Hledání jedné generace

1. V posledních letech často slýcháme o nové či nastupující dokumentaristické generaci, která se liší od těch předcházejících. Je toto spojení oprávněné? A pokud ano, cítíte se být součástí této generace a dokážete ji definovat?

2. Český dokument bývá kritiky hodnocen jako zajímavější a svébytnější než český hraný film. Čím to podle vás je a jakým směrem se ubírá dokumentární film v Česku?

Andran Abramjan

1. O nastupující generaci dokumentaristů se mluví průběžně už minimálně deset let, ale nějaká nastupující generace je tu vlastně vždycky. Faktem je, že zhruba od roku 2000 došlo k výraznému posunu v rámci dokumentární tvorby směrem k autorskému, angažovanému, situačnímu a humoru se nebránícímu dokumentu. Tento trend do značné míry pokračuje dodnes, ale pokud bych měl charakterizovat, v čem se liší dnešní studenti a čerství absolventi katedry dokumentu na FAMU od svých starších souputníků (a částečně dnešních pedagogů, jako jsou Jan Gogola, Martin Mareček, Vít Klusák, Erika Hníková nebo Lucie Králová), nejspíš to bude větší rozmanitost co do filmového uchopení. Příkladem budiž třeba nedávno uvedený Gottland. Každá z jeho pěti povídek představuje osobitý přístup překračující hranice dokumentu směrem k hranému filmu, konceptu, videoartu či animaci.

2. Dokumentární film si sice vede dobře, ale momentálně je hraný film bohužel natolik slabý, že je to pro dokument až příliš snadné vítězství. Hraný film stále jako kdyby doufal, že si na sebe vydělá, takže zčásti hraje na strunu většinového vkusu či spíše nevkusu, přičemž mu chybějí témata, která by jakkoli přesahovala dobu projekce samotného filmu. Část produkce se zase uchyluje ke „vztahovkám“, odpovídajícím chorobopisům emočních stavů. S výjimkou komerčních filmařů, kteří mají jasno o tom, co chtějí, si většina ostatních režisérů hraných filmů snad ani neklade otázku, k čemu má být jejich film dobrý. Navíc tu vládne i jakýsi strach hrát si s možnostmi filmového vyjadřování. Dokumentární film je v tomto zřejmě svobodnější, jelikož sice nemá tak širokou potenciální diváckou základnu, ale se svými diváky je v užším kontaktu. Vybírá si aktuální celospolečenská témata, snaží se je analyzovat a nebojí se ani formálně experimentovat. Budoucnost vidím právě v rozvíjení tohoto úzkého spojení mezi autory a diváky, v promítání za účasti tvůrců, následných diskusích po projekci a v internetové distribuci. Na projekci vám přijde dohromady třeba jen pět set lidí, ale víte, že je to bude zajímat. Na internetu to pak může vidět celý svět.

Bohdan Bláhovec

1. Mluvit o nástupu generace a cítit se být její součásti bez nějakého hodnotícího odstupu vlastně nejde. Tím pádem odpovídám, že nevím. Co vím, je, že mám kolem sebe partu kriticky smýšlejících souputníků, kteří chápou život jako scénářové pole a jsou v jeho rámci schopni vygenerovat postavy jakožto materiál pro vyprávění, aby filmovou řečí dali divákovi prostor přemýšlet o světě každodennosti, v kterém společně žijeme. Osobně se mi líbí tendence nedoslovnosti, tichosti a s tím související snaha navázat emocionálně­intelektuální dialog, do něhož divák sám dobrovolně vstoupí. Filmy často postrádají jednoznačně lineární vyprávění, což je určitě posun od dob dokumentárního filmu z přelomu tisíciletí, který měl podobu jakýchsi návodných osobních manifestů tvůrců.

2. Myslím, že je to tím, že dokument dokáže okamžitě a bez zpoždění reagovat na klíčová témata doby. V hraném filmu toto vždy trvá déle. Sám nevím, čí vinou…

Ivo Bystřičan

1. Mluvit o nastupující dokumentaristické ge­neraci oprávněné je. Každá doba vysoustruhuje skupinu lidí odlišnou od předcházejících i následujících podmínkami, v kterých tvoří. Naše generace se dokumentaristicky socializovala v období ekonomických krizí, radikalizace části obyvatel vůči slabším, oligarchizace médií, nárůstu populismu, snah státu zpoplatnit kdeco a kriminalizovat chudobu. Myslím, že proto je více orientovaná na sociální problémy a politicky je vyhraněnější, zároveň jaksi semknutější, s tendencí veřejně řešit otázky televize veřejné služby a tvorby v ní. A také diskutovat morální a etická dilemata, například ta, která se týkají nezávislosti tvorby a financování korporacemi. Stejně jako v jiných sektorech se už nemůžeme spolehnout na práci pro „kapitány průmyslu“, která je v tuzemské dokumentaristice vázána na Českou televizi s jejími nevyzpytatelnými prioritami a příklonem k zábavě.

