minirecenze

Per Petterson

Na Sibiř

Přeložila Jarka Vrbová

Knižní klub 2013, 176 s.

Kdyby měly knihy lidský charakter, novelu norského autora by bylo možné označit za introvertní melancholičku. Mluví úsporně, jejím slovům předchází kontemplace. Důležité události, ať už je prorokuje či rekapituluje, vždy sděluje jakoby mimochodem. Někdy tápeme; záměrně nevychází vstříc, je neuchopitelná. První část knihy – idyla s tragickými prvky – vystihuje předválečný život rodiny vypravěčky. Námětem obrazů jejího dětství a dospívání se přitom stává vztah k bratrovi. Významnost sourozenecky intimní zkušenosti – společné prožívání každodennosti, dobrodružství i rodinných dramat – zůstává později nepřekonaná. V druhé, elegické části, kopírující druhou válku, sourozenecká láska i díky sdílenému nebezpečí graduje: až ke scéně odhalující v tom nejlepším smyslu slova romantickou povahu vztahu. Politický kontext příběhu přitom vytváří spíše jemný podtón: introvertní novela tak jen mimochodem vypráví o pozoruhodném odhodlání neohýbat hřbet a neúčastnit se her ostatních. Stejnou vůli ke svobodě a neochotu nechat se svázat násilím okolností symbolizuje motiv koně (vypravěččin ztracený Lucifer), prostupující i ostatní Pettersonovu tvorbu. Události poslední, poválečné části – vypravěččino zdánlivě bezcílné cestování po severských metropolích – směřují k vyrovnání s palčivým citem k bratrovi, k nastolení lhostejnosti, k úniku. Na Sibiř se ale hlavní postava nikdy nepodívá; Sibiř se tak stává emblémem i paralelou touhy a jejího nenaplnění.

Johana Kotišová

Džít Tháil

Narkopolis

Přeložila Libuše Čižmárová

Jota 2013, 296 s.

Když vidím román o drogách, jejž napsal bývalý narkoman, bývám většinou opatrný. Chápu přitom dobře, že zvláště ti vyléčení, chtějí o svých zážitcích vydat svědectví; to ostatně platí pro všechny mezní situace. Po takových prožitcích začnou často psát i ti, kteří by jinak nepsali. Pro jejich literární ambice už mívám ale pochopení menší. Je pak vcelku jedno, zda jde o román o heroinové závislosti nebo výpověď člověka, jenž přežil holocaust. Kniha indického básníka a hudebníka Džíta Tháila je ovšem jiný případ. Narkopolis je román o Bombaji a jeho v mnoha ohledech již zmizelých světech. Poetickým jazykem se blíží indické obdobě magického realismu, což dává tušit už první věta zabírající celých patnáct stránek. Tempo knihy je přitom přizpůsobené pomalosti opia a klidu i pohodlí drogového doupěte. Vyprávění je rámováno kouřením drogy – nejprve opia a posléze heroinu. Událostmi nás přitom provází nejen spisovatelovo alter ego, ale také hidžra a prostitutka Dimple. Není přitom třeba explicitně popisovat hrůzy a detaily feťáckého života, vše se odehrává nenásilně, skoro osudově a možná i s troškou pochopení pro ztroskotance, kteří seznají, že užívání drog je logickou odpovědí na absurdity světa tam venku. Žádná idealizace se však rozhodně nekoná. Narkopolis je tragická báseň v próze, která sice říká mnohé o drogách, ale jen s nimi si naštěstí nevystačí.

Pavel Chodec

Tomáš Pospěch

Myslet fotografii. Česká fotografie 1938–2000

PositiF 2014, 280 s.

Nepřejícný ironik by název nové knihy fotografa a teoretika Tomáše Pospěcha rozšířil: Myslet jen fotografii. Je­-li totiž pro obraz českého myšlení o fotografii, který kniha podává, něco charakteristického, je to až neurotická snaha o potvrzování vlastní autonomie, vyvozované ze specifičnosti média a jeho diskutované (či nařizované), ale nezpochybňované relevance. To se týká jak relativně monotónního a do sebe uzavřeného diskursu, jejž Pospěch prezentuje, tak knihy samotné. Říkají­-li analyzované texty pořád víceméně to samé, je to mimo jiné proto, že se jich (a jejich kontextu) Pospěch na nic jiného „neptá“. Jeho studie je výsledkem pečlivě rešeršovaného a úctyhodně rozsáhlého, avšak přímočarého čtení. Tvoří ji chronologicky seřazený a konzervativně periodizovaný přehled proměn institucionálních podmínek, oborových tendencí i významných uměleckých projektů, zejména však souhrn teoretického diskursu rozesetého po textech různých žánrů a motivací. Konkrétně to znamená pozitivistické vrstvení krátkých anotací jednotlivých textů, sdružených na základě explicitních dobových diskusí. Ani neakademický design publikace nemůže zastřít fakt, že vychází z autorovy disertace a souvisejících dílčích studií pro odborná periodika. Pokud tedy toto shrnutí vyznívá kriticky, nejde ani tak o recenzovanou knihu samu, jako spíš o převládající druh sebeobranného automatismu v rámci kulturně­-akademického pole, jehož kritika je dnes bohužel stejně automatická.

