minirecenze

Petra Strá

Volavka

Host 2013, 100 s.

Volavkou, prvotinou Petry Stré, se po pětileté odmlce vrací brněnská Edice poezie Host. Autorka útlé knížky je na záložce označena jako „surrealistická básnířka“ a oproštěnost od formálních pravidel básnictví ji skutečně přibližuje obecněji chápané avantgardě. Jakkoli jde v první řadě o lyriku (pravidelně se například objevují čísla připomínající haiku), v půdorysu se ukrývá fragmentární příběh. V rurálních a přírodních scénách vyvstává tematika milostná až erotická: motivy těla, šatů a nahoty (zřejmá je paralela se Šiktancovým Českým orlojem). Milostná poloha je však dána i samotnou konstrukcí básnického světa. Ten je budován jako krasohled, jehož středem je oslovovaná „ona“, v níž se celý svět sbíhá. Zcela zásadní je u Stré práce s jazykem: míšení onomatopoie a kakofonie a především jazykový experiment, na první pohled připomínající tradici konkrétní (fónické) poezie. Tento experiment ovšem funguje spíš jako odkrývání dávných, daných možností jazykového systému než jeho narušování. Paralelismy všech jazykových rovin (slabičné, slovní, větné) odkrývají místa, kde se láme konvenční smysl. Není to případ asociativní logiky surrealismu. Logika, kterou fikční svět a zejména jazyk Volavky sleduje, i užité figury evokují folklorní kořeny, zaříkávání, jazykovou magii. A právě v tomto prokřížení avantgardy, magie a milostné poezie leží význam a jedinečnost Stré suverénního, vyzrálého básnického gesta.

Pavel Šidák

Joël Dicker

Pravda o případu Harryho Queberta

Přeložila Michala Marková

Argo 2013, 584 s.

Pravda o případu Harryho Queberta se tváří jako detektivka pro lidi, kteří detektivky obvykle nečtou – navnadit je má elegantní metalický přebal s popiskem informujícím, že kniha byla ověnčena francouzskou Velkou cenou za román a „studentským“ Goncourtem des Lycéens. Zručná expozice, paralelně rozehrávající napínavý příběh odkrývání dávné vraždy i skrytější linii, jež vypráví o zrodu literáta a překonávání spisovatelského bloku, slibuje vícevrstevnaté počtení. Nadějný mladý spisovatel Marcus Goldman, nedávná literární senzace, jehož novinku již všichni netrpělivě vyhlížejí, přijíždí do městečka Aurora očistit jméno svého mentora, věhlasného klasika Harryho Queberta. Je zde, aby odhalil pravdu o vraždě mladé dívky, kterou právě Quebert před lety možná spáchal. Dickerova kniha se čte jedním dechem. Odkrývání zasutých vrstev minulosti, především pak okolností zakázaného vztahu mezi tehdy mladým Harrym a jeho nezletilou budoucí obětí, zpočátku zaujme, s postupem času se ale notně okouká. Románu, v jehož druhé polovině se už jen únavně vrší další možné motivace a noví podezřelí, dochází dech dlouho před koncem. Nakonec se zdá, že Pravdě o případu Harryho Queberta především chyběl odvážný nakladatelský editor, který by tonoucího autora vytáhl z bahnité tůňky neinvenční repetice, v níž kvůli neuměřené rozmáchlosti uvízl.

Pavel Kořínek

John Lukacs

Churchill – vizionář, státník, historik

Přeložila Olga Kovářová

Academia 2013, 193 s.

John Lukacs, jehož knihu vydalo jedenáct let po publikování anglického originálu nakladatelství Academia, se složitou osobností Winstona Churchilla zabývá po celý svůj život. V minulosti již uveřejnil několik prací o činech a osudech nejslavnějšího britského ministerského předsedy a zdá se, že jej od počátku chová v až nekritické úctě. Přesto začíná slovy: „V prvních letech 21. století dosahuje prestiž a pověst Winstona Churchilla vrcholu. Proč tomu tak je, neumím vysvětlit.“ Pokouší se nicméně nabídnout alespoň poněkud tautologická objasnění. Za prvé: Churchill „ční jako politický velikán“ nad všemi těmi průměrnými osobnostmi, které jsme od jeho smrti zažili. A za druhé: teprve s odstupem času lze vidět, do jaké míry se jeho jasnozřivé odhady naplňují. Shrnuto: „Byl mimořádnou osobností (…) a to, co udělal v roce 1940, nemohl udělat nikdo jiný.“ Churchill byl prostě největší z Britů, politik s rozhledem, jaký se jen tak nevidí. Lukacsova kniha je členěna do devíti kapitol, přičemž poslední z nich obsahuje sentimentální líčení Churchillova pohřbu. Ostatní separátně fungující studie se vztahují ke třem podobám ministerského předsedy, jak je vystihuje název díla: byl to vizionář, státník a historik. Část o historikovi, v níž autor představuje a rozebírá nejvýznamnější Churchillova díla, je zřejmě největším přínosem publikace. Lukacs samotný se však s kritickou historickou vědou patrně nepotkal.

