Z mladé generace českých dokumentaristů má Ivo Bystřičan patrně nejrozsáhlejší filmografii. Absolvent oboru sociologie se ve své tvorbě vztahuje k naléhavým problémům současnosti, na něž nahlíží formálně nezúčastněně, ale přesto empaticky.
Ivo Bystřičan, jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého dokumentu, vedle FAMU vystudoval také sociologii a sociální práci na Masarykově univerzitě v Brně. A právě veškerá témata, která pod tyto obory přímo i nepřímo spadají (od otázky vykořisťování pracujících přes situaci bezdomovců po řádění politickoekonomických médií), se stala i ústředními náměty všech jeho dokumentů.
Osobní marketingové eposy
Bystřičanovým prvním snímkem, jímž se výrazněji zapsal do povědomí odborné i divácké veřejnosti, byl famácký půlhodinový portrét známého brněnského dramatika a novináře s názvem Sikora. Malý osobní marketingový epos (2007). Režisér zde výstižně zachytil kauzu sympaticky otevřeného, byť poněkud exhibicionistického rebela Romana Sikory, laureáta Radokovy ceny, kterého v době natáčení vyhazovali z místa vrátného v brněnském divadle.
Sikorovu sebestřednost přitom lze vnímat i jako příklad charakterního osobního jednání. Snímku samotnému výrazně uškodily režisérovy vysvětlující komentáře mimo obraz, které jako by diváka upozorňovaly, že jde zatím o pouhé studentské cvičení se vším všudy. Školní stylizace se Bystřičan zbavil ve svém následujícím titulu Trvalé bydliště Praha (2008), který lze brát jako syrovější a ideově poctivější protiváhu formálně bravurně, leč vykalkulovaně natočenému dokumentárnímu trháku Davida Vondráčka Láska v hrobě (2012). Bystřičan, který vedle režie obstaral i kameru, jakoby nezúčastněně, ale přesto neskrývaně solidárně sleduje trpký osud pražských bezdomovců za doprovodu tragikomických slovních „chytristik“ tehdejšího primátora Béma, jenž není schopen racionálně obhájit své „konečné řešení bezdomovecké otázky“. Bystřičanovi byla tímto snímkem definitivně přisouzena charakteristika „sociolog tuzemské filmové dokumentaristiky“.
Páni a otroci
Středometrážní Doba měděná (2010) přináší podobné téma jako Zdroj (2005) režiséra Martina Marečka, jenž se na filmu také podílel, a sice pohled na dopady bezskrupulózního jednání korporací ve třetím světě. Film však působí mnohem méně přesvědčivě než Marečkova ceněná sonda. Jako kdyby se tvůrci spokojili s předem očekávanou sílou výpovědi, opírající se o zdrcující, byť rozhodně ničím převratná fakta, a opomněli námětu vtisknout také kompaktnější filmařskou koncepci. Ta mu schází mnohem více než vyjádření druhé strany konfliktu.
Svůj zatím nejpůsobivější snímek Bystřičan natočil paradoxně pro jinak problematický televizní cyklus Ta naše povaha česká. Obsah dokumentu Hypermarket, jeho pán a otrok (2011) je v citlivé zkratce shrnut už v samotném názvu – jedná se o pochmurnou zprávu o pracovních podmínkách v českých hypermarketech. Výpovědi zaměstnanců, z nichž někteří se museli zahalit do anonymity, snímek sleduje bez jakéhokoli patosu a zbytečných formálních schválností. Je proto škoda, že film bylo třeba vtěsnat do pouhé půlhodiny, předepsané rozsahem jedné epizody zmíněné televizní série. Zbytečně dlouhou stopáží naopak trpí Mých posledních 150 000 cigaret (2013), kde se režisér v divácky uvolněnějším duchu pokusil o jakousi českou obdobu Super Size Me (2004), s tím rozdílem, že zde se zaměřuje na tematiku kouření a tabákové lobby. Filmu nelze upřít takřka mooreovskou zábavnost, především ve scénkách, kdy Bystřičan převlečený do kostýmu obřího cigára zpovídá nechtěně vtipné české politiky především z pravého politického spektra, pro něž je takzvaná individuální svoboda (a tím i bezbřehá svoboda vlivu tabákového průmyslu) nade vše ostatní. Samotný paralelní příběh režiséra pokoušejícího se zbavit kuřácké závislosti ale nedodává filmu potřebnou nadstavbu a vyznívá spíše trapně a zdlouhavě.
Dál nic
Zločin pana Chytila (2014) byl natočen pro druhou řadu cyklu Český žurnál a opět se vztahuje k bémovské éře na pražském magistrátu. Tentokrát je ústřední postavou bývalý magistrátní úředník, jenž se stal obětním beránkem v nechvalně proslulé kauze Opencard. Výbušná látka je však pohřbena nepříliš invenčním zaměřením na jednu konkrétní postavu, jež sama o sobě zas tak zajímavá není, a o pozadí kauzy se v podstatě nic nového nedozvíme. Bystřičanovým zatím posledním počinem se stal celovečerní dokument Dál nic (2014). Jde o jeho dosud nejpoetičtější a nejfilosofičtější snímek, který se nicméně stále drží konkrétní společenské problematiky – vlivu budování mezinárodní dálnice na stav životního prostředí i životy občanů obecně. Oproti režisérovým předchozím titulům méně shromažďuje fakta a více zdůrazňuje esejistickou linii, což podtrhují zcela nebystřičanovsky vizuálně vypiplané záběry doprovázené klasickou hudbou, jakoby kontrastující s nepoeticky „betonářským“ tématem filmu.
Bystřičan jistě není bezchybným tvůrcem, jeho poslední celovečerní snímek lze bez rozpaků označit za vyzrálé dílo. Síla jeho tvorby však vždy spočívala (a doufejme, že i nadále bude spočívat) v důkladné a nijak vypočítavé reflexi naléhavých problémů, o kterých mainstreamová kulturněpolitická scéna stále nechce moc slyšet.
Autor je filmový publicista.