Ondřej Roztočil

Jana Stráníková

Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti

Univerzita Pardubice 2013, 292 s.

Knižně vydané dizertace trpívají podobnými nemocemi, především shrnováním „dosavadního stavu bádání“ a záplavou zkoumaných pramenů i literatury. Výsledkem důrazu na faktografičnost pak bývá nezáživnost textu. Kniha historičky Jany Stráníkové se tyto rysy ani nesnaží maskovat, přesto znamená jasnou volbu pro každého, kdo si chce udělat představu o rodinné výchově a vzdělávání českých dívek v průběhu devatenáctého století. Ve specificky ohraničeném století revolucí (1776 až 1868) pro staré střední vrstvy tvořené řemeslníky a obchodníky vzdělání představovalo spolehlivý výtah mezi „lepší rodiny“ lékařů či univerzitních pedagogů. Pozornost je zaměřena na ženy z tohoto prostředí, jež byly nabádány k pracovitosti, zbožnosti a čistotě srdce, aby se mohly stát „zlatým sloupem v domě“ coby pečlivé hospodyně. Stráníková při své analýze dopisů, výchovných povídek či příruček sleduje aktuální historiografickou perspektivu každodenního života, ale jak je patrné z jejího zájmu o proces socializace, mobilitu mezi sociálními vrstvami nebo normativní pojetí ženy­-hospodyně, využívá i sociologické teorie. Přestože struktura knihy a rozvrh témat působí poněkud neuspořádaně a redaktorská práce by textu skutečně prospěla, nedělá problém se začíst téměř na jakékoli stránce (dokonce včetně přílohové části, jež obsahuje četné ukázky dobové korespondence). Četba jako dělaná na začátek školního roku.

Marta Svobodová

Fízlové, hajzlové

Wrong Cops

Režie Quentin Dupieux, USA, 2013, 83 min.

Premiéra v ČR 18. 9. 2014

Francouzský umělec Quentin Dupieux, známý v hudebním prostředí pod přezdívkou Mr. Oizo, v posledních letech buduje excentrickou filmařskou kariéru. Jeho filmografie zahrnuje snímek Rubber, založený na zápletce o vraždící pneumatice, nebo surreálný Wrong o muži, který hledá svého milovaného psa. Fízlové, hajzlové dobře zapadají do jeho tvorby, založené na vršení absurdních a divácky iritujících situací. V případě Fízlů jde především o přehlídku vzájemných konfrontací okázale podivínských a extrémně vehementních postaviček. Stejně jako ve svých předchozích filmech i tady Dupieux chce po divácích, aby přistoupili na osvobozující nonsensové obcházení narativních a dramaturgických norem. Divácký dojem z jeho díla se pak bude lišit právě podle ochoty režisérovu hru přijmout. Fízlové si přitom své publikum získávají dosud nejprimitivnějšími a také nejméně přesvědčivými prostředky. Princip nahodilosti a nepředvídatelnosti, na kterém snímek buduje svůj výstřední humor, tady totiž není ani podřízený zvrácené logice, ale ani dostatečně překvapivý a šokující, aby obstál jako intuitivní exces. Některé scény, jako diskuse močícího policisty a obézního teenagera, jehož ztvárnil Marilyn Manson, nebo návštěva u hudebního producenta, jsou působivě vyšinuté, naproti tomu pasáž s mrtvolou souseda v obýváku či většina peripetií kolem peněz vykopaných na zahrádce vyznívá hodně rozpačitě. Ve výsledku se mu tak vlastně daří být programově „wrong“ v tom, že ani ve svém podivínství není důsledný.

