Málokteré tradiční umění se během poslední dekády proměnilo tak dramaticky jako opera. Nástup techniky, ať už jde o mikroporty, jevištní možnosti či přenosy v „high definition“ z opačných konců světa, umožnil nové vnímání této umělecké formy. Kritiku pak dovedl k úvahám o tom, jaké operní pojetí je autentické a co je návratem ještě renesančním a co spíše neoklasicistním. Operní scény si nakoupily titulkovací zařízení, která divákům významně usnadnila vnímání textu libreta – jde o posun srovnatelný se situací, kdy náboženská liturgie opustila latinu ve prospěch národních jazyků. Moderní operní domy dokonce nabízejí osobní titulkovací zařízení pro každého diváka, umožňující volit z několika světových jazyků. Vizualizace psaného textu přináší někdy, hlavně na festivalech, tragikomické potíže se synchronizací titulků, ale také zážitek lingvistický – třeba taková Libuše v Národním divadle, pokud ji sledujete z balkonu, srozumitelností zrovna neoplývá, a jeli někdo kompetentnější jazykově než hudebně, je komparace angličtiny s češtinou vítaným osvěžením při sledování děje. Návrat k textu moderního diváka dokáže zaskočit: co se dá říct pár slovy, je často zaumně rozvleklé a navíc umocněné příslovečnými dřepy na visuté hrazdě pěveckého umění.
Dávno pryč jsou tolstojovské polohy opery, vhodné k povečeření či k pracovním schůzkám. Pravda však je, že tuzemské premiérové publikum, v němž pochopitelně nechybějí sponzoři ani další VIP návštěvníci, by tímto tradičním pojetím, kdy se jen občas vyhlédne z lóže na novou zpěvačku, která se pak nejlépe do lóže i pozve, jistě nepohrdlo.
Díky videopřenosům nicméně dnes může i ten, kdo neměl dosud to štěstí navštívit operní domy v New Yorku, Londýně či Moskvě, sledovat od stolu podívanou z různých perspektiv – z orchestřiště, jeviště, parteru i balkonu. O přestávce může přihlížet výměně kulis či rozhovorům s protagonisty, což zpravidla diváka bezděčně upozorní na sportovní stránku uměleckého výkonu, a to zdaleka nejen po stránce fyzické. Tragická postava se s americkou otevřeností a sdílností prochechtá přestávkou a nakonec zamává do kamery dětem či příbuzným. Něco jako NHL či KHL, crème de la crème…
K newyorským zážitkům patří i obstarávání vstupenek. Denně je vyhrazeno k prodeji několik desítek lístků za více než přijatelnou cenu a vystát či vysedět frontu není nic tak strašného, protože anglosaský svět se svými „cue operating systems“ vyniká spořádaností a málokdo na vás zahlíží s podezřením, zda jej nechcete předběhnout či zda jste tak již neučinili. Naopak, proběhne tradiční „malý hovor“: odkud jste, zda už jste v opeře byli či co jste viděli. Občas někdo přinese kávu a sušenky nejen sobě, ale i nejbližším frontovým pobratimům – umíte si to v Česku představit? Když po představení člověk míří do metra s hlavou plnou hvězdných árií, připojí se saxofon pouličního umělce, který pozorně sleduje program Metropolitní opery a zahraje cokoli, od Mistrů pěvců norimberských až po Rusalku.
Právě posledně jmenovaná opera se v únoru rozezněla i tuzemskými kiny a rádiopřenosem také na Vltavě a zprostředkovala tak obrozenecké rozechvění. Šlo o nastudování opery v češtině s Renée Flemingovou v hlavní roli: „Ršekni mi, ršekni mi, kde je můj milý…“ Možná to ale i podtrhlo jungovsky archetypální jinakost světa Rusalčina a její neschopnost prosadit se ve světě lidském. Velký krok pro Rusalku, malý pro polského prince (Piotr Bezcała).
Sledoval jsem přenos v ostravském Domě kultury, pozdním palladiu socialistické výstavby padesátých let, a soustředil se na text, protože v prvním dějství, kdy běžela klimatizace, byl zvuk kvalitní asi jako při válečném vysílání Voskovce a Wericha na BBC. Chraplavé chrčení, jako kdybychom HD obraz sledovali za doprovodu staré gramodesky. Rej lesní havěti, když Ježibaba (Dolora Zajick) ve veristickomagických kulisách, ovlivněných snad filmovým Pánem prstenů, vařila Rusalce lektvar „lidskosti“, se spojoval s rejem sorelových reliéfů v přízemí kulturního domu. Zdeněk Nejedlý by měl jistě škodolibou radost, jak je divákovi v druhém a třetím dějství – již po vypnutí klimatizace – právě při Dvořákovi zatápěno… Kdyby se někdo z producentů Metropolitní opery přijel podívat, byl by asi překvapen.
Vstupenky do Metropolitní opery prý pokryjí sotva polovinu nákladů – čemuž lze ve světle loňského krachu druhé newyorské scény New York City Opera snadno věřit. Problémy se spojováním operních domů známe důvěrně, stejně tak potíže s hledáním názvů (Státní opera Národního divadla). Jen jméno Jaroslava Kvapila jsem v programu a titulcích, do nichž se dostal snad i design designu, hledal marně. Možná to s tím operním soustředěním na text nebude zas tak žhavé. A možná je Kvapil – vzhledem k tomu, že se mu neplatí „licence fees“ – autorem, který je americkému publiku ve vlastním slova smyslu volný…
Autor je nakladatel.