 s.
Dávné znalosti našich předků o užitečných volně rostoucích rostlinách se ve druhé polovině minulého století díky možnosti nakoupit si téměř cokoliv v obchodě staly nepotřebnými. Čechům zůstala jen posedlost houbami, případně letní nájezdy na borůvkové lesy. V poslední době se znovu obracíme k přírodě, nicméně povědomí o tom, co a kdy sbírat, chybí. Kniha Blanky Jarošíkové nám chce pomoci, výsledek je ale trochu rozpačitý. Může za to zejména lehce chaotické uspořádání – kapitoly věnované vždy jedné rostlině jsou seřazeny pouze podle abecedy, nikoli podle souvislostí. Chybí také kvalitní vyobrazení rostliny. Druhou část textu pak tvoří několik receptů, v nichž je možné rostlinu použít. Kvalita zpracování receptů je o poznání lepší. V knize nazvané Vaříme z přírody nicméně dost překvapuje používání ingrediencí, jako je mražená zeleninová směs nebo dokonce kečup, případně Vegeta, které chuť bylinek a asi i jejich ozdravný účinek dokonale zadupou. I tak tu ale najdeme plno rostlin a možností jejich úpravy, které se mohou hodit – zmiňme třeba lopuchové závitky, poupata smetanky upravené jako kapary nebo kuklíkový svařák. Kapitoly věnované obecně houbám, případně malinám, ostružinám nebo borůvkám, jsou možná trochu zbytečné, naopak oceňuji překvapivé zařazení ptačince žabince, merlíku všedobra nebo slézu přehlíženého. Samostatně kniha moc nefunguje, spolu s atlasem rostlin ji ale na chalupě v kuchyni třeba oceníte.
Jiří G. Růžička
Alain Finkielkraut
Co kdyby láska nikdy neskončila
Přeložila Pavla Doležalová
CDK 2014, 112 s.
Francouzský filosof se v knížce skromných rozměrů zabývá čtyřmi literárními pojetími lásky v novověkých dějinách. V edičním plánu vydavatelství Centra pro studium demokracie a kultury, které se zaměřuje především na oblast politologie a politické historie, publikace na první pohled překvapuje. Hned v úvodu první a patrně i nejzajímavější studie, která se věnuje románu Kněžna de Cléves madame de La Fayette, se ovšem dozvídáme, že se o úplnou náhodu nejedná: „Láska byla vždy spojena s politikou a politika s láskou.“ Autor ukazuje, jak zakonzervovaný milník literárního kánonu popisující milostné a mocenské hry na francouzském královském dvoře 17. století dokáže vyvolat skandál nejen v době svého prvního vydání, ale i tři sta let poté, přestože se důvod pozdvižení mění. Sleduje totiž diskuzi vyvolanou nařčením Nikolase Sarkozyho, že jde o „názorný příklad“ díla plodícího „neužitečné vzdělání“. Tato diskuze se ovšem stala naopak nejlepším důkazem, že námět či prostředí literárního díla nejsou tím, co brání aktuálnosti a naléhavosti jeho sdělení. Další studie věnované románům Ingmara Bergmana, Philipa Rotha a Milana Kundery rozvíjejí úvodní analýzu historické proměny, jejímž výsledkem byl obrat od hodnoty vztahu k důležitosti jedince v něm. Kniha by neměla uniknout pozornosti čtenářů, které zajímá společenský dopad literatury.
Marta Svobodová
Arthur Schnitzler
Hry I. a II.
Institut umění – Divadelní ústav 2014, 504 s.
Dva svazky divadelních her Arthura Schnitzlera nabízí českému čtenáři konečně reprezentativní přehled o díle tohoto významného představitele vídeňské moderny. První díl obsahuje několik dříve vydaných českých překladů jeho raných děl – především dramat Rej a Anatol, jejichž lékařsky přesný popis nemocí „lepší“ společnosti konce 19. století vyvolal ve své době nefalšovaný skandál. Dále jsou zařazeny hry Zelený papoušek nebo Milkování, ale i první překlady dramat Štvaná zvěř, Osamělá cesta a několika loutkových her. Druhý díl se pak věnuje tvorbě po roce 1900 a obsahuje pouze zbrusu nové překlady Josefa Balvína, Milana Tvrdíka a Zuzany Augustové. Jádrem svazku jsou komedie Profesor Bernhardi, Fink a Fliederbusch a doprovází je drobnější texty Hodiny života, Pierotovy proměny, Komedie slov, Bakchova slavnost. Mimo to první svazek doplňuje doslov (přesněji řečeno převzatý text) Hartmuta Scheibleho, v druhém svazku pak čtenář nalezne studii Lucie Merhautové zaměřenou na česko-rakouské kulturní vztahy na přelomu 19. a 20. století a také soupisy inscenací českých realizací Schnitzlerových her. Markýzové, modistky, služky, umělci, básníci a a herečky – ti všichni se na stránkách Schnitzlerových her ztrácejí mezi zdmi vlastních nevyřčených tužeb, společenských omezení, v břečce pokrytectví vyvěrající z dvojí morálky.
Bohumil Černý
Úsvit planety opic
Dawn of the Planet of the Apes
Režie Matt Reeves, USA, 2014, 130 min.
