minirecenze

Ladislava Chateau

Vlak do Výmaru

Host 2013, 440 s.

Ladislava Chateau se na stránkách Vlaku do Výmaru pokouší přiblížit nezprostředkovatelné. Na základě historických faktů oživuje atmosféru válečné Francie a situaci na francouzské kulturní scéně. Zabývá se palčivým tématem: kolaborací elitní společenské skupiny, francouzských literátů, kteří jako nejpočetnější delegace v říjnu 1941 dorazili do Berlína, aby se zúčastnili Goebbelsovy monstrózní propagandistické akce, sjezdu Sdružení evropských spisovatelů, a kteří přispívali do antisemitských časopisů a podíleli se na neslavných osudech slavných pařížských budov. Chateau si od historických událostí nedrží odstup, hodnotí, glosuje a přemítá, nechává domy vyprávět. Zvažuje, co může dát minulá doba dnešku a jak na činy lidí, kteří k nám samotným nemají vůbec daleko, vlastně pohlížet. S despektem? Se zlobou, zhnusením či strachem? S vědeckým odstupem? Všechny varianty se v knize stýkají. Sama Chateau svou práci nazvala „esejistickým textem“. Kniha se štěpí do několika poloh a žánrů: strohý dokumentární styl se střetává se soudobými literárními texty, s autorčinými drobnými postřehy a někdy až příliš emotivními osobními vklady. Vlak do Výmaru není primárně literárně historickým dílem; je metaforou viny, slabosti i strachu těch, kteří před dějinami a zvláště před sebou samými neobstáli. Kniha tak čtenáře nenápadně varuje: „Bacil moru nikdy úplně nezaniká.“

Tereza Šnellerová

Brad Stone

Globální samoobsluha. Jeff Bezos a věk Amazonu

Přeložil Tomáš Jeník

Práh 2014, 408 s.

Pokud jste se někdy pídili po informacích o americké společnosti Amazon nebo jejím šéfovi Jeffu Bezosovi, zcela jistě jste na monografii Brada Stonea narazili. Tento americký novinář se aktivitám „globální samoobsluhy“ věnuje dlouhodobě, a tak zřejmě dospěl do bodu, kdy bylo potřeba načerpané informace zúročit ještě trochu jinak. Není pochyb, že mu Bezos nabídl velkorysé podmínky – díky dovedně nastaveným algoritmům e­-shopu nemohl zákazník Amazonu tento titul minout. Aby taky ne, když je kniha ke generálnímu řediteli tak vstřícná. Příběh ambiciózního a talentovaného, leč sociální inteligencí nevybaveného muže začínáme sledovat na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy Bezos působil coby finanční analytik fondu DESCO, jednoho z pionýrů vysokofrekvenčního obchodování na burze ve Wall Street. Bezos však již od začátku devadesátých přemýšlel o svém vlastním byznysu: kapitál a potřebné známosti k tomu měl. To, co se prezentuje jako neuvěřitelný úspěch selfmademana, má od počátku znatelné trhliny. Přestože je Stone k Bezosovi velmi vlídný, mezi řádky vystupují jeho rysy, které jsou charakteristické pro obchodní praktiky Amazonu. Tvrdý šéf od zaměstnanců očekává ty nejlepší výkony: řadové dělníky podrobuje rozsáhlé šikaně, aby dosáhl co největší efektivity podniku a eliminoval chyby. Za fenomenálním úspěchem „start­-upu ze Seattlu“ tedy stojí především dobře známé praktiky řetězců typu Walmart nebo K­-Mart, jakkoli to Jeff Bezos zřejmě vnímá trochu jinak.

Jan Bělíček

Martin Hájek

Čtenář a stroj. Vybrané metody sociálněvědní analýzy textů

Sociologické nakladatelství – SLON 2014, 226 s.

Spojení pompézního titulu se střízlivým podtitulem vyvolává očekávání buď praktické metodologické příručky, anebo epistemologické kontemplace. Případně obojího zároveň. Autor vykládá a vtipně ilustruje obsahovou, diskursní a narativní analýzu – a svůj důvtip dovádí do krajnosti snad parodickou vsuvkou, když čtenáři vysvětluje princip Googlu. Kromě toho vznáší otázky, které mnohé sociologické a mediologické návody pomíjejí: Tkví pravdivost a sociologická relevance narativního textu v jeho fakticitě, nebo v autentickém zprostředkování zkušenosti? Jak pracovat se skutečností, že analýza textu jeho obsah neodhaluje, ale vytváří? Chybí však adekvátní závěr, kde by mohlo dojít k zamyšlení nad rozdíly čtenáře a stroje, vyplývajícími z jejich odlišné podstaty (již ostatně autor důsledně nerozeznává, neboť oba mimoděk nazývá „aktéry“). Přesto z knihy nejednoznačného žánru vyvstávají jak nevyhnutelný redukcionismus stroje, tak i tělesné limity člověka. Text ale obsahuje i další nedokončená spojení: lze tvrdit, že existuje jasná hranice hermeneutického a analytického přístupu k textu, formovaná schopností ho kontextualizovat? Opravdu by sociologové neměli spekulovat? A proč ten náznak digitálního hujerství, nejnovější to variace instrumentální racionality? „Do budoucna bude pravděpodobně možné, aby stroj textu porozuměl,“ píše autor a definuje „porozumění“ jako vytváření představ. Doufejme, že stroje nikdy vlastní představy mít nebudou.