Antonín Tesař

Ondřej Buddeus, Aleš Čermák

a me

Tranzitdisplay, Praha, premiéra 4. 9. 2014

Inscenace s názvem a me (tedy něco ve smyslu „nějaké já“), uvedená 4. a 5. září v galerii Tranzitdisplay, vychází z experimentální literární tvorby Ondřeje Buddeuse, publikované ve stejnojmenné knize. Ta však byla spíše jen iniciačním podnětem pro vytvoření multioborové realizace, k níž každý ze zainteresovaných tvůrců přispěl vlastní, vysoce individuální formou. Celek nepůsobí jako pouhý součet jednotlivostí, nýbrž má charakter tvůrčího dialogu. Scénického provedení a režie projektu se ujal Aleš Čermák, který se v českém prostředí řadí mezi několik málo osobností, které jsou schopny pracovat s průniky různých uměleckých oblastí. Tento absolvent Akademie výtvarných umění a zakladatel nakladatelství Ausdruck Books ve svých divadelních aktivitách často vystupuje jako hybatel schopný nalézt pro svou vizi zajímavý kolektiv spolupracovníků, jak bylo možné sledovat i v jeho nedávném několikadílném projektu Občan a věc. Výrazný je i příspěvek skladatele Matouše Hejla: polyfonní trojhlas zpěvaček doplněný elektronickou hudbou dominuje podstatné části představení. Další důležitou složku vytváří tanečník a mim Radim Vizváry se svou specifickou výrazovou technikou, založenou na svalové tenzi. Celek pak doplňuje scénická projekce vycházející z typografie. Hlas jedince se v tomto představení obrazně i doslovně stává součástí polyfonního sboru. Výchozí text metamorfoval do možná poněkud nesrozumitelného, ale velice intenzivního senzuálního zážitku.

Viktor Čech

Wovenhand

Refractory Obdurate

CD, Glitterhouse/Deathwish 2014

Poslouchá ještě někdo postpunkové skupiny jako Gun Club nebo Crime And the City Solution? Pokud ano, sedmé album americké kapely Wovenhand se mu bude líbit. Stačí ubrat trochu punku, přidat nostalgii spojenou s ozvuky blues a country a jsme kupodivu v roce 2014: je 17. září a nacházíme se na koncertě v Jablonci nad Nisou. Vypjatý mužský vokál nás vrací do poloviny osmdesátých let, anebo prostě do bezčasí spojeného s představou písničkáře jako desperáta, který si vždycky najde nějaké trápení. Sice se nedá s jistotou říct, jestli má tento obraz blíž k westernové krajině, nočnímu baru nebo rockovému klubu, zato je ale na první poslech patrné, že zpěvák chodí v černém a možná i v klobouku. David Eugene Edwards se proslavil v devadesátých letech díky alternativně countryovým 16 Horsepower, skupinu Wovenhand založil v roce 2001, původně jako svůj sólový projekt. Zvuk aktuálního alba má ovšem k folkově laděným začátkům hodně daleko. Občas se ozvou různé tradiční, především strunné nástroje, struktura písní se ale obvykle brzy nasycuje a některé skladby chvílemi nemají daleko k noise rocku. Základem je gradace připomínající jakési osudové kupení. Nesmíme přitom zapomínat, že Edwards zpívá s Biblí pod zadkem, a tak celkem snadno přechází od velkých emocí k patetickému kázání. Není sice úplně jasné, jestli tato hudba temnoty rozhání anebo přináší, ale texty jsou každopádně plné odplaty, hříchu, vykoupení, žárlivosti, milosti, zrady atd. Někdy je lepší slova neposlouchat moc pečlivě.

Billy Shake jr.

Karel Čapek

R.U.R.

CD, Radioservis 2014

Ačkoli záplava nových vydání děl Karla Čapka souvisí především s tím, že již vypršela platnost autorských práv, je nepochybné, že se jeho knihy i dnes těší značné oblibě. Asi největší pozornosti se dnes dostává těm Čapkovým dílům, která nějakým způsobem koketují s žánrem sci­-fi. Klíčová je v tomto ohledu divadelní hra R.U.R., která dala světu slovo robot. V případě rozhlasového zpracování, které v roce 1968 připravil František Štěpánek, musíme vzít v potaz, že vznikla v kritické době studené války. Větší úlohu než vědeckofantastická zápletka tu hrálo mírové poselství. Roboti tu slouží především jako metafora zbraní, které lidstvo původně vytvořilo, aby se mohlo lépe bránit vnějším nebezpečím a posléze je zneužilo proti zástupcům vlastního rodu. Roboty nejprve využívá jako náhradu lidských sluhů, pak jim přenechá válčení a nakonec se diví, že své dovednosti dokážou použít i proti lidem. Ústřední úlohu tu hraje Helena Gloryová v podání Jaroslavy Adamové. Na počátku hry vystupuje coby idealistická obránkyně práv robotů, v závěru ji sledujeme už jen jako obelhávanou naivku a rezignovanou manželku majitele továrny na roboty. I dnes je Čapkovo drama v lecčems aktuální, jakkoliv to nemusí být právě vzpoura „inteligentních“ robotů, kteří si nedokážou spočítat, že s vyhlazením lidstva zlikvidují i ty, které potřebují pro udržení vlastní existence.

Jiří G. Růžička