Jan Gruber

Martin Janoška

Sopky a sopečné vrchy České republiky

Academia 2013, 415 s.

Krátce po reprezentativní publikaci Za sopkami po Čechách od vulkanologa Vladislava Rappricha (viz A2 č. 14/2012) vychází další průvodce po vyhaslých českých sopkách i po místech, která se sopečným utvářením krajiny úzce souvisí. Bedekr z Academie ale není tak odborný a spíše poslouží turistovi, který se chce dozvědět něco více o krajině, jíž prochází. Martin Janoška, jehož články o cestování můžeme znát z různých turistických časopisů i serverů, se v průvodci věnuje pouze dílčí kapitole z historie vulkanického utváření krajiny – vulkanismu třetihornímu a čtvrtohornímu. A to mimo jiné proto, že „probíhal v suchozemských podmínkách krajiny, která se do značné míry podobá již té naší současné“. Nejvíce místa je samozřejmě věnováno krásným kopcům severních Čech (především Českému středohoří a Lužickým horám) a Čechám západním (Doupovským horám), nejvýraznější vrchy ale leží na České tabuli a ve východních Čechách (Říp, Ronov, Vlhošť, Bezděz, Kozákov, Trosky, Kunětická hora). Jsou zde zastoupeny i Morava a Slezsko, ovšem pouhými osmi vrcholy. Přes množství odborných informací, k nimž jsou vždy u každého hesla uvedeny zdroje, se nejedná o suchopárné čtení, kromě geologie dojde i na zoologické a botanické pozoruhodnosti. Hesla jsou doprovozena pěknými fotografiemi a výhodou je i slovník vybraných pojmů. Pokud se vydáte na cestu za českými sopkami, společně s autorem našlapete více výškových metrů, než je potřeba ke zdolání Mount Everestu.

Jan Gebrt

Helena Albrechtová

Josef Svoboda – scénograf

Divadelní ústav 2013, 430 s.

Scénografie je jednou z nejméně reflektovaných a doceňovaných uměleckých disciplín. Může za to asi její nejednoznačná pozice. Kunsthistorici ji považují za součást divadla a nehodlají ji vnímat jako samostatně analyzovatelný obor, teatrologům zase obvykle chybějí analytické nástroje, s jejichž pomocí by mohli ke scénografii přistupovat jakožto k dynamické výtvarné formě. Scénografických monografií či aspoň studií se tak dočkala jen hrstka českých scénografů – například František Tröster, Libor Fára, Jaroslav Malina a konečně Josef Svoboda, který je patrně nejslavnějším českým scénografem ve světě a pracoval s nejvýznamnějšími českými režiséry své doby – Otomarem Krejčou, Václavem Kašlíkem, Alfrédem Radokem, Jaromírem Pleskotem či Miroslavem Macháčkem. Nová kniha Heleny Albrechtové velmi pečlivě a přehledně ukazuje jeho scénografický vývoj, ale i jeho invenci na poli divadelních, technologických a světelných inovací a architektury divadelních budov. Publikace je navíc doplněna DVD s kritickým a velmi zdařilým dokumentárním filmem Svobodova vnuka Jakuba Hejny. Snímek s názvem Divadlo Svoboda pojednává nejen o Svobodově kariéře, ale i o jeho společenském statusu a spolupráci s StB jako ústupku za možnost práce na Západě s lidmi formátu Petera Brooka či Luigiho Nona.

