Bolest ve znakové řeči

Už od premiérového uvedení v Cannes obestřela snímek Kmen aura výjimečnosti. Stupňovala se s nadšenými doporučeními programového ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha a přetrvává i po zařazení díla do české kinodistribuce. Celovečerní debut dosud víceméně neznámého Ukrajince Myroslava Slabošpyckého, který sebevědomě přejímá, absorbuje a dále rozpracovává parametry vlastní spíše mediálním experimentům, událostí jednoduše je. Svým způsobem jeho status podtrhuje i fakt, že byl diváky i náročnějšími kritiky přijat velmi rozporuplně. Jedni padají před Kmenem naznak díky de facto nepopiratelné originalitě zpracování, druzí ji dle vlastních slov prohlédli a spatřili plytké a samoúčelné dílo. V každém případě se jedná o nesnadno interpretovatelný snímek, jehož hodnocení se vzpírá dnes tolik oblíbenému procentuálnímu známkování. Není totiž možné bez dílčích poznámek pod čarou přitakat jeho odpůrcům ani se přidat na stranu nadšenců skloňujících slova typu převrat a revoluce. Pravdu si totiž oba tábory bez větších potíží obhájí.

Odosobněný obraz všednosti

Diváky, kteří už měli možnost se seznámit se Slabošpyckého krátkometrážní tvorbou, musel Kmen překvapit o něco méně než ostatní. Už před čtyřmi lety tvůrce natočil jedenáctiminutový snímek Hluchota (Glukhota, 2010) – bez dialogů a formou jediného nepřerušeného záběru. Tehdy však význam znakové řeči ještě ustoupil do pozadí. U Kmene je naopak jednou ze stěžejních složek vyprávění, což ostatně trochu zbytečně anticipuje už úvodní upozornění. Rezignace na dialogy srozumitelné majoritní části publika s sebou nese zvýšenou pozornost při vnímání základních vlastností filmového obrazu.

Určitě není správné řadit film k reminiscencím kinematografie před nástupem zvuku typu oscarového The Artist (2001) nebo španělské Sněhurky (Blancanieves, 2012). Blíže má ke Křížové cestě (Kreuzweg, 2014), která letos soutěžila na berlínském festivalu, nebo k staršímu Škytu (Hukkle, 2002) Györgye Pálfiho. Ale i od nich se Kmen zásadním způsobem liší. Absence dialogů totiž v tomto případě neznamená potlačení komunikace mezi jednajícími postavami. Té snímek nabízí dostatek. Ačkoli je konečné vyznění předkládaných situací zřejmé, k dostatečné srozumitelnosti má bohužel daleko. Bez znalosti znakové řeči totiž není možné dostatečně uchopit detaily, které mají či měly by mít rozhodující vliv na často zkratkovité jednání zúčastněných. To poté zhusta trpí syndromem chtěné efektnosti, která ústředním sekvencím, potažmo příběhu jako celku ubírá na důvěryhodnosti.

Narativní strukturu svého debutu Slabošpyckyj rozdělil do nemnoha zřetelně ohraničených situací a využíváním velmi dlouhých záběrů se přiblížil současné rumunské kinematografii (především paralel ke slavným 4 měsícům, 3 týdnům a 2 dnům se nabízí několik). I jemu se daří držet pozornost ­prací s ­hloubkou pole a vyjadřovat těžce sdělitelné na úrovni několika obrazových plánů. V tomto ohledu jeho inspirace aktuálními trendy funguje. Složitější je to s aluzemi na svébytnou tvorbu Michaela Hanekeho, Gaspara Noého a dalších. Z odosobněného obrazu zdánlivé všednosti si totiž vypůjčil především sklouzávání k explikované brutalitě skutečnosti, která k přísně všední vizáži Kmene vytváří spíše nechtěný kontrapunkt.