Johana Kotišová

Niklas Luhmann

Realita masmédií

Přeložila Katrin Vodrážková

Academia 2014, 144 s.

„To, co víme o naší společnosti, tedy o světě, ve kterém žijeme, se dozvídáme z velké části prostřednictvím masmédií. (…) Na druhé straně víme o médiích tolik, že těmto zdrojům nemůžeme důvěřovat.“ Přibližně tak vymezuje sociolog Niklas Luhmann pole zájmu publikace Realita masmédií. Ptá se, jakou roli masmédia přesně hrají v procesu konstrukce sociální reality. Zahrnuje do nich veškeré společenské instituce, které slouží k šíření informací technickými prostředky (knihy, noviny, rozhlasové a televizní vysílání), a masové šíření elektronických „kopií“ všeho druhu (fenomén webu autor nereflektuje – zemřel roku 1998). Luhmann masová média nehodnotí a nekritizuje. Namísto toho předkládá elegantní systémovou teorii masmediální komunikace. Na ni, zcela v duchu své teorie sociálních systémů, nenahlíží jen jako na akt šíření občanského uvědomění, politických obsahů či integračních sociálních norem, ale také jako na systém technických kódů – programů komunikace, který se sám od sebe organizuje a udržuje bez ohledu na „vnější“ požadavky objektivnosti, znalosti či pravdivosti. Realita masmédií je bazálním kognitivním systémem modernity, jehož prostřednictvím společnost konstruuje iluzi své vlastní skutečnosti. I když od původního vydání uplynulo již dvacet let, jde stále o jeden z klíčových historických pohledů na masová média a zcela jistě stojí za to se s ním seznámit i opožděně.

Michal Kotík

K oblakům vzhlížíme

Režie Martin Dušek, ČR, 2014, 66 min.

Premiéra v ČR 4. 11. 2014

Vítězný film MFDF Jihlava, K oblakům vzhlížíme od Martina Duška, který se do omezené kinodistribuce dostává jako součást kolekce Česká radost v českých kinech, provází pověst snímku z horečnatého prostředí tuningářské komunity. Jeho zaměření je ale ve skutečnosti mnohem méně prvoplánově atraktivní. Mladý protagonista Ráďa se sice k tuningářům počítá, jde ale spíš o další z jeho nenaplněných životních ambicí. K nim patří třeba snaha dostat práci v některém z místních skladů, kvůli čemuž se naučil řídit vysokozdvižný vozík, nebo schopnost si získanou práci alespoň chvíli udržet. Jeho přítelkyně je svobodná matka, která pracuje jako uklízečka v německém hotelu za nízký plat. Matka mu vyčítá, že vkládá všechny peníze do vylepšování svého auta, které ale stejně nemá příliš šancí na tuningářských srazích vyhrát. Dušek zprostředkovává spíš bezútěšný pohled do života mladíka ze severních Čech, patřícího k vrstvě mladých dospělých, jimž společnost nenabízí příliš pozitivní perspektivu. Jeho observační metoda, která záměrně vypouští řadu událostí Ráďova života, abychom se o nich dozvídali až zpětně z různých náznaků, ještě umocňuje dojem, že protagonistův život se vlastně příliš nemění. Snímek navíc sestává z dlouhých a pečlivě komponovaných celkových záběrů, jež nás stavějí do pozice distancovaného pozorovatele. V tom také navazuje na vítězné snímky předchozích dvou ročníků jihlavského festivalu, totiž na Pevnost Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské a Velkou noc Petra Hátleho.

