Jaroslav Balvín
Host a ryba
Novela bohemica 2013, 114 s.
Ve třetí knize navazuje Jaroslav Balvín na stylové experimenty, kterými překvapoval už čtenáře krátkých próz zveřejňovaných na blogu nebo v Polabských novinách. Jeho poslední román sestává takřka výlučně z přímé řeči dvou protagonistů, Pražáka Karla a Severočecha Milana. Tuhle nesourodou dvojici sledujeme během výprav, při nichž mladí muži hledají nejen uvolnění, které jim přináší alkohol, ale hlavně sexuální dobrodružství. Hrdinové jsou ve své touze po erotických zážitcích natolik bezprostřední, že ani mezi nimi nezůstane jen u odvážných řečí. Sdílený hédonismus snadno spojí dva muže, z nichž jeden neskrývá intelektuální ambice a zájem o politiku, zatímco druhý je posedlý takřka výhradně sexem – a chronicky neúspěšný při hledání možných partnerek. Specifická forma textu dává čtenáři možnost stát se téměř jedním z účastníků nekonečných dialogů v nočních litoměřických ulicích. O vytoužených vzrušujících okamžicích se logicky dozvídáme až zpětně, z jejich dodatečné verbální reflexe. Pro navození pocitu autentičnosti autor vynalézavě užívá nejen hovorový jazyk a slang, ale také četná opakování a neobratná vyjádření. Výsledek ovšem není vždy stejný, některé pasáže působí trochu chtěně. Formálně odvážnou črtou – ne románem – pokračuje autor ve svých pokusech o literárně hravé mapování každodennosti mužů své generace, tentokrát bez francouzských postmodernistů a záplavy literárních citací, o to však bezprostředněji.
Miroslav Tomek
Mari Jungstedtová
Umírající dandy
Přeložila Karolína Kloučková
Kniha Zlín 2013, 263 s.
„Na ostrově Gotland panuje zima.“ Vše je opuštěné a uzavřené. Městem Visby se procházejí pouze lidé, kteří musí: domorodci spěchající do tepla a vrah dokonávající svůj plán. Komisař Knutas, fanouškům Mari Jungstedtové jistě již známý, zatím nic netuše sedí ve své kanceláři. Tak začíná Umírající dandy, další z řady severských detektivek, které nepřekvapí ani neurazí. Snoubí v sobě záhadnou, téměř umělecky spáchanou vraždu s rozuzlením hodným Kriminálky Las Vegas. Krátké, rychle se střídající sekvence, nahlížení totožné scény z perspektivy různých postav i svižný děj, to vše jsou typické znaky kriminálních příběhů skandinávského typu. Nalezneme tu však navíc také jistou rozplizlost. Autorka patrně ve snaze nedopustit se autorské diskriminace věnuje poměrně velký prostor i nedůležitým postavám. Nejspíš by se nám podařilo sestavit i týdenní jídelníček všech charakterů knihy. Toto autorčino zvláštní pojetí „spravedlnosti“ neguje původní kompozici. K čemu je dobré, že jsou kapitoly svižně krátké, když se v nich neustále omílají osobní problémy epizodních postav? Zdá se, že jde o techniku, jíž se Jungstedtová neobratně pokouší natahovat děj. Z jiného úhlu pohledu je Umírající dandy příběh, v jehož jádru stojí stejnojmenný obraz. Proto může kniha zaujmout všechny čtenáře, kteří se nepovažují za milovníky detektivek. Tato „víceúčelovost“ je patrně jediným lákadlem Umírajícího dandyho.
Tereza Šnellerová
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy. Korespondence 1969–1989
Burian a Tichák 2013, 334 s.
Listy, dvouměsíčník pro kulturu a dialog, který v Římě roku 1971 založil politik a novinář Jiří Pelikán, v lednu slaví čtyřiačtyřicet let své existence. Jsou tak jediným původně exilovým periodikem, které přežilo až do dnešních dnů. Kniha Psáno z Říma, psáno ze Ženevy, již k vydání připravil publicista Dušan Havlíček, přináší výběr ze společné korespondence s Jiřím Pelikánem z let strávených ve švýcarském, respektive v italském exilu. Jedním z hlavních témat jsou právě Listy, dopisy ale zároveň mohou sloužit jako cenný vhled do života opozice, která se snažila udržet ideje Pražského jara. Nechybí ani ryze osobní rovina: oba muži se vyrovnávají s nelehkým postavením emigrantů, ať už po stránce finanční či politické, se stárnutím a skutečností, že zanechali své příbuzné a známé doma v Československu. Intenzivní komunikace mezi Pelikánem a Havlíčkem končí na podzim roku 1987 a obnovuje se až počátkem devadesátých let, kdy se Listy stěhují do Prahy. Korespondence by si zasloužila důkladnější zpracování poznámkového aparátu (třeba ve formě krátkých medailonků jako v knize Hovory v Lánech 1990), který se v současné podobě obvykle omezuje na doplňování jmen či příjmení zmiňovaných osob. Stejně tak by čtenář jistě uvítal vložení některých textů, jež jsou v dopisech diskutovány. I přes tyto technické výhrady se jedná o poutavou a podnětnou četbu.
