Thomas Bernhard, Nicolas Mahler
Staří mistři
Přeložil Bohumil Šplíchal
Archa 2013, 158 s.
Jeden z nejzábavnějších románů Thomase Bernharda si vzal na paškál komiksový výtvarník Nicolas Mahler a vytvořil vlastní ilustrovanou verzi. Původní text je výrazně zkrácený – na jednu stranu se vešla pouze jedna až dvě věty. Zápletka románu je patřičně minimalistická: dva přátelé, Reger a Atzbacher, se pravidelně scházejí ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu před Tintorettovým obrazem Muž s bílým plnovousem. Jednou Reger Atzbachera požádá, aby přišel mimořádně i v sobotu. Atzbacher přijde o chvíli dříve a sleduje Regera, jak pozoruje zmíněný obraz. Přitom si přehrává Regerovy promluvy o výtvarném umění, zejména o takzvaných starých mistrech, jimiž Reger pohrdá. Reprezentuje tak klasickou bernhardovskou figuru sečtělého intelektuála, který odmítá kanonizovaný pohled na svět a místo toho si vytváří svět vlastní, vyplněný dobře vyargumentovaným opovržením. Žádné komiksové bubliny tu nenajdete, Mahler román především ilustruje. Mnohé obrázky se – podobně jako text – s drobnými změnami opakují. Specifický humor původního díla pak kreslíř doplňuje humorem vlastním: karikuje postavy a hyperbolizuje Bernhardovy věty. Bernhardovu románovému eseji o výtvarném umění Mahlerova kresba svědčí a obraz tu nefunguje samoúčelně jako u většiny komiksových adaptací literárních děl. Tohle provedení rozhodně má smysl.
Jiří. G. Růžička
Annelies Verbeke
Spaste ryby
Přeložila Jana Pellarová
Kniha Zlín 2014, 157 s.
Co stojí v pozadí snah fanatických ochránců přírody a netolerantních vegetariánů? V případě hrdinky románu belgické spisovatelky Annelies Verbeke to je milostné zklamání. Mladé spisovatelce Monique Champagne se rozpadne dlouholetý vztah a ona se nemůže vzpamatovat. Zanechá psaní a jediné, co poutá její pozornost, jsou problémy světových oceánů: místo románů píše emotivní texty vyzývající k záchraně ryb. Pozvání vystupovat na ichtyologických konferencích ji nadchne, brzy však přichází rozčarování. Odborníci její nadšení nesdílejí, světy literatury a vědy se míjejí. Známosti, jež ve vědeckých kruzích naváže, jsou přinejmenším podivné. Nová přítelkyně ji považuje za dávnou známou, Rakušan se zálibou v sebetrýznění zase připomíná postavy z románů své krajanky Elfriede Jelinekové. V devíti kapitolách, nazvaných podle evropských a asijských moří, se Monique nedá odradit komickými, trapnými ani tragickými příhodami a stále se kamsi žene, byť není jasné, zda jí více jde o záchranu ryb nebo o zapomnění. Její reflexe minulého vztahu jsou působivé, ale ona i vedlejší postavy se chovají až příliš nepochopitelně, jako by měly jen naplňovat autorčin plán o pouti od jednoho moře k druhému. V závěru své anabáze se Monique „jako Jan Palach marinní ekologie“ vrhá do mořských vln, místo smrti však nachází osvobození. Konec vyprávění, nesoucího se v duchu tragikomické nadsázky, zanechává čtenáře v rozpacích: šlo o satiru, alegorii či příběh o posedlosti?
Miroslav Tomek
Michael Bobelian
Děti Arménie
Přeložil Milan Dvořák
Paseka 2013, 318 s.
V rozmezí let 1915 až 1923 byl arménský národ obětí genocidy vedené na území Turecka Osmanskou říší. Zahynulo přes půl druhého milionu lidí, dalšího půl milionu bylo vysídleno. Vzniklo celosvětové hnutí na podporu přeživších, vedené prezidentem Woodrowem Wilsonem; marný boj hrstky arménských vojáků s tureckou přesilou literárně zpracovává román Čtyřicet dnů od Franze Werfela. Mezinárodní společenství však až na výjimky stále ignoruje oprávněné nároky dědiců obětí genocidy. Mezi zástupce Arménů v kultuře patří mnoho známých osobností – spisovatel William Saroyan, zpěvák Charles Aznavour, zpěvačka Cher, herec Gregory Peck, sportovci Alain Prost a André Agassi, houslový virtuos Tigran Petrosjan, televizní celebrita Kim Kardashian. Tureckou společnost názory na tehdejší události rozdělují, kritická vyjádření jsou zákonem stíhána coby „urážka turectví“ – spisovatel Orhan Pamuk, nositel Nobelovy ceny, byl na jeho základě přinucen k vyhnanství. K uznání „událostí roku 1915“ jako genocidy došlo dosud ve dvaceti svrchovaných zemích, čtyřiceti třech státech USA a v Evropském parlamentu. Česká republika mezi nimi dosud chybí. Roku 1923 podal v knize Hrůzy východu českým čtenářům zprávu o arménské genocidě spisovatel a cestovatel Karel Hansa, který zároveň založil Hansův fond pro arménské sirotky při Českém červeném kříži. Jako paradox působí fakt, že se na genocidě Arménů podíleli též Kurdové a Jazídové, již jsou nyní sami oběťmi útlaku.
