Rumunský režisér Corneliu Porumboiu loni v Cannes v sekci Un certain regard uvedl snímek Poklad a získal za něj cenu Prix un certain talent. Příběh o dvou sousedech, kteří hledají ukrytý poklad, důmyslně dekonstruuje žánr situační komedie.
Filmům Cornelia Porumboia, v posledních letech nejaktivnějšího z předních reprezentantů takzvané rumunské nové vlny, mnozí kritikové vytýkají přílišnou jednotvárnost. Do určité míry je pravda, že jeho dosavadní tvorba se točí v pomyslném kruhu ustálených témat. Jenže ta se sama o sobě nesporně vyvíjejí díky zasazování podobných motivů do odlišných kontextů. Tak je tomu i v případě Pokladu, v Cannes oceněné tragikomické historky o odvěkém sporu výhod bohatství a chudoby, doprovázeném skřípáním detektoru kovů.
Absurdita s neměnnou tváří
Porumboiův nejdelší a pro mnohé vrcholný snímek Policejní, adj. (Polițist, adjektiv, 2009) proslul zejména jako do krajnosti dovedená dekonstrukce kriminálního žánru evropského střihu. Sledování stejnou měrou nekonečné, mravenčí i zbytečné práce mladého vyšetřovatele by se dalo označit za systematicky a sebevědomě antidivácký zážitek. Poklad z tohoto srovnání vychází téměř jako úlitba artového tvůrce masovému publiku – zřejmě proto, že distributoři kladou do popředí lehce komediální nádech příběhu i jeho ztvárnění. Ve skutečnosti se ale jedná o žánrovou hru srovnatelně radikální, jako tomu bylo ve zmíněné Porumboiově banalizaci policejní práce.
Pokud Poklad žánrové konvence přímo nebourá, pak zažitá pravidla situační komedie aspoň obchází, a to především na dvou rovinách. Ta první spočívá ve stavbě vyprávění. Aniž by se totiž vzdal nečekaného vyústění, končí Porumboiu přibližně ve chvíli, kdy jiná dobrodružná putování za vytouženým bohatstvím začínají. Sociální i obecná realita snímku tak působí bolestněji. Ještě výrazněji je režisérova cesta mimo konsenzus patrná v práci s postavami. Jejich mimiku a okamžité emocionální rozpoložení téměř anuloval. Neměnný výraz ve tvářích navzdory aktuální herecké akci jde ostře proti diváckým očekáváním. Ať jsou pronášené repliky sebevyhrocenější nebo reagují na zcela absurdní jednání názorového oponenta, jejich dramatičnost pramení výhradně ze závažnosti deklamovaných slov. O to osobnějším dojmem pak působí čtení Pokladu jako dalšího z Porumboiových autobiografických traktátů.
Live is Life
Costi a Adrian nejsou ani zdaleka Porumboiovi první hrdinové, kteří se ze všech sil snaží přesměrovat svou životní pouť do výhodnějších kolejí. Bylo tomu tak mimo jiné už v krátkometrážních filmech Pe aripile vinului (Odváto vínem, 2002), Cesta do města (Călătorie la oraș, 2003) i v jednoznačně pojmenovaném Liviově snu (Visul lui Liviu, 2004). Nedostatečně situovaní sousedé z Pokladu chtějí ze všech hrdinů Porumboiových filmů získat nejvíc, a také jako první uspějí. Vykonstruovanost šťastného konce, ironicky podkresleného říznou coververzí osmdesátkové odrhovačky, ovšem s ohledem na osudy dřívějších alter eg hlavních postav získává ještě kyselejší pachuť.
Těžce definovatelný smutek ostatně provází celé vyprávění. I tentokrát vychází z deziluze spjaté s vývojem Rumunska v době po pádu Ceaușescova kultu osobnosti. Tato deziluze sice už dávno nestojí v centru příběhu, jako tomu bylo u režisérova celovečerního debutu 12:08 Na východ od Bukurešti (A fost sau na fost?, 2006), přesto ji lze označit za všudypřítomnou, ať už je to zásluhou smířených vzpomínek na minulost vlastní i svého okolí nebo v důsledku odporu k moderní obdobě porevolučního přechodu ke kapitalismu. Za takových okolností vlastně ani nepřekvapí, že je hodnota pokladu daná pouze historickými souvislostmi. Znovu tak vytane na mysli stěžejní poznatek nejstaršího účastníka talk show z Porumboiovy celovečerní prvotiny, který srovnává poslední dva režimy pouze na základě množství napadaného sněhu.
Bezradnost obyvatel postsocialistické Evropy se v Pokladu projevuje také v souvislosti s bezmála filosoficky nazíranou otázkou hledání důvěryhodné životní opory. Tou se rezignovaným mužům středního věku stává vlastně kdokoli, kdo vystupuje z pozice autority. Může se jednat o nadřízeného v zaměstnání, bankovní úředníky licitující s výší procent při sjednávání půjčky nebo odborníka na průzkum půdy. Zakořeněná potřeba neomylného ukazatele jediného správného směru vede kroky zástupců generace, která měla být tou první zcela svobodnou. Ale co: „Live is Life.“ Málokterý současný režisér dokáže s tak prostinkým heslem podnětně pracovat na tolika úrovních jako Corneliu Porumboiu.
Autor je filmový publicista.
Poklad (Comoara). Rumunsko, Francie, 2015, 89 minut. Režie a scénář Corneliu Porumboiu, kamera Tudor Mircea, střih Roxana Szel, hrají Cuzin Toma, Adrian Purcarescu, Corneliu Cozmei, Cristina Toma ad. Premiéra v ČR 4. 2. 2015.