minirecenze

John Wray

Spodek

Přeložil Petr Eliáš

Plus 2013, 293 s.

Román Spodek nabízí čtenářům příležitost strávit jeden den v kůži paranoidního schizofrenika Willa. Nicméně jeden den věnovaný této knize je možná až příliš. Ústřední téma je samo o sobě přitažlivé, budí očekávání, jak se autor vyrovná s pozměněnými poznávacími a vnímacími schopnostmi hlavního hrdiny, zda podle něčeho poznáme, že protagonista trpí psychickou chorobou, a jakou autor zvolí vypravěčskou perspektivu. Nicméně vlastní realizace za očekáváním pokulhává a brzy čtenáře dokonale otráví. Po pročtení několika úvodních kapitol si zvykneme na autorský styl i strohou er­-formu a přizpůsobíme se Willovu vnímání reality. Fiktivní pohyb na hranici „jiné“ skutečnosti a vyfabulovaná zkušenost schizofrenního života tak zanedlouho zevšední a přestává překvapovat. Dále už následuje jen nuda, vtělená do nekonečného honu na hlavního hrdinu, šestnáctiletého kluka, který z vlastního přesvědčení přestal brát léky, utekl z léčení a touží svým zvráceným způsobem zachránit svět. Ale i tato mise – a s ní také počáteční dynamika příběhu, daná střídáním dvou paralelních dějových linií, totiž Willova útěku a policejního pátrání po něm – se brzy omrzí. Už v první třetině knihy je jasné, že příběh nemůže dopadnout jinak, než jak skutečně dopadne, a že neskončí nikde jinde než v metru. V síti tunelů a nástupišť se Will cítí bezpečně a právě zde se potkává se skutečnými lidmi i halucinovanými obyvateli temných, ale přesto zabydlených míst.

Tereza Šnellerová

Nathan Englander

O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové

Přeložili Petr Fantys a Dominika Křesťanová

Paseka 2014, 232 s.

Povídková kniha Nathana Englandera, amerického finalisty Pulitzerovy ceny, sestává z osmi krátkých próz. Autor v ní využívá svých zkušeností z ortodoxní židovské komunity v New Yorku, ale i ze svého života v Izraeli, a postavy jeho příběhů se tak střídavě objevují v americkém a izraelském prostředí. Vykresluje skrze ně dějiny židovského národa i to, jaký vliv mají na pobývání Židů v současném světě. Složité hledání vlastní identity a vztah náboženství ke každodenní existenci autor v každém příběhu uchopuje z jiné perspektivy a demonstruje na odlišné židovské generaci. Využívá přitom různých stylů: od klasické ich­-formy po strohé bodové výčty. Nechybí ani osobitý humor. Povídky se obejdou bez edukativních pasáží ze židovské historie a skrze konkrétní příběhy lidí postižených holocaustem, izraelsko­-palestinskými válkami či obyčejným rasismem věrohodně promlouvají o osudech tohoto etnika. Nejedná se však o knihu o Židech pro Židy – svým provokativním stylem a černým humorem osloví leckterého čtenáře. Englander se vyhýbá morálním soudům a chování postav nijak nehodnotí. Jejich vnitřní pochody i vzájemné konflikty jsou ztvárněny velmi realisticky a umožňují čtenáři, aby sám posoudil, jestli je dané jednání morální či nemorální. Historie sice tvoří příběhům pouhý kontext, na druhé straně ale dějiny vytvářejí jednotlivci – a právě o ně v povídkách jde.

Barbora Štenclová

Jiří Pešek a kolektiv

Napříč kontinentem soudobých dějin

Argo 2014, 336 s.

Kolektivní monografie autorů působících na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy sleduje produkci a východiska evropské historiografie soudobých dějin „po konci studené války“ v jednotlivých, národně definovaných rámcích. Studie postupují formou bibliografické rešerše vázané na roky 1989, 1995, 2000 a 2005, analýzu doplňují konkrétnějšími tématy a zaměřují se na specifická historiografická periodika či třeba na dějiny medicíny. Závěry tohoto kvantitativně orientovaného výzkumu nás však příliš nenadchnou. Množství odborné literatury k soudobým dějinám prakticky všude roste a v určitých oblastech autoři nacházejí i zvyšující se míru sebereflexe oboru. I přes „internacionální rétoriku“ lze najít mezi jednotlivými národními kontexty podstatné předěly, ať už z hlediska obsahu nebo i samotného chápání historie. Nicméně zájem o samotné politické dějiny celkově upadá – aktuálně vede spíše kulturní a částečně také sociálně orientovaná historiografie. Zdaleka nejzajímavější částí knihy zůstává srovnání jednotlivých východisek, která podmiňují různá pojetí soudobých dějin. Bohužel i zde chybí autorům jakákoli snaha své výstupy konfrontovat nebo zasadit do kontextu a rozvést. Kniha je tak modelovým příkladem současné akademické produkce vznikající pod vlivem Rejstříku informací o výsledcích. Proto je ostatně „žánr“ kolektivní monografie pro dnešek tak typický. Přesto publikace obsahuje i kvalitní příspěvky, které pomáhají vytvořit si určitý přehled o zkoumání evropských soudobých dějin.