Vít Kremlička
Radek Mikuláš, Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Současná umělecká díla v krajině
Academia 2014, 266 s.
Na knize Současná umělecká díla v krajině spolupracovala sochařka, historička umění a geolog. Publikace je bohužel podobně obsahově nesourodá jako celá edice průvodců nakladatelství Academia, v níž najdeme tituly jako Ledové Čechy, Praha avantgardní nebo Cesty s Karlem Hynkem Máchou. V první třetině se autoři snaží čtenáře vtáhnout do problematiky vztahu krajiny a umění obsáhlým historickým úvodem, částí věnovanou náboženským dílům, ale i pomíjivým uměleckým akcím nebo sochařským sympoziím. Vzhledem k ambici nastínit širší kontext tedy snad můžeme textům prominout jistou povrchnost. Samotný průvodce je seřazen abecedně podle jmen autorů. Jde o tvůrce etablované i mladé, některé realizace už hmotně neexistují, nebo se dokonce od prvopočátku jednalo o čistě konceptuální díla. Vedle děl sochařů či volných umělců se setkáme i s projekty architektonického charakteru. Čtenář se ovšem nedozví, jaký klíč byl zvolen k výběru děl – proč je například mezi díla v krajině začleněna i realizace Krištofa Kintery pod Nuselským mostem? Vedle informací o umělci a díle uvádí kniha také GPS souřadnice, návod, jak se na místo dostat, a popis okolní krajiny. Chtělo by se říct, že pokud chodíte rádi na túry a vedle toho pěstujete zájem o současné umění, je tato kniha určená právě vám. Ve skutečnosti si ale zřejmě ideálního čtenáře bude hledat obtížně. Grafická úprava příliš nepotěší estéta, odbornost textů není vysoká a skutečný turista by už mnoho děl na místě ani nenašel…
Tereza Jindrová
Čtyřikrát
Le quattro volte
Režie Michelangelo Frammartino, Itálie, 2010, 88 min.
Premiéra v ČR 7. 10. 2014
Na pomezí dokumentu, festivalového autorského filmu a surrealismu balancuje bizarní snímek Michelangela Frammartina Čtyřikrát, jehož hlavními hrdiny jsou stárnoucí pastýř, kůzle a strom. Dílo téměř beze slov nejprve sleduje minimalistickým observačním způsobem starce, který vede své stádo z pastvy. Do všedních výjevů ale postupně pronikají stále surreálnější prvky, které vyvrcholí extrémně dlouhým záběrem, kdy do městečka najednou přijede autem oddíl starořímských vojáků a začne se připravovat na ukřižování. Poté ovšem snímek tuto linii zcela opustí a zaměří se na skupinu koz v opuštěné stodole. Zvěř přitom zachycuje za použití stejného stylu, jakým současní festivaloví tvůrci trpělivě pozorují chování svých lidských hrdinů – v dlouhých distancovaných záběrech bez hudby. Poslední dějství filmu pojednává o vzrostlé jedli, konkrétně o procesu jejího kácení a přeměny na dřevěné uhlí. Finální pasáž této tetralogie je potom věnována uhlí samotnému. Film lze snadno vnímat jako škodolibou provokaci zacílenou na festivalové publikum, ale pokud si odmyslíme ironické pasáže první části, také jako meditativní snímek, který se pokouší opustit pro kinematografii běžnou antropocentrickou perspektivu. Každopádně v současné autorské tvorbě představuje mimořádně radikální gesto směrem k „vyprázdněným“ filmovým obrazům. Gesto, jež je, dost možná zcela záměrně, dovedeno ad absurdum.
