minirecenze

Emmanuelle Arsanová

Emanuela. Lekce muže

Přeložil Zdeněk Abé

Argo, Praha 2014, 200 s.

Emanuela, kterou proslavila zejména herečka Sylvia Kristelová v titulní roli stejnojmenného erotického filmu, je nejslavnější hrdinkou erotické literatury a zároveň nedostižným masturbačním idolem z dob, kdy ještě neexistovala pornodatabáze nazývaná internet a erotické videokazety měly cenu zlata. V té šťastné době bylo nejsnazším způsobem ke stimulaci pubertálních fantazií začíst se do knihy, v níž dokonce nemusely být ani obrázky. Když srovnáme obal prvního vydání knihy z roku 1990 a poněkud lacině artovou fotku na obálce stávajícího vydání, je jasné, že se za těch pětadvacet let pár věcí změnilo – minimálně vyšlo pár módních erotických knih, jejichž obal se nová erotická řada Arga snaží evokovat. Kvalita textu je ovšem nesrovnatelná a na rozdíl od různých odstínů šedi, které jsou určené bezradným, ale o to více kreativním troglodytům, je tohle aspoň literatura. I když ne každého dokáže potěšit příběh požitkářského hledání sexuality ženy v prostředí znuděné koloniální smetánky, jež nemá na starosti nic jiného než sex, mluvení o sexu a přemýšlení o sexu. Příběh ani styl sice nepostrádají literární kvality, ovšem všechny postavy jsou příliš dokonalé na to, aby bylo možné s nimi sympatizovat. Ostatně vše celkem výstižně charakterizuje následující dialog: „,Na co myslíš, Marie­-Anno? Tváříš se tak vážně.‘ ,Myslím na banány,‘ řekla Marie­-Anna.“

Jan Gebrt

Mike Carey

Lucifer 6: Domy ticha

Přeložil Štěpán Kopřiva

Crew 2014, 144 s.

Šestým svazkem se komiksová série Lucifer přehoupla do druhé poloviny. Zároveň se dílem Domy ticha uzavírá jedna z dějových linií. Luciferova posádka se na lodi Naglfar dostává do jakéhosi předpeklí. Právě tady končí pouť mladičké Elaine Bellocové, jedné z klíčových postav ságy. Pro samotného Lucifera je to ale jen jedna ze zastávek na jeho pouti za úhlavním nepřítelem – Bohem. Careyho série, postavená především na biblických motivech, do sebe postupně vstřebává různé mytologické celky, vedle severských bardů se tu setkáváme i s postavami východoasijských mytologií. To vše je samozřejmě postmoderně zremixováno a zasazeno do kulis čtenáři povědomé, současné civilizace. Jednotlivé postavy mají své osudem vytyčené místo. Každého čeká jeho chvilka, kdy ukáže své přednosti. Carey chápe celou ságu jako šachovnici plnou jedinečných figur, přičemž pěšáci většinou končí jako oběti. Šachovnice se postupně pročišťuje a zůstávají na ní jen figury, které černý král využije v závěrečném šach­-matu proti králi bílému. S postupem hry však vidíme, že černá rozhodně není jen záporná a bílá zase neznačí jen nevinnost a dobro. Možná i pro tuto složitost se komiks při čtení trochu rozpadá. Orientaci v ději nepomáhá ani půlroční odstup mezi vydáním posledních svazků. Pro objasnění téhle partie bude po vydání posledního dílu nutné přehrát si ji celou znovu.

Jiří G. Růžička

Zuzana Búriková, Daniel Miller

Au­-pair

Přeložila Gisela Kubrichtová

SLON 2014, 267 s.

„Jaké to je, být au­-pair v západoevropském městě?“ ptali se autoři publikace s lakonickým názvem Au­-pair padesáti slovenských respondentek. Během ročního průběhu etnografického výzkumu, na jehož základě kniha vznikla, se zajímali nejen o práci dívek v rodinách, ale také o to, proč se mladé ženy staly au­-pair a jak toto rozhodnutí ovlivnilo jejich životní dráhy nebo jejich vnímání sebe samých. Fenomén au­-pair autoři knihy představují především v individuální rovině – jako zkušenost, zážitek a specifický přechodový rituál dívčího dospívání. Svět au­-pair je téměř výhradně ženský, to ale neznamená, že by téma mužů přestalo hrát významnou roli v jejich životech. Milostné vztahy totiž tvoří vedle společných večírků, nakupování a užívání si jiných lákadel velkoměsta velkou část jejich volnočasových aktivit. Mimoto se kniha věnuje vztahu au­-pair k hostitelským rodinám a nevyhýbá se ani ožehavým otázkám rozpaků, ponížení, vzájemných nedorozumění a nejistot. Na tato témata Búriková a Miller nahlížejí také prizmatem zaměstnavatelů a detailně popisují vzájemné interakce včetně narušování intimity „těch druhých“. Vtipně a srozumitelně napsaná odborná publikace zaujme nejen vědce z oblasti sociálních věd. Pro běžného čtenáře jde přinejmenším o zábavnou cestopisnou zprávu o každodenním životě „cizince v cizí domácnosti“.