2. Na FAMU, což je hlavní líheň české dokumentární tvorby, už léta učí několik skvělých osobností, které představují určitý étos a vyžadují hledání témat nesoucích možnost zobecnění a širší výpovědí o světě. Nemluví se zdaleka jen o tom, jak věci technicky natočit, ale co je skutečným tématem, jak se k němu filosoficky postavit a jakou formu pro něj najít. Navíc se dokumentární film jako takový vyznačuje naprosto svobodnou strukturou, nezměrnými možnostmi vyprávění, využití forem a jejich kombinací. V dokumentu je možné téměř všechno a nestojí to tolik peněz. Film všeobecně spěje k dokumentárnosti. Čistě fikční forma je příliš omezující. Český dokument se podle mě bude stávat světovějším, náš distribuční a televizní píseček je malý a už teď je cítit snaha oslovovat publikum univerzálněji.

Viola Ježková

1. Spojení „nastupující dokumentaristická generace“ mi připadá trochu vágní, ošemetné a domýšlené kontexty nevyslovené. Jestliže chceme pro současnou dokumentární tvorbu hledat společného jmenovatele, ne­uzavírala bych ji do generačního patosu. To, že se v českém kontextu těšíme z filmů s novým společenským potenciálem, je výsledkem sveřeposti nejen dokumentaristů, ale i ostatních sveřepých mediátorů napříč generacemi i institucemi. Dostanou­li se tyto nové filmy k širšímu spektru diváků, je to též dílem marketingu, trhu a poptávky. Zároveň využití politického potenciálu filmu, společenská angažovanost tvůrců i etický apel jsou tím, co od počátku umožňuje dokumentární film jako takový vůbec definovat. V tomto smyslu, ale i po formální stránce mi pak připadají nové dokumenty v podstatě velmi tradiční. Osobně se necítím být součástí ničeho nastupujícího a jako dokumentaristka jsem součástí nemalého společenství dokumentaristů. Z těch, které potkávám, mě v poslední době několik přizvalo ke spolupráci. To vnímám jako nový vítr. Společné usilování, schopnost se vzájemně podpořit, ale i ochota k reflexi vlastního místa, odkud a jak se dívám já. Pomyslná tvůrčí jednotka „režisér a spolupracovníci“ se otevírá poněkud velko­rysejšímu prostoru. Jím je společná vize, která pak jistě proměňuje i samotné procesy výroby filmů.

2. Český hraný film téměř vůbec nesleduju. Dokumentární film se ubírá mnoha směry. Proniká více do školství, dokumentaristé si organizují projekce sami a mají internet – to jsou důležité pohyby. To, že jsou některé tendence dominantnější, nemusí nutně vypovídat o směřování, může jít jednoduše o konvenci a ta potenciál filmového dokumentu nevyčerpává. Různost považuji za jednu z mála záruk, že se z pomyslného ubírání někam nestane pouze tvůrčí návyk nebo, nedej bože, dokumentaristický tik.

Martin Kohout

1. Nechci filosofovat, ale spíš než o „nastupující mladou generaci filmařů“ jde o způsob, kterým jsme se u nás naučili realitu v dokumentech zobrazovat. Víme, že to, co se děje v jedné konkrétní situaci, má svoji obecnou váhu a že jde o to najít důležitý obecný problém, k jehož konkrétním projevům se můžeme dostat s kamerou. Karel Vachek to učí studenty po léta a dokáže je o tom vahou své všestranně vzdělané osobnosti přesvědčit. Nebýt jeho, měl by český dokument podobné potíže jako teď hraný film.

2. Základní problém je, že hraná kinematografie nedokázala věrohodně popsat českou společnost, nevynalezla potřebnou estetiku, nerozumí rytmu současného života ani mentálnímu rozpoložení obyvatelstva. Režiséři nechápou celospolečenské tlaky, kterými jsme formováni, a proto nedokážou s konkrétní situací pracovat zároveň jako s obecninou (způsobem, jímž například Carlos Saura ve filmu Starý dům uprostřed Madridu dokázal na vztazích uvnitř jedné rodiny demonstrovat společenské problémy celého frankistického Španělska). Současní režiséři jsou jen odrazem současného intelektuálního mainstreamu, tedy končícího postmoderního relativismu a nekončícího individualismu, a v posledku tedy myšlení vyhovujícího vládnoucím ideologiím. Žijí ve vakuu svých příběhů, které se snaží vytvářet jako zajímavé hračky pro dospělé. Například Jan Svěrák, velmi talentovaný režisér, který dokáže vystavět dramaturgii tak, aby dávala ­smysl, a zároveň dokáže i české herce přesvědčit k tomu, aby hráli aspoň trochu věrohodně, točí pohádky a filmy o svém tatínkovi. Ale ani zpravodajská média nereprezentují svět, ve kterém žijeme, o mnoho lépe. Lidé trpí konspiračními teoriemi a despektem k čemukoli společnému. Dokumentární film, který pojedná nějaký problém do hloubky a do obecných souvislostí, působí téměř spiklenecky, jako některá divadla v osmdesátých letech. Mezi hranými filmy bych ocenil jako světlou výjimku Petra Václa­va a jeho film Cesta ven.