Jan Gruber
Łukasz Grabuś
Formy śmiercionośne. Kilka strategii dramaturgicznych we współczesnej operze
Księgarnia Akademicka 2013, 294 s.
Polský teatrolog Łukasz Grabuś se ve své knize Formy śmiercionośne (Smrtonosné formy) věnuje problematice dramaturgie v současné opeře. Dopouští se však zásadní chyby, označuje-li díla trojice analyzovaných tvůrců nálepkou opera, neboť se jedná o tři klíčové představitele „hudebního divadla“, tedy formy, která se opernímu umění vzdaluje tím, že jak libreto, tak i kompozice vznikají mnohdy improvizovaně přímo během zkoušek na scéně a často se radikálně proměňují. Rovněž se hudební divadlo snaží distancovat od institucionální operní mašinerie. Přesto jsou analýzy děl režírujících skladatelů Georgese Aperghise, Heinera Goebbelse a Salvatora Sciarrina a jejich osobité dramaturgie, která neuznává – na rozdíl od opery – dominanci hudby nad celým tvarem inscenace. Grabuś zde pracuje s adornovskou koncepcí takzvané negativní dramaturgie, která ukazuje švy děl, pracuje s nedořečeností, chaotickými strukturami a rozvrací hierarchické uspořádání jednotlivých složek divadelního díla. Tato neexplikativní strategie, odmítající pokus o scelující a interpretativní režijní gesto, přiznává hudbě jiný charakter, než je tomu v mnohých operách, kde má hudba funkci ilustrativní. Pohled na dramaturgii jako strategické odmítnutí jednolité struktury (a tedy i snadné recepce) je v současném divadle více než důležitý.
Lukáš Jiřička
Špinavý trik
American Hustle
Režie David O. Russel, USA, 2013, 129 min.
Premiéra v ČR 23. 1. 2014
Komediální drama Davida O. Russela Špinavý trik o dvojici podvodníků, kteří jsou donuceni spolupracovat s agentem FBI na usvědčení skupiny politiků a mafiánů, dominovalo letošním Zlatým glóbům a sklidilo velmi pozitivní ohlasy u americké kritiky. Znovu se tak potvrdila současná ochota podlehnout smířlivě a s nadhledem podaným jednoduchým pravdám, pokud se prezentují způsobem, jako by šlo o důmyslné a zásadní myšlenky. Špinavému triku se daří inscenovat rafinovanou a podnětnou zápletku asi stejně tak dobře, jako se mu vede evokovat sedmdesátá léta – takže opravdu jen velmi povrchně. Sedmdesátky ožívají především v hudbě, kostýmech a účesech herců a komplexnost narace spočívá jen v tom, že děj je vyprávěn z hlediska několika postav a občas je narušována časová posloupnost událostí. O nějakých „přesazích“ se nedá hovořit – snímek je až výjimečným způsobem prvoplánový a polopatický. Prostá pravda, kterou se snaží ilustrovat, totiž že svět není černobílý a lidi nelze jednoduše dělit na dobré a špatné, je nejen vetkávána do jednotlivých situací, ale navíc je i několikrát přímo vložena postavám do úst. Za výjimečné nelze označit ani herecké výkony. O Christianu Baleovi lze říct nanejvýš to, že docela věrně napodobuje herectví Roberta De Nira, a Jennifer Lawrenceová nepředvedla nic jiného, než že umí kromě mladé bojovnice z Hunger Games zahrát i stereotypní „protivnou manželku“.