Michal Kotík

Izzeldin Abuelaish

Nebudu nenávidět

Přeložila Martina Neradová

Tost 2014, 240 s.

O skutečném životě v Gaze a na Západním břehu Jordánu toho u nás nikdo moc neví. I proto je dobře, že v českém překladu vyšla kniha palestinského lékaře Izzeldina Abuelaishe, jenž většinu života prožil v uprchlickém táboře v Gaze a roky putoval za prací přes checkpointy do izraelských nemocnic, v nichž léčil Židy i Palestince. Abuelaish napsal knihu, která by zřejmě nikdy nevznikla, kdyby v operaci Lité olovo, již v roce 2009 spustila izraelská armáda, nepřišel o tři dcery a neteř. Autor, který v té době byl známým pacifistou, kupodivu nezahořkl a svou osobní tragédii použil k tomu, aby se v první řadě Izraelci a následně celý svět dozvěděli „pravdu o bolesti z vysídlení, o ponížení plynoucím z okupace, o dusivém pocitu, který způsobuje obléhání… A to proto, aby Palestinci a Izraelci jednou provždy nalezli způsob, jak spolu žít.“ Abuelaish nikdy nepřestal na svět pohlížet očima lékaře, který má především zmírňovat lidskou bolest, a nikdy se tudíž nezařadil mezi ty Palestince, kteří východisko podobně tragického osudu vcelku pochopitelně nalezli v roztáčení kol vzájemné nenávisti. Sám se černobílému vidění té či oné strany konfliktu vymyká. Jeho víra v mírové soužití působí na první pohled umanutě donkichotsky, ve skutečnosti je však především odmítnutím řešení, které znamená oboustranný terorismus. Podobný mírový realismus je ale – zvláště po nedávné izraelské operaci Ochranné ostří – v Gaze stále vzácnější.

Pavel Chodec

Děti

Deti

Režie Jaroslav Vojtek, SR, 2014, 100 min.

Premiéra v ČR 16. 10. 2014

Z trojice nových slovenských filmů, které společnost Artcam letos uvádí do české distribuce, určitě největší pozornost zasluhuje hraný debut dokumentaristy Jaroslava Vojtka. Povídkový snímek Děti, složený ze čtyř příběhů na téma vztahu rodičů a dětí a natočený podle scénáře Marka Leščáka, dlouholetého spolupracovníka Martina Šulíka, se totiž pokouší vnést do slovenské kinematografie sociální realismus. Přestože téma filmu je velmi obecné a směřuje spíš k žánru psychologických dramat, tvůrci se soustředí především na vykreslení toho, jak současné společenské poměry ovlivňují rodinné vztahy. I když ve většině případů jsou jádrem příběhu mezilidské vztahy jako takové, všechny povídky výrazně akcentují sociální problémy současného Slovenska. Převážná část postav pochází z chudých poměrů a film se natáčel v autentických prostředích, která ještě zdůrazňují jeho realismus. Spíš než Děti by se však Vojtkův film měl jmenovat Rodiče, protože většina povídek je vyprávěna perspektivou rodičů a na rodiče také padají veškerá dilemata, která plynou z konfliktů zápletky. Podobně jako česká Cesta ven i Děti především otevírají a přesvědčivě ztvárňují různé problémy, jež má společnost tendenci přehlížet. Většina z nich má přitom u nás stejnou podobu jako na Slovensku. V české distribuci tak film může tvořit potřebnou protiváhu únikové virtuální realitě, kterou nám zprostředkovávají typické mainstreamové české filmy.