Tereza Reichová

1. Nemyslím si, že by existovalo něco, co by mě do nějaké generační skupiny řadilo, či že by vůbec taková skupina existovala. To, čemu se naposledy říkalo „mladá dokumentaristická generace“, jsou lidé, kteří se potkali na škole a pomáhali si. Martina Marečka, Vítka Klusáka, Lucii Královou či Eriku Hníkovou vlastně přitom moc věcí nepojí. Přístupy k dokumentu jsou různé, ale když se člověk podívá do titulků starších filmů, vidí, že si tito lidé pomáhali. Asi to bude podobné i s námi, kteří jsme čerstvě vyšli ze školy nebo na ní ještě jsme. Navzájem se respektujeme, jsme ovlivněni Karlem Vachkem a zmíněnou předešlou „mladou generací“, ale točíme tak odlišné filmy s tak rozdílnou tematikou, že bych mezi námi větší pojítko než kamarádství a vzájemnou podporu nehledala.

2. Máme to jako dokumentaristé jednodušší. Témata leží všude. Formální postupy dokumentu nejsou zdaleka vyčerpány, každé téma si říká o jiné zpracování. Můžeme natočit dokument jako hraný film nebo jako mluvící hlavy, a když máme o čem vyprávět, stojí to za to. Současnému hranému filmu chybí dech. Volnost, kterou jsem naposledy viděla u Petra Marka. Prostě všechny kánony hodit za hlavu. A pokud to tvůrci nejde, vždy si může najít schopného scenáristu. V posledním patře na FAMU píše do šuplíku řada nadaných lidí, kteří se často s režisérem z druhého patra ani nepotkají.

Apolena Rychlíková

1. Pokud mám mluvit za sebe, nějaké generační spříznění necítím. Je to víceméně náhoda, s kým se na škole potkáte, a já si strašně vážím toho, že jsem stihla mít za spolužáky filmaře, jako je Petr Hátle, Tereza Reichová nebo Lukáš Kokeš a Klára Tasovská, i když se každý z nás věnuje něčemu jinému, a to formálně i tematicky. Těžko hledat společnou definici, a snad i proto je to zábava. Ale jen tak od boku: pro filmaře mně stylově blízké, jako jsou Tereza Reichová, Ivo Bystřičan nebo Martin Kohout, určité pojítko, myslím, představuje uchopování sociálních problematik, hledání vlastní angažované pozice skrze filmové médium nebo třeba práce s dokumentem jako s jednou z možných stran celospolečenského dialogu.

2. Je to tím, že český dokument opravdu zajímavější a svébytnější je. Ale i proto je tohle věčné srovnávání k ničemu, je to taková rána z milosti, porovnávání trupíka s vozíčkářem. Nedávno Marek Hovorka na jednom semináři říkal, že je nízká úroveň hraných filmů pro český dokument na škodu. S tím se ztotožňuju a jsem spíš pro to, abychom byli stavěni vedle současných světových dokumentárních děl. Jedině tak lze nacházet něčím inspirující srovnání, navzdory tomu, že tahle optika spíš bolí, než hřeje. A kam se dokument ubírá? To je stejné jako s první otázkou: směřuje pořád tolika směry, kolik lidí ho navzdory všem normalizačním snahám v televizi, na filmovém trhu i ve společnosti obecně opravdu se zápalem dělá.