Přitažlivost demolovaných údů

Vzhledem ke zvolené formě Slabošpyckyj ani nemohl jinak než vyprávět velmi zjednodušený příběh. Příchod hluchoněmého chlapce a jeho stoupání internátní hierarchií směrem k osudové lásce naplňuje klasickou šablonu výstavby antického dramatu, včetně patetického zdůrazňování jednotlivých vrcholů. Daleko nosnější je chápat Kmen coby audiovizuál­ní zprostředkování bezútěšné atmosféry. Je nasnadě, že zjitřené pocity v autorově podání tlačí slova do pozadí, ve kterém ztrácejí smysl.

Celkově se jedná o další z filmových příspěvků do linie poukazující na problémy generace, jež se mentálně pohybuje mezi pubertou a utkvělou představou o nutnosti co nejdříve dospět. Přímočará interpretace může při omlouvání série bizarností, jež se ve filmu odehrávají, vzít zavděk argumentem připomínajícím zemi, v níž snímek vznikl. Ale kmen neslyšících násilníků a prostitutek se nezabývá problémy svého sociálního prostředí, natožpak politickou situací ve své zemi, což dodává jejich osudům na obecnosti. Totéž platí i v případě ústředních hrdinů skandinávského filmu Lilya 4­Ever (2002), polských Sviněk (Świnki, 2009) nebo srbského Klipu (2012), tedy postav děl z různých národních kinematografií. Pouze autorce posledně jmenovaného snímku, Maje Milošové, se však podařilo rozvinout příběh o fyzickém i duševním prostituování, aniž by bylo namístě ji podezírat z přílišného důrazu na podbízivě efektní drastičnost. V podobných případech totiž není snadné neklesnout pod hranici, která leží mezi zobrazováním přehlížené skutečnosti a kontraproduktivní exploatací. Tomu se nejpozději v poslední čtvrtině svého filmu nevyhnul ani Slabošpyckyj. I on podléhá pokušení zvrácené přitažlivosti krve, bolesti a tupými předměty demolovaných údů. Přitom u Kmenu je také škoda, že zpočátku opatrně traktovanou myšlenku křehké pospolitosti sociálně vyloučené skupiny obyvatel nakonec rozmáčkne dopadnutí nočního stolku na hlavy spících spolužáků.

Neukočírovaná syntéza

Nabízí se srovnání s režisérovým předchozím krátkometrážním filmem Jaderný odpad (Jaderni vidchody, 2012), zasmušilou etudou ze života manželů zaměstnaných v Černobylu. Na pohled nepříjemná, upoceně robotická soulož také stojí částečně mimo strohý popis života ve stínu radioaktivní katastrofy. Patiny pouhé atrakce ji však zbaví následné ženino jednání vedené touhou po těhotenství, jehož (ne)možnost získává na významu právě v důsledku časoprostorového ukotvení. O to více překvapí, že se čtyřicetiletý autor na ploše celovečerního filmu víceméně nepokusil o nástin dalšího rozměru na odiv vystavených krutostí. Namísto toho vrší jednu na druhou, čímž jim značně ubírá na výpovědní hodnotě.

Na Kmeni je téměř po celou dobu patrné, že jeho tvůrce si byl od začátku dobře vědom možností, které se před ním díky prvotnímu „nápadu“ otevírají. Ani tak se nedokázal vyvarovat rizik, která jsou s pozicí ­začátečníka pevně spjata. Výtky za přejímání postupů dobře známých z děl o generaci zkušenějších filmařů jsou s kinematografií pevně spjaty od jejího začátku. A přitom na něm není nic odsouzeníhodného. Slabošpyckyj ale chtěl z látky dostat příliš mnoho. Neukočíroval snahu o syntézu moderních vln i solitérů bez nutnosti přímého odkazování. Takováto eklektičnost sice může znamenat příslib do budoucna, debut samotný však zastiňuje podezření z přecenění vlastních schopností.

Navzdory tomu, že nad rámec novátorské formy nenabízí téměř nic, nelze popřít, že Kmen představuje jeden z vrcholů letošní festivalové sezony. Navíc ji dozajista přežije.

Autor je filmový publicista.