Antonín Tesař

Loulou Cherinet

Jam Tomorrow

Tranzitdisplay, Praha, 30. 9. – 9. 11. 2014

Loulou Cherinet je umělkyně s mezinárodním renomé a současně výstavní „nomád“. Koneckonců i původem je napůl Švédka a napůl Etiopanka. Její práce byla vystavena na přehlídkách po celém světě, mimo jiné na bienále v São Paulu nebo v Benátkách. Aktuálně můžeme její tvorbu vidět i v pražské galerii Tranzitdisplay, s jejímiž kurátory umělkyně spolupracovala už na Manifestě 8, kterou pořádala síť tranzit. Na výstavě Jam Tomorrow je prezentováno jedenáct videofilmů, přičemž jde o průřez tvorbou z různých období. Jedná se tedy o jakousi mikroretrospektivu, některá díla jsou ale aktualizována přímo pro tuto příležitost. Působivost většiny videí je postavená na přítomnosti lidské tváře a na nejistotě diváka ohledně jejich autentičnosti. V Magical Transformation of the World například vidíme několik žen se silným emocionálním pnutím – od smíchu k pláči, aniž by byla zřejmá příčina jejich stavů. Ve White Woman si skupinka černochů vypráví o zkušenostech s běloškami a jejich individuální výpovědi nakonec splynou v jednu spolu se závratným pohybem kamery. Styčným bodem jednotlivých videí je motiv mezilidské komunikace, který se promítá i do samotné instalace. Jako by se jedna projekce obracela k další a ta jí zase pohled opětovala. Téměř jistě výstava vtáhne do svých mikropříběhů i diváky. Ti z nich, kteří chodí do Tranzitdisplay pravidelně, budou mít zřejmě za to, že jde o jednu z vrcholných událostí letošního roku.

Tereza Jindrová

Tlaotlon / Střed Světa

S/T

MC, Baba Vanga 2014

Pražský label Baba Vanga na sebe stihl za krátkou dobu své existence strhnout pozornost české i evropské experimentálně elektronické scény – nedávno například kazetou mexické hudebnice Laury Luny. Split Tlaotlon / Střed Světa je v pořadí již sedmým titulem tohoto progresivního minivydavatelství a vychází tradičně na kazetě. Zatímco debut Laury Luny s názvem Isolarios byl koncipován, jak napovídá název nahrávky, spíše jako hudba uzavírající se sama do sebe, novozélandský tvůrce Tlaotlon i český projekt Střed Světa pojali své příspěvky naprosto opačným způsobem. Jejich skladby prorůstají prostorem jako zběsilý pohyb. Tlaotlon tká svoji pavučinu digitální psychedelie v rytmu vzdáleně inspirovaném detroitským technem. Pokud by někdo chtěl zvukem vyjádřit svět subatomárních částic, může použít Tlaotlonův materiál. Střed Světa je zcela unikátní projekt, který těžko nachází srovnání nejen na lokální, ale i na světové scéně. Jeho hudba se podobá grafickým kolážím, které hudebník vystavuje na svém tumblr účtu s názvem Majetek. Obal kazety je mimochodem taktéž jeho práce. Úlomky nepodstatných částí většího a smysluplného celku se v jeho zvukové tvorbě skládají zvláštním způsobem – vystupují na povrch a zase mizí jakoby v proudu vědomí. Máloco je tak nestabilní, a přitom kompaktní jako zvuk, který Střed Světa vytváří. Celá kazeta pak působí jako jakási sonda do podvědomí. Tato hudba je živelná, chaotická a nestálá.

Ondřej Bělíček

George Tabori

Bílý muž a Rudá tvář

Komorní scéna Aréna, Ostrava, premiéra 25. 10. 2014, psáno z reprízy 29. 10. 2014

Setkají se na prérii Žid a Indián. A Žid říká Indiánovi: „Kdo je na tom hůř?“ Překvapivě nejde o začátek vtipu, ale námět divadelní hry. Ostravská Aréna se v rámci letošní sezony pustila po Jubileu i do další hry Georga Taboriho – Bílý muž a Rudá tvář. Čekáte­-li sentimentální drama o dvou skupinách lidstva, které v dějinách stíhala utrpení a příkoří, jste na omylu. Tabori, sám maďarský Žid, totiž ani jednu stranu nešetří. Stejně jako Jubileum i tento, slovy autora, židovský western režíroval André Hübner­-Ochodlo. K westernu odkazuje například tím, že dialog mezi Židem (Pavel Cisovský) a Indiánem (Petr Panzenberger) ztvárňuje jako slovní přestřelku, při které létají vzduchem imaginární kulky. Panzenberger jako němá Rudá tvář předvádí vynikající práci s mimikou i gestikou. Důležitou roli hraje i Židova postižená dcera Ruth. Byť má její představitelka Pavla Dostálová nejméně prostoru k vyjádření slovy, strhává na sebe na scéně (tři stěny se zobrazením prérie a ostnaté dráty ve tvaru židovské hvězdy nad jevištěm) právem téměř veškerou pozornost, a to především svými k dokonalosti dovedenými spastickými tiky. Komorní scéna Aréna opět ukázala, že si troufá i na nesnadná a stále aktuální témata. Nečekejte však, že se vám na otázku, zda je na tom hůř Indián, který v podstatě není Indiánem, či Žid, který už není Židem, dostane jasné odpovědi.

Barbora Křížová