Honza Šípek

1. Když člověk přemýšlí nad československou novou vlnou, sleduje výpovědi jejích autorů v cyklu Zlatá šedesátá a čte třeba deníky Pavla Juráčka, získává dojem, že celá nová vlna je vlastně synergií mezi spolužáky z pražské FAMU, jejich několika zásadními pedagogy a podmínkami ve filmovém průmyslu té doby. Stejně tak Devětsil byl původně třídní časopis na gymplu v Křemencově ulici a Teige, Vančura i Hoffmeister byli spolužáci z ročníku. Jako kdyby „vlny“ vznikaly z lokálních skupinek o pár lidech. Krystalizačním jádrem současné „nastupující dokumentaristické generace“ je podle mého Katedra dokumentární tvorby na FAMU. V roce 2002 proběhla na FAMU malá revoluce, z čerstvých absolventů se stali pedagogové, děkanem Michal Bregant a vedoucím katedry dokumentární tvorby Karel Vachek, jenž kolem sebe shromáždil špičkové a velmi různorodé pedagogy. V punkově svobodném prostředí jde hlavně o to, aby filmy něco měnily, byly autorské a něčím podstatné. Jan Gogola, Vít Klusák s Filipem Remundou i Lucie Králová jsou Vachkovými žáky. Sdílená este­­tika jako by se vznášela i nad hloučky spolu­žáků, kteří spolu seděli u jednoho stolu v hospodě po škole – spřízněnost vidím ve filmech Petra Hátleho, Viery Čákanyové, Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské. Pak jsou tu „aktivisté­levičáci“ Tereza Reichová, Apolena Rychlíková a Vladimír Turner. Jestli mám někam zařadit sám sebe, tak leda snad mezi solitérní mimoně, jako jsou Helena Všetečková, nedávno zemřelý Vladimír Voříšek a Viola Ježková.

2. Výraznou podporou všem autorským dokumentárním filmům je jihlavský festival a podpůrné organizace jako Institut dokumentárního filmu nebo distribuční portál DAFilms, které pomáhají sehnat peníze pro natočení filmu a případně najít mezinárodní distribuci. Nejsem si jistý, jestli české hrané filmy mají podobně dobré zázemí.

Klára Tasovská

1. Myslím, že je celkem přirozené, že se po zavedené dokumentaristické generaci objeví nějaká jiná, která se od té stávající odlišuje. Tak po generaci dejme tomu Jana Špáty, Heleny Třeštíkové, Olgy Sommerové nebo solitéra Karla Vachka nastupují Jan Gogola, Vít Janeček, Martin Mareček a krátce po nich silná generace Víta Klusáka, Filipa Remundy, Eriky Hníkové, Lucie Králové a dalších. Buď se vůči předchozím dokumentaristům nějakým způsobem vymezují, nebo na jejich práci navazují. Myslím si, že právě naše generace je zajímavá tím, že ji nejde úplně lehce definovat. Rozbíhá se různými směry k různým buď lokálním nebo mezinárodním tématům, k různým formálním postupům a snaží se nějak přehodnocovat i samotný pojem „dokumentární film“.

2. Od autorského dokumentárního filmu jaksi automaticky očekáváme hlubší ponor do skutečnosti a analýzu problému. Realita je asi nejen pro mě vždycky silnější a přesvědčivější než fikce. Zdá se mi, že hraný film je v českém kontextu i samotnými tvůrci vnímán většinou tak nějak konzervativně, hlavně jako zábava, a problémům či experimentům se spíš vyhýbá. Proto u nás podle mě vznikají hrané filmy, které jsou spíše diváckým kompromisem než zajímavým gestem. Dokumentární film nabízí širší prostor pro pokusy a omyly. Dva hrané filmy z poslední doby však jsou pro mě osobně pozoruhodné. Jsou to snímky 80 dopisů a Cesta ven. Nevím, jakým směrem se ubírá český dokument, ale doufám, že naše filmy budou čím dál otevřenější mezinárodnímu srovnání a že v něm obstojí.

Helena Všetečková

1. Existují generace těch, kteří spolu studují. Protože sama studuju dlouho, potkávám už druhou nebo třetí takovou generaci. Když se mluví o generaci, jsou to ti, kteří učí, nebo ti, kteří se učí, anebo ti, kteří dělají hodinové televizní série a filmy? Patří sem i ti, kteří udělali dokument a žádnou školu nemají? Vznikly dobré filmy, dokumentární festivaly, okna v televizi. Ale jestli je nějaká generace, nevím, kdy a kde by měla vést její hranice. Bývalí Vachkovi studenti učí každý jinak a dělají vzájemně odlišné filmy. I když je nyní více politických témat, nějaká úplně jasná společná tendence vidět není. Osobně patřím mezi současné i minulé studenty – rozumím si s Helenou Papírníkovou i mladšími dokumentaristy, ale jsem s dětmi doma a už tam vlastně moc nepatřím.

2. Že jsou české dokumenty lepší než hrané filmy, slýcháme už zhruba od konce devadesátých let. Hraný film je mnohem náročnější na přípravu, finance, počet lidí, organizaci natáčecích dnů. Chybí zde generace po Chytilové, Němcovi, dokonce i na FAMU mezi pedagogy. Od koho se pak chcete učit? Kromě toho doba si žádá jednoduchou zábavu, a ne každý je pro to stavěný. Pokud jde o dokument, nyní se například vyrojilo více dokumentů o zdraví organismu – bez legrace. Dobré filmy tedy stále jsou, mohou být i o zdraví, a ještě pořád mě baví si myslet, že všichni dohromady něco udělají.

Anketu připravili Lukáš Rychetský a Matěj Metelec.