Václav Janoščík

Radomír Socha, Alexandr Jegorov

Encyklopedie léčivých hub

Academia 2014, 768 s.

Po loňském vydání monumentálního mykologického díla, totiž Přehledu hub střední Evropy, přináší nakladatelství Academia další objemnou publikaci věnovanou houbám. V tomto případě se autoři zaměřují na jejich léčivé účinky. Ty jsou ve východních kulturách známé již tisíce let. V knize se dozvíte, že skoro ve všech houbách, včetně těch nejedlých nebo dokonce jedovatých, se nacházejí látky, které se dají využít pro léčbu, ať už jde o vzácné typy sacharidů, antioxidanty, látky protirakovinné nebo antibakteriální. Kniha je rozdělena do několika částí. V úvodní pasáži se autoři věnují historii využití hub nebo tomu, kde rostou. Pomoci lidem s konkrétními problémy může kapitola, v níž jsou druhy seskupeny podle svých léčivých účinků. Větší část publikace pak zabírá samotná encyklopedie. Kromě fotografie a určovacích znaků tu najdete právě i výčet obsažených léčivých látek. Pro běžné houbaře nechybí zmínka o možných záměnách a kuchyňském využití. Encyklopedie je rozčleněna na houby jedlé, nejedlé a jedovaté, navíc je u každého jednotlivého druhu znázorněn jakýsi semafor, který ukazuje, do jaké míry jsou látky v houbě zmapovány, případně zda se již využívají v praxi. Encyklopedie není určena svátečním houbařům, kteří sbírají to, co je naučili sbírat rodiče, ale spíš těm, kteří s houbami rádi experimentují. Nebo těm, kdo se o nich prostě chtějí dozvědět víc.

Jiří G. Růžička

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

20,000 Days on Earth

Režie Iain Forsyth, Jane Pollardová, Velká Británie, 2014, 96 min.

Premiéra v ČR 9. 10. 2014

Fiktivní dokument věnovaný Nicku Caveovi je koncipován velkoryse. Nejde o portrét, spíš o jakési virtuální mauzoleum, ceremonii stvrzující kult. Cave se během jednoho smyšleně­-reálného dne vyzpovídá psychoanalytikovi, v přízračných scénách si promluví se ztuhlým Blixou Bargeldem a vysmátou Kylií Minogue a navštíví svůj archiv, jehož dvěma vděčným zaměstnancům pomůže objasnit pár detailů z doby, kdy o svém muzeu teprve snil. Celek působí, jako by zpěvák prožíval jakýsi život po životě – v kulisách své slávy se pohybuje jako hologram či animace sebe sama. Napoví už první scéna po úvodní titulkové sekvenci, během níž se jako kalendář v rychlém střihu protočí předchozích 19 999 dní Caveovy existence načrtnuté sledem koncertních záběrů. Tím život rockera končí a s dvacetitisícím ránem se probouzíme rovnou do mýtu. Velký den začíná pohledem na budík, který se vzápětí rozdrnčí. Od této chvíle není pochyb, že si film bude zahrávat s kýčem. Když pak celkový záběr ozřejmí, že se nacházíme v ložnici, kterou už známe z obalu posledního alba The Bad Seeds, jsme v pasti. V tomto soukromí není co objevovat. Cave jezdí svou limuzínou sem a tam jako ve snu, interiéry jsou plné fotek a vintage dekorací, písničky hotové, peníze na účtu, publikum natěšené a zpěvák splývá se svou teatrální uhrančivostí. Obsahem je to mýtus, zpracováním kýč a žánrově snímek připomíná reklamu na doživotní pojistku pro rockery, kteří to zvládli.

Billy Shake jr.

Frank

Režie Lenny Abrahamson, Irsko, 2014, 95 min.

