Stejně jako v západních médiích i v těch čínských se věnuje značný prostor demonstracím v Hongkongu. „Není na světě nikoho, komu by budoucí osud Hongkongu ležel na srdci tak jako Číňanům,“ hlásá titulek nad textem uveřejněným na stránkách zpravodajské agentury Nová Čína z 29. září. Není na škodu si občas připomenout totalitní rétoriku oficiálních čínských médií, která se vždy spolehlivě odhalí při příležitostech, jako jsou současné hongkongské demonstrace. Dozvídáme se nepřekvapivě, že čínská vláda se již sedmnáct let snaží o dialog s představiteli Hongkongu, nicméně její snaha je narušována demokratickou klikou, jejíž příslušníci se již dříve poučili u angloamerických protičínských sil, a dokonce také u studentského hnutí za nezávislý Tchajwan. Obyvatelé Hongkongu by si měli uvědomit, že protesty proti centrální vládě oslabují jejich vlastní hospodářství a že prosperita a síla „perly Východu“ budou tím větší, čím pevněji budou lidé držet pospolu s ústředím. Svým způsobem pravdivá je věta „na světě neexistuje žádná vláda, která by si prosperitu a stabilitu Hongkongu přála víc než ta čínská“. Menšinoví nespokojenci nikdy nemohou narušit pevnou základnu, na níž spočívá spojení s Čínou, stejně jako nemohou zničit vřelé novorozenecké city, které Hongkong chová k zemi, z níž původně vzešel. „Historie ukazuje, že jakkoli se okupanti a agresoři snaží způsobit hospodářskou a kulturní válku, pokrevní pouto mezi Čínou a Hongkongem nemůže být nikdy přeťato.“
První den letošního října si Číňané připomněli pětašedesáté výročí vzniku Čínské lidové republiky. K tomuto jubileu uveřejnil Pekingský deník koncem září online článek s příběhy mužů čtyř generací, kteří nesou jméno podle tohoto státního svátku, Kuočching, a všichni čtyři pracují na železnici. „Všichni budou letos pracovat, místo aby využili celostátního volna k odpočinku s rodinou.“ Pan Wang, nejstarší Kuočching z dotyčného textu, se narodil na Svátek republiky v roce 1958. Dělá nebezpečnou práci: čistí vagóny od koroze a jedů. „V létě se při mytí vagónů na chemikálie odpařují jedovaté látky, které jsou pro nos opravdu nepříjemné. Dokonce i přes ochranné hledí se může stát, že takto pracující dělník má oči podrážděné až k slzám a trpí závratěmi.“ Pan Mao se narodil v šedesátých letech a od roku 1986, kdy absolvoval technickou školu, se věnuje opravování motorů lokomotiv. „Sice má jenom střední technickou školu, ale díky vlastní píli a šikovnosti se dopracoval až na technika nejvyšší třídy, což je jeho životní úspěch, na který je právem pyšný. O své práci říká: ‚Odehrává se na lokomotivě, to je moje jeviště, na kterém se potím a jsem šťastný!‘“ Pan Pcheng také slaví narozeniny spolu se svou republikou. „Světla lokomotiv jsou moje narozeninové svíčky,“ říká čtyřicetiletý technický inspektor, který byl loni nucen kvůli schvalování projektu zrušit dovolenou, již slíbil manželce. Během necelého půl roku musel spolu s kolegou překontrolovat skoro čtyři a půl tisíce mašin, z nichž přes tři sta vyřadili. Lai, který se narodil v osmdesátých letech, je zase kuchařem v jídelním voze a letos v létě byl povýšen na pozici do dálkového vlaku Čchengtu – Wuchan. „Vaříme klasiku z čínské kuchyně i menší občerstvení či mlsy pro děti, aby měli cestující na výběr,“ svěřil se.
Koncem září si Číňané připomínají ještě výročí narození Konfucia, kterážto událost, stejně jako současné nepokoje, může posloužit – a také slouží – oficiálnímu tisku k utvrzování jednotnosti čínské civilizace a stálé platnosti některých pravd. I Pekingský deník přičinil jeden kulturní komentář. „V posledních letech jsou v oblibě studia staré Číny a prodej Konfuciových Lunjü je na vzestupu.“ Každý si v Hovorech (Lunjü) najde to své – někdo je čte jako útěchu pro duši, jiný jako důkaz toho, že cokoli, co je dnes v čínské kultuře přítomno, bylo její součástí už za Konfuciových časů. Dědictví konfuciánství tkví dle autora textu nejen v možnostech individuální sebekultivace, ale také ve způsobu, jak se chovat jeden k druhému. „Jenom jedna věc: za časů Konfucia a ještě hodně dlouho potom byli obyčejní lidé masou, davem. Dnes jsou to diferencovaná individua. To je bod, jemuž se tradice nemůže vyhýbat. Každopádně nemůžeme být kulturními nihilisty – Čína byla nejdříve civilizací, kulturou a až potom státem.“
Stručná zpráva v Lidovém deníku ve vydání z 30. září přináší informace o tom, jak se propagací zdravější výživy snaží Čína čelit neutěšenému zdravotnímu stavu seniorů. Pekingská komise pro hygienu totiž vydala v kapesním formátu výživovou směrnici pro staré lidi. Ta seniorům pomůže stravovat se tak, aby složení jejich denního jídelníčku bylo pestré a napomáhalo jejich dobré kondici. „Komise soudí, že každodenní jídelníček starších lidí lze schematicky shrnout do takzvaného pravidla deseti pěstí – senioři mohou z vlastní pěsti vytvořit jakousi jednotku pro měření správného poměru složek potravy. Množství odpovídající jedné pěsti připadá na živočišné produkty jako maso, drůbež, vejce, ryby; dále dvě pěsti obilovin a luštěnin, dvě pěsti mléka a sojových produktů; a zbylých pět pěstí připadá na čerstvé ovoce a zeleninu.“ V hlavním městě je zhruba 20 procent obyvatel starších šedesáti let. Tři čtvrtiny z nich trápí vysoký krevní tlak, čtvrtina má cukrovku, 43 procent nadváhu, skoro 60 procent vysoký cholesterol a 25 procent trpí obezitou.