Antonín Tesař
Francis Scott Fitzgerald
Velký Gatsby
CD, OneHotBook 2014
Nejproslulejší dílo amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda, Velký Gatsby, se svým rozsahem blíží spíš novele než románu a tomu odpovídá i snesitelná délka zvukové podoby (pět a půl hodiny). Pro českého čtenáře může být text poměrně aktuální, vždyť podobných zbohatlíků, jako je Gatsby, se u nás v devadesátých letech vynořilo víc než dost. Nepříliš aktuální je však překlad knihy, jehož autorem je znalec jazzu, a tedy samozřejmě i „jazzového věku”, během nějž se román odehrává, Lubomír Dorůžka. Pochází z roku 1960 a některá řešení už zkrátka nejsou živá. Místo do drogérie se chodí do dragstóru a příliš se nectí místní názvy – hrdina bydlí ve čtvrti s trochu směšným názvem Západní Vejce. Modernější překlad přitom v roce 2013 pořídil Martin Pokorný a před ním i další překladatelé. Vydavatelé však na přebalu zmiňují, že Dorůžkův překlad považují za mistrný. Mistrný je rozhodně přednes herce Filipa Čapky, který v dialogických scénách hlasově odstiňuje jednotlivé postavy: ze seriózního vypravěče přeskakuje k úlisnému Gatsbymu nebo nafoukané Daisy. Fitzgeraldův lehce zasněný styl a vyprávění, v němž se často sděluje jen prostřednictvím narážek, je náročné sledovat i při běžném čtení, natož při nesoustředěném poslechu audioknihy. Rozhodně nejde o nahrávku do auta nebo do kuchyně při vaření – je potřeba se do četby pozorněji zaposlouchat. Otázka je, zda se pak spíš nevyplatí vzít do ruky původní knihu…
J. G. Růžička
Zkrat Kratochvíl
MMXIII
Free download, 2014
Zkrat Kratochvíl je pro leckterého tuzemského posluchače možná zcela neznámé jméno. Nyní vydal sólovou desku o šestnácti skladbách a nahrávka je navíc volně ke stažení. MMXIII je album zajímavé z několika důvodů. Jednak konceptuálně zdařile propojuje historii českého rapu s aktuálním zvukem, jednak působí dostatečně svébytně na to, aby oživilo místní scénu, která se v současnosti nejistě utápí ve slepém přebírání zahraničních trendů. Krizi autenticity Zkrat neřeší, zato ale nabízí osobitý přístup a zvuk, o který se postaral výkvět nastupující nejmladší generace českých producentů. Mezigenerační mix „upečený“ v DIY podmínkách pokoje v jednom plzeňském paneláku zní překvapivě organicky a přirozeně. Textově se Zkrat chová jako eklektik vytvářející různorodé stavby z prvků vlastního života i různých citací. Množství přizvaných hostů z Aristozkratovy minulosti i Zkratovy současnosti však možná až příliš oslabuje autorský rozměr celé nahrávky, která místy může působit spíše jako přehlídka spřízněné rapové komunity. V tom ovšem MMXIII nevybočuje z řady releasů, na kterých se za posledních patnáct let Zkrat podílel. Album jistě není revolučním dílem originálního trendsettera, ale to ani nikdo nečekal. Jde spíše o pozoruhodnou variaci. A přesto výsledek vzbuzuje otázku, proč tak evidentní talent zůstal po dlouhá léta na okraji zájmu a jestli není namístě pro jeho nahrávku vyvzdorovat aspoň trochu pozornosti.
Mikuláš Odehnal
Klára Hajdinová, Alexandra Ptáčková
ME
…příští vlna/next wave…, Balbínova 21, Praha, premiéra 2. 10. 2014
Autorský projekt ME Kláry Hajdinové a Alexandry Ptáčkové je pokusem ztotožnit každodenní realitu a divadelní prostředí. Text inscenace vznikl na základě improvizací protagonistek na témata sebeláska, sebepoznání a nezdravé vztahy, a logicky tak odráží jejich osobní životní zkušenosti. Snaha dramaticky zpodobnit, „co se skutečně stalo“, je pak znásobena tím, že se představení odehrává v reálném bytě v Balbínově ulici. Publikum v omezeném počtu jednadvaceti jedinců je usazeno na připravené židle a sleduje vzrušený dialog dvou dívek, během něhož se dozvídá především o jejich milostných karambolech. Voyeurské nahlédnutí do toho, co se děje za sousedovic zavřenými dveřmi, odkud bychom jinak slyšeli jen rychlé kroky, hysterický pláč nebo bezuzdný smích, poskytuje něco přes hodinu spolehlivou zábavu. Hlásit se k obnovení tradice bytového divadla ale možná znamenalo nabídnout si trochu velké sousto perníku, jehož vůně se po celou dobu inscenace line z trouby. Pokud dříve mnozí navzdory hrozbě represe považovali za nutné přesunout divadlo do domácího prostředí, aby tak oponovali tomu, co se děje ve veřejném prostoru, nyní je stejný pohyb zajímavý především proto, že je na odiv stavěno cosi velmi intimního – to je ale přesně v souladu se současnými pravidly světa venku. Ohledávat rovinu, na níž jsme si všichni podobní – a přiznat se třeba ke čtení nápisů na čisticích prostředcích při vykonávání potřeby –, má za následek pocit spiklenectví, který je sice v danou chvíli příjemný, na ulici si jej už však neodneseme.
Marta Svobodová