Premiéra v ČR 6. 11. 2014

Irská komedie Frank měla příznačně světovou premiéru na festivalu v Sundance, který je spojován s tradicí amerického nezávislého filmu. Trpí totiž stejnými problémy, které jsou pro současnou americkou kinematografii s nálepkou indie typické. Tváří se, že předkládá alternativu vůči komerční žánrové tvorbě, ale ve skutečnosti předvádí jen podbízivou hru na jinakost, která je přístupná všem, protože nic doopravdy alternativního nenabízí. Frank vypráví o mladíkovi, který touží prorazit v hudebním průmyslu a narazí na bizarní kapelu složenou z outsiderů a mentálně postižených. Vede ji muž, který stále nosí na hlavě obrovskou kulatou papírovou masku. Image Franka je okopírovaná od Franka Sidebottoma, frontmana britské rockové skupiny The Freshies, což sice tvůrci přiznávají, na druhé straně ale filmový Frank nemá se Sidebottomem kromě své masky prakticky nic společného. Celý film jako by se skládal z podobných nedotažených náznaků různých motivů a témat, která nejsou nijak rozvedena. Je možné ho vykládat mnoha způsoby, ale žádným důsledně. I vršení podivnůstek je v Abrahamsonově filmu především podbízivé a vyznívá jako chatrná snaha omluvit, že snímek není ničím víc než kompilací nefunkčních krátkodechých nápadů – mezi ty lze ostatně započítat i obsazení Michaela Fassbendera do titulní role, ve které herci není téměř celý film vidět obličej. Iritující snahu podsunout divákům zdání vlastní hlubokomyslnosti podtrhuje závěrečná píseň s příznačně vemlouvavým refrénem „I Love You All“.

Antonín Tesař

Cosima von Bonin

Hippies use side door. The year 2014 has lost the plot

Mumok, Vídeň, 4. 10. 2014 – 18. 1. 2015

Oranžový ráček poustevníček, strakatý pes, černý králík, pestrobarevná chobotnice… Veliká plyšová zvířata – to je asi první asociace se jménem umělkyně Cosimy von Bonin. Také brožura vydaná k její aktuální výstavě v Mumoku se snaží divákovi přiblížit „skryté významy“ prostřednictvím interpretace jednotlivých figurek. Jejich zplihlé pózy jsou vykládány jako příznak rezignace a oslava lenosti. Proč ne. Soustředit se ale příliš na jednotlivosti znamená ochudit se o dojem celku. Od malby, fotografie a sochařství se umělkyně postupně dopracovala k složitým instalacím a k pojetí výstavy jako nedělitelného komplexu. Při procházení výstavními sály je divák konfrontován nejen s množstvím objektů z textilu, lepenky a podobně, ale také s televizemi a reproduktory, pod nimiž může poslouchat elektronickou hudbu složenou přímo pro von Bonin. Divácký zážitek se asi nejvíc podobá surfování na internetu a stavu roztříštěné pozornosti s mnoha otevřenými okny na obrazovce počítače. „Život“ na internetu je pak explicitně ironizován mimořádně vtipným videem travestitů Die 3 Ypsilons, s nimiž autorka dlouhodobě spolupracuje, stejně jako s několika hudebními skupinami. Záměrně tak rozmělňuje vlastní autorství a říká: „I am many.“ Dílo této zasloužilé umělkyně bychom mohli přirovnat k dnešnímu postinternetovému umění nejen z hlediska estetických kvalit, ale především pro networkingový způsob tvorby s mnoha křížovými odkazy a pro „internetový“ prožitek, který její výstavy nabízejí.

Tereza Jindrová

Egon Tobiáš

Gould

Divadlo 21, Praha, premiéra 9. 10. 2014, psáno z reprízy 12. 11. 2014

Egon Tobiáš se ve své komedii Gould, pojmenované podle hlavního hrdiny – poněkud excentrického abstraktního malíře –, velmi volně inspiroval románem Kopytem do hlavy irského spisovatele Joyce Caryho. Hra přejala pouze základní příběhovou kostru – hrdina si nerozumí s otcem, bojuje s úspěšnějším uměleckým rivalem, potkává první a druhou ženu… Zatímco Caryho předloha zachycuje proměňující se společenskou situaci třicátých let i duševní pochody sporného umělce, v inscenaci, režírované Jiřím Ondrou, se podobného kontextu nebo hloubky nedočkáme. Sledujeme hodinu a půl trvající frašku rozdrobenou do jednotlivých výstupů, která si původně možná chtěla vzít na paškál nešvary moderního umění, bohužel ho ale redukovala na zcela stereotypní představu – asi takovou, jakou o něm má náhodný kolemjdoucí, který si po sváteční návštěvě Národní galerie říká, že „tohle by zvládnul taky“. Přitom aluzemi, které by nejspíš nepochopil, se hra jen hemží: jsou tu mondrianovské čtyřúhelníky na šatech, Kleinovo „malování modelkou“, scéně dominuje Duchampův stojan, tentokrát skutečně ověšený láhvemi… Schopnost vidět věci jinak je nám předkládána jako mimoňství, které je hodno pobavení, abstraktní je prezentováno jako formalistní nebo bezobsažné. Jenže sama inscenace je tím, co kritizuje: povrchní, byť celkem zábavnou hříčkou. Největším emocionálním zážitkem nakonec zůstane strach, abychom do víru svého vlastního excentrického života neodcházeli ošplíchnuti obarveným jogurtem, jenž na scéně zastupuje olejové barvy.

Martin Zajíček