Antonín Tesař
Denise Mina
Konec vosí sezóny
CD, Panteon 2013
V českých zemích se začíná rozmáhat sympatický zvyk: spolu s knihou vychází i její zvuková verze. To je i případ Konce vosí sezóny. V záplavě severských detektivek je čtenář rád za každou, která pochází odjinud, jakkoliv se od nich kniha skotské autorky zas tolik neliší. Mina se zaměřuje především na postavy vyšetřovatelů a pachatelů, o zločin jde až v druhé řadě – pachatele ostatně známe hned od začátku. V jedné linii sledujeme vyšetřovatelku Alex Morrowovou, která se postupně dostává na správnou stopu. Vražda byla ale spáchána spíš omylem a i v samotném vyšetřování hraje výraznou roli náhoda. Zajímavější než vyšetřovací postupy těhotné komisařky, jež se kvůli případu vrací do rodného kraje, je linka sledující vraha, s nímž postupně začínáme trochu soucítit pro jeho vlastně ne úplně sobecké představy o ochraně vlastní rodiny. Na detektivku je tu až příliš balastu, který nemá ani sociálně kritický přesah jako u Stiega Larssona, ani se nevyznačuje tak dokonalou prostotou jako některé motivy ve filmu Fargo bratří Coenů, v němž rovněž figuruje těhotná policistka. Plno motivů působí nedotaženě a samotná Morrowová je podobně nudná jako Joona Lina u Larse Keplera. Audioknihu se stopáží přes patnáct hodin čte Jaromír Meduna. Navzdory profesionálnímu nasazení jeho hlasu chybí ona enigmatičnost, jíž dosáhli třeba Martin Stránský při čtení Larssona nebo Pavel Rímský v adaptaci Keplera. O to rychleji vám tahle „nejlepší britská detektivka roku 2012“ zmizí z hlavy.
Jiří G. Růžička
Negra Branca
N B
LP, Ono Tesla 2014
Negra Branca je sólový projekt Marlene Ribeiro z manchesterských Gnod, skupiny, která nedávno vyměnila krautrockový jamming za elektronické hračky. Její debut s názvem N B minulý rok nezaznamenal větší zájem posluchačů, což bylo dáno z velké části jeho kazetovým formátem. Začátkem letošního roku se toto skvělé album dočkalo vinylové reedice a k původním dvěma dlouhým trackům přibyly hned tři další. Deska je prvním plodem spolupráce kazetového labelu Tesla Tapes a vydavatelství ONO, jež se zaměřuje na vinyly. Jedná se bezpochyby o krok správným směrem, protože deska si skutečně větší pozornost zaslouží. Pohybuje se ve vodách poměrně populární kombinace psychedelického popu a dubu, kterou reprezentují například dnes již celosvětově známá jména Hype Williams a FKA Twigs. Negra Branca má rozhodně mnohem blíže k duu Hype Williams; její nahrávka není tak přímočaře popová jako tvorba zpěvačky Tahliah Barnett neboli FKA Twig, která trochu připomíná Lanu Del Rey, minimálně svými ambicemi. Negra Branca si zachovává chladný odstup od posluchače, trpělivě buduje křehké kompozice a natahuje je až do zcela nehitové délky okolo devíti minut. Nejlepším příkladem tohoto postupu a zároveň nejvýraznější skladbou alba je Those 27, v níž se do neměnného rytmu postupně vplétají různé elektronické zvuky a společně s vrstvícím se vokálem pomáhají skladbu vyváženě gradovat.
Ondřej Bělíček
Mapa. Migracje artystyczne a zimna wojna
Zachęta – Narodowa Galeria Sztuki, Varšava, 30. 11. 2013 – 9. 2. 2014
Mladá polská kurátorka Joanna Kordjak-Piotrowska ve svém ambiciózním projektu doslova mapuje cesty polských umělců po celém světě během první fáze studené války. Snaží se zachytit, jak tyto pobyty v zahraničí ovlivnily polskou uměleckou scénu i jak se v nich odrážela samotná geopolitická situace. Rovněž tu vyvstávají kontury kulturní politiky polského státu, který tyto cesty často hojně subvencoval. Přestože byly polské hranice ve stalinistických dobách uzavřeny, polští umělci na Západ jezdit mohli – mnozí tam studovali či vystavovali. Podnikali také výzkumné cesty do Afriky, Číny nebo Vietnamu. Výstava je v podstatě sofistikovaně nainstalovaným archivem uměleckých děl a nejrůznějších historických dokumentů. Začíná rokem 1947, kdy se k moci dostávají komunisté, a končí o dvanáct let později „expanzí polského modernismu na Západ“. Nejpohodlnější by asi bylo tvrdit, že významní avantgardní umělci s komunisty nespolupracovali. Nebo že umělci, které komunistický režim podporoval, byli hloupí a morálně zkažení. Ani jedno ale není pravda. Dodnes vážení a vlivní vizuální tvůrci tehdy „kolaborovali“ s vládnoucí elitou na poli kulturní diplomacie a výměny. A to bez velkých ústupků, ať už se měly týkat obsahu a formy umělecké tvorby či politických názorů. Poláci se (na rozdíl od nás) nebojí otevírat nejednoznačná témata související s traumatickými obdobími vlastních dějin.
Tereza Stejskalová