Nahrávku Nietzscheho melancholické skladby Eine Silvesternacht doprovází na YouTube kromě filosofovy fotografie i reprodukce olejomalby, na níž vidíme zachmuřenou zimní krajinu. Na horizontu po celodenním šedavém přítmí prosvítá nad černavým krajkovím vzdáleného lesíka temně zlatavá záře zapadajícího slunce, zasněžená mokřadní louka s konturami korun holých stromů a venkovským stavením ve střední části kompozice přechází v popředí v mokřadní tůni, na jejíž zamrzlé hladině stojí dvojice rozmlouvajících mužů, směrem od nich vidíme po ledě odcházet manželskou dvojici, o něco dál, už na zasněžené louce, odcházející ženu a dítě, v dálce na sněhové pláni ještě nezřetelný obrys lidských postav, jde zřejmě o rozptýlený zástup vesničanů putujících do vzdálenějšího městečka na večerní bohoslužbu.
V nehledaně vyloženém konceptu věčného návratu, který Nietzsche promýšlel a rozvíjel, a za předpokladu, že je obraz namalován na základě plenérové studie skutečnosti, jsem buďto žil či budu žít jako každá z těch ztvárněných postav. V různých existencích jsem šel či půjdu přes sněhovou pláň k tlumené záři na obloze, do jednoho a téhož německého protestantského kostela, kde vyslechnu jedno a totéž kázání, dokonce bych v rámci bezedného variačního kotle věčného návratu měl být i dotyčným pastorem. To je strašné, ale nikoliv nejstrašnější.
Vstupuji do dveří metra a ve výši očí jsou na skleněných přepážkách obličeje bílých komunálních fašistů, zpracováním zapadají do běžné nivelizace předvolebního marketingu, cosi psího, cosi ptačího a cosi prasopsího, u nesympatické mužské tváře je doprovodný blábol o tom, že se nechce bát, že si vymkne nohu, když poveze nákup své nemocné mámě, u děsivé ženské tváře jakési silácké žvanění o silném vedení a kontrole, dojde mi, že k těmto démonům ubohosti náležejí xenofobní hesla nad kolejemi, dojde mi, že je to zas tady, pocit dýchajícího idiota.
Metro se rozjede a já vidím, že tvářit se jako něco nového a občanského těm provařeným pornografickým sociopatům hledajícím novou falešnou identitu moc nejde, ale vypadá to, že se ani moc nesnaží, jako by tak nějak bylo jasné, že jejich přirozená touha profízlovat a okrást nás už definitivně je neoslyšitelná. Ale takhle blbě? Pouhou arogancí vyprázdněnosti? Možná jim dravčí instinkty oprávněně říkají, že už to na nás stačí.
A tak je mi jasné, že po půlnoci se v metru svezu zase jenom v Berlíně. Bílá letos zabírá napříč spektrem, bývalá barva nevinnosti je dnes barvou mentální sterilizace. Poklizené a opravené ulice plné bezpečí a poctivých pekáren. Obejmeš seniory, v bílém plášti se stetoskopem na krku všechno poléčíš, s motýlem pod krkem pořešíš, zaštítěn silným lídrem dohlídneš, didaktická infantilita slabikářů.
Vztyčuji prostřední prst a tiše jej přikládám na fotografie, jsem německý pastor a proklínám vás spolu s konceptem věčného návratu, který znamená, že můj penis, jednou, možná až za milion let, ale jistě, bude ve vagině bílé kandidátky, také budu jí samotnou a v mé vagině bude můj penis, také má hlava plující marketingovým studiem a požehnaná crackem jednou vymyslí sentimentální sračku o vymknuté noze a mámině nákupu a prodá ji zrůdám, jsem německý pastor a moje evangelická pastorace předjímá vzorně uhrabané komunikace mezi táborovými bloky. Naštěstí ale budu také voličem budoucnosti, který chodí výhradně se vztyčeným prostředníčkem a s bezprecedentním cynismem a nezodpovědností zaškrtává na volebním lístku s možnostmi věčný návrat a posmrtná tma ateistů druhou možnost.
Přestože moje skladba Eine Silvesternacht trvá jedenáct minut, mám za klavírem pocit, že se Cosimě Wagnerové nelíbí už věky. Atd. atd.
Autor je spisovatel, loutkoherec a hudebník.