Ladislav Meliško byl vyučený důlní elektrikář a žil v Prievidze. Jeho největší vášní, kromě rybaření a televizního sportu, byla borovička a pivo. Pil je denně v krčmách Papuča nebo Septima a po návratu do panelákového bytu vedl dlouhé opilecké dialogy se svou družkou Etelou. Spíše to ale byla kuchyňská monologická pásma, na která jeho družka sporadicky reagovala z obývacího pokoje. Meliško vždy zvolil nějaký předmět nebo nedostatek v domácnosti, který ho v přítomné chvíli znepokojoval, a okolo něj začal budovat cyklické tirády. Ty sestávaly ze stručné charakteristiky probíraného jevu a dál už jen z jejího variování, které rytmizoval verbálním napadáním družky Etely, obsahujícím vlastně jen vulgární a rasistické nadávky a vyhrůžky fyzickou likvidací. Kromě vulgarismů používal Meliško různé mluvnické podoby univerzálního slovesa jebať, kterým většinu ostatních sloves uspokojivě nahradil. Důležité je, že v kuchyni byla digestoř, jejímž prostřednictvím Meliškovy výlevy zaznamenal jeho soused Šarina a místo na místní oddělení policie je umístil na kanál YouTube. Tím Meliška na Slovensku proslavil. Nejproslulejší monolog, nazvaný Mravce, má přes osm set tisíc zhlédnutí, vzniká Meliškův fanklub, nikdy neléčený alkoholik se stává objektem zájmu dokumentaristů a v roli lidového vypravěče objíždí diskotéky. Je ikonizován i kultizován a označen přízviskem Mistr.
Teď je čas objasnit, jak je to možné. Nabízí se jednoduché, ale laciné vysvětlení, že lidé jsou hovada oblibující sprostotu. To však nevysvětluje několik závažných a evidentních aspektů, ověřitelných prostým poslechem nahrávek (snadno najdete na YouTube po zadání klíčového slova Meliško). Jak vysvětlit, že Meliškovy rasistické a násilnické výpady, které by nás v přepisu naplňovaly hrůzou a odporem, na záznamech tuto odpornost a hrozivost postrádají? Proč jsou i ty nejvyhrocenější pasáže jeho dštění zanořeny v katarzní lázni? Jak je možné, že nahrávky, a tím myslím opravdu kompletní stopáž, neztrácejí ani na chvíli svou vnitřní dynamiku, podmanivou rytmizaci, překvapující a funkční akceleraci, perfektně načasovanou na kontrast až narkotického zvolnění? Odkud se bere poetické kouzlo cyklené fabulace, svěžest omezené obrazivosti? Jak to, že Meliškova dikce a hlasová barva tvoří tak důvěrný i důvěryhodný celek? Zkrátka, jak se stalo, že nekvalitní nahrávky obhroublého opilce vykazují všechny známky detailně promyšleného a precizního režijního vedení a jako takové nás vybízejí k opakovanému poslechu? Jak může neupravený záznam syrové reality nést znaky uměleckého díla? Nevysvětlíme to ani autenticitou, ta vůbec tyto kvality nezaručuje.
Neradi to slyšíme, ale z naprosto nevyzpytatelného a pro některé pokrytečtěji založené i skandálního důvodu byl prievidzský Mistr, Rytmus 2 (jak se tituloval), nadán duchem. Proč? Protože duch vane, kam chce. Navzdory všemu. Tedy i navzdory masivní a sebevražedné akademizaci uměleckého prostoru. Pokaždé vstanou noví Fandové Pánkové, jurodiví Moštěkové, zločinci Perští, a když je nejhůř, i Lacové Meliškové, jejichž uměleckým médiem je třeba pouhá frustrace, aby usvědčili naši pýchu a také zbabělost pohybovat se hájemstvím ducha mimo instituce. Doktorand divadelní vědy jistě může dirigovat svého Hanswursta. Pokud ovšem je tento Hanswurst také doktorandem. Jinak mu dříve nebo později zakroutí krkem. Alespoň chovám takovou naději. Upřímně nevím, proč se na mě nesmrtelný, věčný a oživující duch obrací slovy: „Ty kurva jedna najebaná čierna, ty špina, vyjebem ťa ako sviňu, celý dom vyjebem, do piči!“ Ale přijímám to s pokorou, která mi, jako umělci, přísluší.