Lukáš Jiřička

Renée Fleming

Guilty Pleasures

CD, Decca Music 2013

Nové album americké sopranistky Renée Flemingové patří mezi nejlepší recitálové nahrávky uplynulého roku. Z celé nahrávky totiž čiší opravdová radost ze zpěvu a z hudby vůbec. Je to dáno i tím, jaké árie a písně si interpretka vybrala. Je to hudba jejího srdce, na níž může ukázat, co všechno její hlas umí (a není toho málo). Celek je velmi pestrou kolekcí skladatelů, stylů, jazyků, v nichž se zpívá, a také proměnlivých nálad. Nás potěší, že došlo i na dvě árie z českých oper – jsou to Za štíhlou gazelou z Dvořákovy Armidy a Vendulčina ukolébavka Hajej, můj andílku ze Smetanovy Hubičky. Čeština bohužel nezní ani zdaleka ideálně. Chvílemi připomíná dokonce němčinu! Nezbývá než tento nedostatek zpěvačce odpustit. U některých písní pak zalitujeme, že nemůžeme slyšet celé písňové cykly – ostatně sama pěvkyně se proto cítí poněkud „provinile“, jak naznačuje název alba. Naopak potěší, že na nahrávce najdeme i méně známé skladby, například náročnou árii Marie Antoinetty ze soudobé opery Johna Corigliana The Ghosts of Versailles nebo árii z Čajkovského opery Undina, kterou skladatel zničil a dochovalo se z ní jen pět částí, prakticky neznámých širšímu publiku. Úžasně je zazpívaný Květinový duet z Delibesovy Lakmé, kde hostuje mezzosopranistka Susan Grahamová. Pěvkyni doprovází Philharmonia Orchestra s dirigentem Sebastianem Lang­-Lessingem. A nutno říct, že ve čtyřiapadesáti zpívá pořád skvěle.

Milan Valden

Pojď jen blíž, uvidíš…

CD, Radioservis 2013

S obrázkem gramofonu na kliku a popiskem „Originální nahrávky humorných písniček a zvukových reklam z let 1927–1943“ na přebalu vyšel soubor všeho možného z rozhlasového archivu. Občas je to zábavné, občas pamětnicky sladkobolné, občas docela nablblé. Celkem tu ale najdeme pětadvacet záznamů, jejichž délka se pohybuje od dvou do pěti minut. Trochu to připomíná scénky z televizních seriálů dob normalizačních, jen tu vystupují herci a zpěváci předchozí generace. Současného posluchače může zaujmout třeba scénka nazvaná Sebevražedná, v níž vystupují ikony tehdejší zábavy: Ferenc Futurista, Jára Kohout a s nimi dnes méně známý Vojta Merten. Scénka je založena na tom, že se sejdou tři pánové, kteří kvůli světové hospodářské krizi přijdou o práci a chtějí spáchat sebevraždu. Což se jim na konci překvapivě podaří. Ve scénce Hockey Praha­-Kanada z roku 1933 zase vystupuje karikatura homosexuála, který na hokej vyrazil jen kvůli svému oblíbenému hráči Malečkovi. Zajímavá je tehdejší forma reklamy. Místo současných nekonečných komerčních bloků a product placementu si firmy rovnou nechávaly psát reklamní písně, které jim pak nazpívali ti nejlepší interpreti. Tady si můžeme poslechnout skladbu o kávě Hanačka, oslavu Bati („Baťa, to je príma švec“) nebo písničku o ztuženém rostlinném tuku Sana­-fox. Nahrávku ocení nejen dnes už nepočetní pamětníci, ale i ti, kteří se zajímají o vývoj populární kultury.

Jiří G. Růžička

Dědictví aneb Kurva se neříká

Režie Robert Sedláček, ČR, 2014, 106 min.

Premiéra v ČR 6. 2. 2014

Autenticita se vyjevuje v nejroztodivnějších podobách. Je­-li potřeba důkazu, že toto slůvko není všemocným zaklínadlem, podle něhož lze měřit kvalitu pravého umění, pokračování zkultovnělého buranského snímku Věry Chytilové v podání tvůrčího dua Robert Sedláček a Bolek Polívka se jeví jako zcela ideální příklad. Občas se autobiografické prvky s náznaky autoterapie mohou do díla vetřít poměrně nenápadně, a přesto s celkem nepěknými důsledky (jako v případě Čtyř sluncí Bohdana Slámy). V novém Dědictví naopak autobiografičnost do značné míry nereflektovaně zachvacuje skoro všechny složky – od scénáře přes profilaci postav až po herecké projevy – a mnohem spíše než nový příběh Bohúše Stejskala tak sledujeme sérii epizod ze života zestárlého, posmutnělého klauna Bolka. Ten přitom univerzum filmu vyplňuje tak dokonale, že pro zachycení společenských nálad či reflexi doby tu není ani špetka prostoru. Sedláček je tu, podobně jako ve svém dokumentárním portrétu Miloše Zemana, do značné míry spíše ve vleku charismatické a nerežírovatelné osobnosti „portrétovaného“. Polívka toho však může nabídnout ještě mnohem méně než tehdejší důchodce z Vysočiny. Nové Dědictví odráží život a duševní stavy komika za zenitem s podobnou autentičností jako jeden z dílů pořadu Ano, šéfe situaci na Bolkově ranči. Je v tom velký kus pravdy, ale dívat se na to moc nedá. Možná to po čase bude fascinující zpráva o životní etapě umělce. Její hodnota však asi bude především dokumentární.

Tomáš Stejskal