Nahnutý člověk

1.

Zdravotnické centrum, Cadillac, Gironde.

Pavilon Charcot. Říjen 1996.

Je to alkohol. Jsem tu, abych si odvykl, abych se znovu stal člověkem vody a čaje. Vyhlížím příští dny s klidem, z dálky, ale pozorně. Musím v sobě někoho zabít, i když netuším, jak se toho chopit. Nejdůležitější je tady neztratit nit. Navázat ji na to, co jsme, na to, co jsem, u psaní.

2.

Ztenčit se.

Zeštíhlit text na nejtenčí míru.

Každé slovo teď označuje dům i obyvatele, setkání i nápravu.

Dům, obyvatel.

Vím jenom, že existují.

Jenom to.

Nejdřív.

3.

Odvykání spočívá v tom, že mi dávají anxiolytika a vitamín B. A doporučují mi, abych pil hodně vody. Navíc musím zůstávat v pyžamu a příliš se nevzdalovat od pavilonu. Prozatím žádné návštěvy ani telefon. Ale to mě neobtěžuje. Je toho tolik, co dělat uvnitř.

4.

Mluvil jsem s psychiatrem, ale neřekli jsme si nic, co už bychom nevěděli. O trpícím, o ztrápeném. Žádné jinde.

5.

Tři hodiny ráno. Už nejde usnout, navzdory prášku na spaní. Noční lampička ozařuje pokoj. Ivan, můj soused, ten spí. Někdo prochází chodbou a vzdaluje se. Myslím na sen, který se mi právě zdál. Sen o dítěti ležícím na zádech, s kolem vedle sebe, je opřené o svah, na okraji venkovské silnice. Na druhé straně cosi vyvěrá, velmi čirá, zurčivá voda, plná koljušek. Za ním: řepné pole. A nad ním, vysoko, velmi vysoko, táhlé přeludy pruhované vlaštovkami a jiřičkami.

Tráva.

Voda.

Mraky.

Nic víc.

Zůstalo to takové, jak jsem to viděl. ­Netknuté a krásné.

Ale nejsem snad pořád v trávě, neposlouchám vodu s pohledem upřeným do mraků? A ať udělám nebo napíšu cokoliv, není v tom tento okamžik? Nebo není v tom už pouze on?

6.

Nikdy jsem nepsal pod vlivem alkoholu. Ale tady mám povinnost mluvit o alkoholu. S rizikem, že se k němu vrátím.

Žádné pojednání ani podobenství, to dělat neumím, tu práci přenechám abstinentům a čistému rozumu. Já se snažím, po svém a pros­těji, přimět člověka, který se ze mě stal, aby vešel do domu setkání a nápravy. Když ne úplně celý, alespoň ruce a tvář. Všechno se nevejde.

7.

Možná je nějaký střed

který se každé slovo snaží říct

který maže všechna proč

ale nechá vejít jejich okolí.

Tenhle dům je obydlený jen

chvíli

tím kdo ani nevešel

ani neodešel.

Ale kdo to tedy přišel?

8.

Každou hodinu nebo každý den zaznamenávám věci, které jistě nejsou vůbec důležité. Mimo pavilon.

Dnes Aurélie nakreslila kočku a strom.

Dnes jsem si dlouho povídal s mladou sestřičkou, stážistkou, která se zajímá o můj případ.

V poledne odnesla Raymonde v bufetu svůj tác.

Dnes se Denis necítil dobře, byl tak vynervovaný, že jsme nerozuměli, co říká.

A tak. Dnes je 24. října. Zahradníci v parku začali shrabávat listí.

9.

Ať jenom hodiny ubíhají.

Aby se kupily.

Abychom uchovali tázaní.

Zbavili je odpovědí.

10.

Je to tady samé pendlování drobných věcí. Všechno se svolává. Něčeho dosahujeme ne proto, abychom to překonali, ale abychom toho dosahovali pořád.

11.

Nevím, proč je tady René, ani co mu dávají. Neustále chodí po chodbách ode zdi ke dveřím.

Zastaví se jenom, když žádá o cigaretu nebo když se dívá na jednoho z nás.

Řekli mi, že dělal obecního úředníka v jedné malé vesnici tady v oblasti a že zamlada pásl krávy.

Nevylézá z pyžama a nikdy si nesedne. Klátivé ruce, unavená tvář, lesklé vlasy. Nutí ho, aby se oblékal a myl.

A takhle celé dny, němé, pravidelné, které někdy začínají ve 3 nebo 4 hodiny ráno. Žádný výraz, žádný úsměv.

Chodit, pořád. A nevzdálit se. Být ten, kdo je tady, kdo přichází a kdo se vrací, kdo odnikud nejde. Hubený a znavený. Jako by na něj všechno čekalo, bytosti i věci, aby ubíhaly. Až do smrti.

Z francouzského originálu L’Homme qui penche (Opales/Pleine Page, 1997) vybral a přeložil Petr Zavadil.