Antonín Tesař

Česko­-německé hvězdy

Galerie Miroslava Kubíka, Litomyšl, 20. 9. – 29. 11. 2014

Litomyšl je město se vstřícným přístupem k současnému umění a architektuře. Letos zde proběhl třetí ročník Sympozia Litomyšl s ambiciózním názvem Česko­-německé hvězdy. Výstupem je výstava kurátorovaná Martinem Dostálem a Noemi Smolik. Čtyři čeští a tři němečtí současní umělci a umělkyně prezentují díla vzniklá z větší části během konání sympozia. S výjimkou videa Floriana Meisenberga se jedná o různé varianty práce s médiem malby. Vznik obrazů tematizuje Carola Ernst, jejíž gestické malby jsou umístěny v lehce dekadentním prostoru, v němž jsou patrné pozůstatky práce i stopy inspirace. Přímo s prostorem galerie pracuje také Marek Číhal, který přenesl jeden ze svých zdánlivě naivních expresivních obrazů z plátna na stěnu galerie. Hru s referencí k médiu malby představují obrazy Alice Nikitinové a koláže Matthiase Hesselbechera, a zčásti je přítomná i v některých malbách Jitky Mikulicové, která se ve vystavených dílech zaměřuje především na portrétní a alegorické zpodobňování. Lubomír Typlt ve svých ostře barevných obrazech zachycuje traumaticky působící výjevy z dětského světa. Výstava představuje reprezentativní přehlídku určitých současných přístupů k malbě, není ale vázaná žádným výraznějším tematickým konceptem a rovněž žádný z umělců ve výsledných dílech nijak nevykračuje ze svého svébytného stylu. Prodejní ceny obrazů, jež jsou v galerii na dotaz k nahlédnutí, svědčí o tom, že zúčastnění výstavu rozhodně nepodceňují.

Markéta Jonášová

Tereza Benešová & Ryba řvoucí

Trasy vlasů

4 + 4 dny v pohybu, Praha, premiéra 13. 10. 2014

Inscenace Trasy vlasů, pod jejímž konceptem je podepsána Tereza Benešová a celý kolektiv Ryba řvoucí, v souladu s předsevzetími této umělecké skupiny téměř rezignuje na předvádění jakéhokoli narativu. S vlasy a prostředky jejich úpravy – sušákem, skřipci, barevnými hřebeny – pracuje jako s vizuálními objekty, které v abstraktních situacích teprve dostávají jakýsi momentální význam. Protagonistky Anežka Kalivodová a Sofia Adamová jsou spíše průvodkyněmi po světě vlasové vizuality, přičemž každá má svou roli. Jedna s odborností, kterou ještě násobí lékařsky bílý plášť, pronáší encyklopedicky přesné poznatky a pouští dokumentární diapozitivy s chuchvalci vlasů, druhá tančí a poskakuje po scéně jako panenka na hraní. Kupodivu silnější složkou je složka hudební, nebo spíše zvuková, kterou měli na starost Michal Cáb a Filip Jakš. Zaujme živé nahrávání tónů a ruchů vydávaných na hřebeny a jejich pouštění ve smyčce, jež v danou chvíli evokuje cuchání. Hřebeny jako xylofon, hřebenový karetní souboj, mimozemský obličej vytvořený přes vlasy z hřebenů a skřipců, oblékání se do paruk, stíny hřebenů před meotarem – tato obrazová hravost na premiéře příliš nepřesvědčila a velké finále s taháním nekonečných vlasů loutky po scéně vyšlo rozpačitě naprázdno. Výstava ready­-made objektů, které vznikly v průběhu přípravy inscenace, ve výsledku možná působila intenzivněji než samotné představení.

Marta Svobodová

Paraneuro

Paraneurologic

CD, Polí5 2014

Česko­-finské trio Paraneuro tvoří Jarmo Sermilä (křídlovka, elektronika), Miroslav Posejpal (violoncello, elektronika) a Alex Švamberk (samply, perkuse, analogový syntezátor, hlas, elektronika). Skupina původně vznikla redukcí kvarteta Neuro, v němž trojici doplňoval pianista Emil Viklický. Hudebníci se na nahrávce ladně pohybují na pomezí ambientu, jazzu a abstraktní elektroniky. Posejpalovo violoncello zní v některých pasážích jako basa, jinde zase jako dronující smyčcový kvartet. Lahodné perkusivní zvuky Alexe Švamberka neudávají pevný rytmus, ale spíše přispívají ke zkoumavému zvuku sestavy. Trubka je v popředí celkového mixu – ostatní nástroje jako by tvořily pevný substrát pro výhonky dechových improvizací. Paraneuro míří do zvukových oblastí, které zkoumají například tuzemští IQ+1, ze zahraničních interpretů se ke srovnání nabízejí Toshinori Kondo nebo Erik Truffaz. Atmosféra alba se vyvíjí od zasněnějších poloh k bdělejším stavům a po vrcholu, ke kterému nahrávka dospěje zhruba v polovině, se hudba od nenásilných grooveů posouvá zpět ke kontemplativnějším náladám. Hudebníci nehrají sóla, ale spíše vytvářejí jakési sonické mraky, které se neustále splétají v jednolitý tvar. Pozoruhodný je také důvtipný, s obsahem desky korespondující cover art, založený na zvláštní interferenci černých a bílých vlnovek na hnědém podkladu. Přestože album shrnuje materiál nahraný letech 1998 až 2012, tedy v rozmezí čtrnácti let, působí homogenním dojmem.

Jan Sůsa