minirecenze

Michal Viewegh

Můj život po životě

Druhé město 2013, 152 s.

Nový Viewegh místy působí jako mladý autor, který cítí zoufalé odcizení od společnosti, v důsledku čehož propadá depresím a v zakouřené mansardě, během smlouvání o odklad splátky dlužného nájemného, sepisuje svůj bolestínský deníkový román. Spisovatel se psaní deníků nikdy nebránil. Po Báječných letech pod psa s Klausem, Báječném roce a Dalším báječném roce – a poté, co málem zemřel na následky srdeční příhody – nyní sepsal Můj život po životě. Pointa románu o povrchním spisovateli, který si až díky prasklé aortě uvědomí hodnotu života a prokoukne všudypřítomnou banalitu, by sama o sobě byla trapná. Viewegh ovšem nic neprokoukne – jiný, dokonce snad lepší nebo hodnotnější pohled na život odmítá. Neochvějně dál chválí svůj předchozí báječný život, kdy byl „opálený, svalnatý a sebevědomý“. Od všedních radostí, jako jsou dovolené, milenky, autorská čtení se zástupy fanoušků a večeře v dobrých restauracích s významnými přáteli, ho odděluje jen podlomené zdraví a částečná ztráta paměti. Viewegh nežebrá o soucit a jeho deník soucit ani nevzbuzuje. Dokud je autor aspoň trochu při životě, zůstane věrný vybranému konzumu na úrovni. Ve svém předchozím deníkovém románu Další rok neváhal Viewegh zaznamenat trable při výběru vína v rakouské restauraci a samozřejmě také to, jak vše elegantně vyřešil. Je jasné, že by se k těmto starostem rád vrátil. Sám si v tomto ohledu nic nenalhává. Zná se velmi dobře a svůj úděl nachází v „zhýčkanosti maloměšťáka“.

Pavel Šplíchal

Garth Ennis, Darick Robertson

Banda 2: Nakládačka

Přeložil Darek Šmíd

BB art 2013, 187 s.

Spisovatel Milan Kundera kdysi napsal, že „kýč je nepřítomnost hovna“. Pokud bychom jeho větu brali doslovně, můžeme konstatovat, že komiksová série Banda je dokonalé umění – a o jejím druhém svazku to platí zvláště. Lépe také pochopíme, proč nakladatelství Wildstorm, pobočka nakladatelského domu DC, přenechalo hvězdnou dvojici scenáristy Gartha Ennise a kreslíře Daricka Robertsona menšímu vydavatelství Dynamite. Zjistíme to hned v sedmém sešitu, který druhý soubor otevírá. V něm začíná příběh nazvaný Nakládačka, který dal souboru název. Vedle podružné detektivní zápletky se tu řeší homosexualita superhrdiny, který si zakládá právě na odlišné sexuální orientaci, ale také supersexualita jiného superhrdiny. A dojde tu i na lidské výkaly. To když Hughie, jeden ze stěžejních členů Bandy, musí během jakéhosi výslechu nutně na záchod. Když ho konečně najde, chybí mu oprávnění ke vstupu. Nechá tak superhrdinskou nadílku přímo přede dveřmi. Druhý příběh, který v knize najdete, se jmenuje Skvostná pětiletka, a jak název napovídá, odehrává se v bývalém východním bloku, dokonce v jeho srdci, Moskvě. Scenárista tu dál rozšiřuje paletu netradičních komiksových postav o bývalého velikána socialistické práce, známého pod jménem Párek lásky. Celkově ani jeden z příběhů čtenáře příliš neuchvátí dějem, ale mnohem spíš očekáváním, jakou podivnost ještě Ennis vymyslí. Zatím je docela při chuti.

Jiří G. Růžička

Jiří Hanuš, Radomír Vlček a kol.

Lenin

CDK 2013, 164 s.