Premiéra v ČR 17. 7. 2014
Druhý díl restartované opičí ságy v podstatě plynule navazuje na rozdíly, které předchozí Zrození planety opic odlišovaly od původní série z šedesátých a sedmdesátých let. Starý i nový cyklus vycházejí z žánru bajky – evoluce opic se v jejich pojetí rovná jejich antropomorfizaci a antropomorfizace je zase příležitostí ukázat lidem jejich morální pochybení. Zatímco ale stará pentalogie byla v jádru explicitně politickým komentářem, nový diptych míří spíš k mytickému vyprávění o ztrátě nevinnosti a nenávratném pádu do světa násilí. Úsvit planety opic to stvrzuje epickým a zároveň schematickým vyprávěním, v němž jednotlivé postavy ztělesňují různé principy a reprezentují hybné momenty děje zastřešeného právě myšlenkou ztráty nevinnosti a pádu do chaosu násilí. Jako mytické vyprávění je snímek skutečně přesvědčivý a působivý, a to jak zásluhou herců, kteří pomocí motion capture ztvárnili postavy opic, tak díky speciálním efektům. Protagonisty mýtu se stávají především digitální polidštěné opice. Svědčí o tom i jejich atributy: hrdý Cézarův postoj a Kobovy jizvy se duplikují v postavě Cézarova syna, jenž váhá mezi těmito dvěma autoritami. Mytický základ celého vyprávění samozřejmě neomlouvá řadu nedbalostí a naivit v ději, včetně motivů ústících do slepých uliček. Úsvit planety opic tak rozhodně nepatří k vrcholům letošní blockbusterové sezóny, tedy po bok Godzilly a Na hraně zítřka, ale ani k podprůměrným titulům.
Antonín Tesař
Count Portmon
S/T
CD, Polí5 2014
Hudebník, publicista a pedagog Jan Faix se na nové, v pořadí již šesté nahrávce svého sólového projektu Count Portmon přesunul od soustředěného zkoumání zvukových možností obstarožního walkmanu k pestřejším polohám. Vedle preparovaných kazeťáků lze zaslechnout syntezátorové zvuky, páskové smyčky, no-input mixpult i občasný útok automatického bubeníka. Začátek alba se nese na vlně líbezných tónů z odložených dětských kláves. Když se po chvíli přidá hutný kopák, může se zdát, že jsme se ocitli na nějaké autistické taneční party. Jako kdyby Autechre odložili mdlé techno patterny a své syntezátory vyměnili za igelitku kazet a keyboardy Casio a Tesla Delicia. Milovníci průzračných beatů a kolovrátkových melodií si na své rozhodně nepřijdou. Rytmy i melodie jsou náležitě zdeformované, ale i tak jsou na své cestě k totálnímu rozkladu zvláštně působivé a svůdné. Industriální špínu a zpětné vazby střídají manipulace s kazetami, které měly skončit – a možná také skončily – v odpadkovém koši. Poněkud vlezlá mantra z esoterické nahrávky v druhém tracku („Tělo se pomaličku pomalu zbavuje své hmotnosti“) dává tušit, že nepůjde o taneční eskapismus. V třetím tracku se derou na povrch dubové ozvěny, ty jsou vzápětí rozmetány řevem nemocné velryby a v závěru zahýká i oslík. Zbytek alba se pak pohybuje převážně ve vodách špinavého noiseu.
Jan Sůsa
Václav Magid
Epimenidovy lekce
Fotograf Gallery, Praha, 27. 6. – 25. 7. 2014
Co nás může naučit Epimenidés, jenž nás upozorňuje, že vždycky lže? A jak může být společensky relevantní umění, když je prezentací i ve chvíli, kdy kritizuje svět, v němž je umění jen prezentací? Je-li východiskem dialektika, pak jen proto, že není ničím jiným než aktuálně žitou ideologií. Tak by se snad dala shrnout podstata umírněně sadomasochistické výstavy ideologických paradoxů, kterou připravil Václav Magid v galerii Fotograf. Za pomoci kombinace médií tu ironizoval sbírku rozporů, jež panují jak mezi dominantními vyprávěními dneška, tak mezi tím, co si čerpajíce z takových repertoárů vyprávíme sami o sobě, a naší skutečnou životní praxí. Ostentativně přímočaré prvky výstavy byly v hravém duchu galerijního trollingu zapojeny do sofistikovanějšího konceptu díky dvojitému zacílení Magidova ironického hrotu a vzájemnému provázání prvků. Terčem totiž byla nejen adornovsky opovrhovaná „masová“ společnost, ale i kruhy kulturní levice. Zároveň objekty a projekce vytvářely řetěz postupně se shazujících komentářů, který pokračuje v internetovém PR textu a snad i v umělcově vlastním životě. První moment trefně odhaloval založení současné levice jakožto negace negace. Druhý pak byl přihlášením k určitému druhu melancholické (či schizofrenní) racionality, která v takové situaci „zbývá“. Pohybu mezi autonomistickým a propagandistickým řešením paradoxu společenské relevance umění se Magid věnuje dlouhodobě. Zde se přimkl k řešení třetímu, cynickému.
Ondřej Roztočil