Festival dokumentárních filmů v Jihlavě dokázal zareagovat na aktuální mediálně vyhrocenou otázku migrace a nabídl několik zahraničních i domácích dokumentů s uprchlickou tematikou. Figurují mezi nimi minimalistické pozorovatelské snímky i konfrontačně laděné eseje.
Ačkoli se takzvaná uprchlická krize stala předmětem permanentní mediální hysterie teprve před pár měsíci, Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava dokázal už nyní zařadit do svého programu několik hotových i roztočených snímků, které se tomuto aktuálnímu tématu věnují. A to výrazně empatičtější optikou než mnohá bulvární i rádoby seriózní masmédia.
Observace a paměť
Zahraniční dokumenty se držely především observačních postupů sázejících na sílu samotného bezprostředního záznamu, který není opatřen rétorickým komentářem ani stylizován různými formálními prostředky. Zvláštní uznání poroty sekce Mezi moři si odnesl středometrážní snímek Abdul & Hamza (2015) srbského režiséra Marko Grby Singha, který sleduje osudy dvou somálských uprchlíků, nacházejících své dočasné působiště v nehostinném horském prostředí. Využívá k tomu syrových minimalistických formálních prostředků, díky nimž lépe vyniká situace obou protagonistů, kteří se sice do žádných větších problémů momentálně nedostávají, přesto však žijí v nejistotě z budoucnosti. Lampedusa v zimě (Lampedusa in Winter, 2015) devětadvacetiletého rakouského multiumělce Jakoba Brossmanna zachycuje situaci na ostrově Lampedusa, který se v poslední době stal díky své geografické poloze a státní přidruženosti k Itálii prakticky hlavním centrem migrace z afrického kontinentu do Evropy. Brossmann se na místo podíval v zimních měsících, kdy ostrov není středem zájmu médií, přestože i v tomto čase se zde odehrává řada dramatických událostí. Režisér se možná až příliš nechal unést pozicí pasivního pozorovatele místního dění, který stíhá zachytit jak osudy uprchlíků, tak situaci domorodých rybářů. Právě epizody s rybáři jsou vesměs zcela zbytečné a nevypovídají nic podstatného, snad kromě toho, že obyvatelé Lampedusy mají také své vlastní civilní problémy. Naopak výmluvné jsou výjevy občanů protestujících proti přijíždějícím uprchlickým lodím.
Z observační tendence, která v obou zmiňovaných snímcích možná až příliš doplácí na pomalé tempo, vyžadující velmi trpělivého a aktivního diváka, se vymyká film Flotel Europa (2015) v Dánsku žijícího a tvořícího rodáka ze Sarajeva Vladimíra Tomića, jenž v Jihlavě obdržel cenu za nejlepší dokumentární debut. Ten se vrací do situace na začátku devadesátých let, kdy se sám režisér stal uprchlíkem v důsledku jugoslávského válečného konfliktu. Režisér vzpomíná na pohnuté události prostřednictvím videozáznamů, které někdejší utečenci natočili. Tato metoda, obracející se do minulosti, tak umožňuje vidět současnou situaci v širších a podnětných souvislostech.
Strachy obyčejných lidí
Z českých zástupců bylo na uprchlické téma představeno několik snímků v sekci Work in Progress. Jde tedy o prozatím nedokončené pracovní materiály, které by samozřejmě nebylo poctivé kriticky hodnotit, přesto si s ohledem na své mediálně tolik probírané téma zaslouží alespoň drobnou zmínku. Apolena Rychlíková v této sekci představila svůj projekt s pracovním názvem Kolize – krize – solidarita aneb Efektivní komunity. V něm se zaměřuje především na činnost tuzemských aktivistů, kteří pomáhají přijíždějícím uprchlíkům, a suplují tak práci státních orgánů. Nechybějí ani výpovědi samotných migrantů, konfrontovaných s xenofobně naladěnou realitou české země. Ivo Bystřičan se v projektu Talafantův seznam pro změnu zaměřil na situaci v iráckém uprchlickém táboře, ve kterém se usadili křesťané prchající před Islámským státem.
Promítnut však byl také jeden již dokončený český dokument na dané téma. Studentka dokumentární tvorby na FAMU Kristýna Bartošová se na letošním festivalu uvedla svým celovečerním dokumentem Nebezpečný svět Rajka Dolečka (2015), v jehož stínu se ovšem neprávem ocitl její aktuální krátkometrážní esej s lapidárním názvem Nenávist (2015). Tato miniatura svou propracovanou experimentální formou a přitom mrazivě sdělným obsahem přináší snad nejpůsobivější výpověď k celé problematice, jakou bylo možné na jihlavském festivalu vidět. Bartošová poukazuje na krutost stávající situace drastickými obrazy zahynulých uprchlíků, které jsou ve filmu konfrontovány s nenávistnou deformovanou realitou sociálních sítí, kde dostávají prostor iracionální strachy takzvaných obyčejných lidí. Bartošové se tak na malém prostoru podařilo v hutné zkratce vyjádřit mnoho zásadního, aniž by propadala sklonu k sentimentálnímu zjednodušování věci.
Autor je filmový publicista.