Už z úvodního textu Jiřího Hanuše a Radomíra Vlčka, plného dokladů nepříliš hluboké znalosti tématu, je jasné, že skutečným smyslem sborníku s efektním podtitulem Kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin? je tak nanejvýš připsat si body za kolektivní monografii. Povrchní obeznámenost s danou tematikou je charakteristická pro většinu textů. Nejkřiklavější v tomto směru je ovšem příspěvek Kateřiny Hlouškové, který v podstatě resumuje jedinou knihu, Leninovu biografii od Roberta Service, a je na úrovni středoškolského referátu. Serviceovo jméno se ostatně jako pramen neobjevuje jen u tohoto textu. Srovnatelně frekventovaná jsou jména Martina Malii, Richarda Pipese či Orlanda Figese, tedy konzervativních anglosaských historiků, jejichž práce existují v českých překladech. Pokud autor své téma zná, což je například případ příspěvku Zbyňka Vydry o vztahu Lenina a krajní pravice, zase platí, že už ho dříve zpracoval lépe a obsáhleji, konkrétně ve své dva roky staré knize Život za cara. Dobrou hyperbolou celého sborníku je text Petra Horáka Kontinuita a diskontinuita dějin, jehož autor hned zkraje nonšalantně prohlásí, že nějaký Lenin nebo ruské dějiny ho vůbec nezajímají a nehodlá se jimi ani náznakem zabývat, což důsledně realizuje, a na následujících stránkách vede rozmařilou úvahu v liniích foucaultovsko­-ricoeurovských. Takový přístup by byl přinejmenším na pozdvižení obočí, kdyby celá kniha nebyla tak hloupá a/nebo zbytečná, že je to úplně jedno.

Matěj Metelec

Miroslav Veverka

Evoluce svým vlastním tvůrcem

Prostor 2013, 576 s.

„Naše současnost přináší stále silněji pociťovanou potřebu integrace přírodních a kulturních ekosystémů,“ říká autor obsáhlé publikace s výstižným podtitulem Od velkého třesku ke globální civilizaci. Organizujícím principem a východiskem výkladu takové rozsáhlé syntézy současného vědeckého poznání je hierarchická teorie evolučních vrstev, kterou autor aplikuje nejen na vývoj živých organismů, ale i celého vesmíru. Vrstvy na sebe navazují časově a logikou svého uspořádání: nižší je předpokladem vyšší, nicméně každá vrstva je specifická a není tou nižší determinována plně. Naopak díky emergenci vznikají ve vyšší vrstvě nové, neočekávané jevy, které ovlivňují dění ve vrstvě nižší. Evoluce a struktura každé vrstvy je popsána na základě nejaktuálnějších vědeckých poznatků a teorií, mezi jednotlivými vrstvami autor nachází překvapivé analogie a souvislosti. V tomto rámci pak podává přesvědčivý a poutavý výklad nejen například kvantové mechaniky či kosmologie, ale i genetiky a antropologie a nakonec také informační revoluce, vývoje sociálního světa, postmoderní doby, ekonomické krize a tak dále. Daří se mu tak naplnit hlavní cíl knihy – celostně uspořádat současné vědění a vnést do něho řád a širší smysl. Mimoto musí být příjemné vidět své jméno na takovém veledíle, zvláště jde­-li o první knihu, vydanou navíc na sklonku života! Objemná prvotina již pětaosmdesátiletého bývalého soudce je nesmírně originální, poutavá a svým vyzněním i nebývale optimistická. A pro jejího autora je jistě příjemné vidět své jméno na takovém veledíle, zvláště jde­-li o první knihu, vydanou navíc na sklonku života!

Michal Kotík

Dwellings

Don’t Say Nothing

MC, Trensmat 2013

Dwellings je sólový projekt Chrise Haslama, působícího v britské kapele Gnod. Na začátku minulého roku vyšel na labelu Trensmat vinyl, který byl výsledkem spolupráce Dwellings s jiným členem Gnod, jenž vystupuje sólově pod jménem Druss. Na stejné značce vyšlo také samostatné album Dwellings, nazvané Don’t Say Nothing. Zatímco předchozí společný počin, plný vzdálených ozvuků raveu, působí jako hypnotický trip po tanečním parketu, aktuální album nepřipouští žádný sentiment. Chladný příliv úderů z drum machine vplývá do ambientních ploch a nepatrně se vyvíjející stopy jednotlivých skladeb procházejí stopáží alba jako jedovaté mraky blížící se katastrofy. K bouři hluku a šumu by se dal přirovnat především úvodní jedenáctiminutový kousek Frame Speed. Nejenergičtější je track Drone Invasion. Frenetické perkusové smyčky, které se objevují ve všech skladbách alba, zde perfektně zapadají do zefektovaných basových úderů. Skladba Wave Propaganda je dost věrná svému názvu: převalují se v ní přes sebe synthové vlny a vytvářejí dojem rychlé jízdy po vibrující a bzučící elektronické síti. Pokud bych měl toto album k něčemu přirovnat, nejblíže by byly asi rané věci od Aphex Twina. Dwellings & Druss vystoupí naživo 12. března v pražském Café Neustadt na celovečerní hudební akci, kterou pořádá Baba Vanga.

Ondřej Bělíček

Památkáři

The Monuments Men

Režie George Clooney, USA, 2014, 112 min.

Premiéra v ČR 27. 2. 2014

George Clooney má za sebou coby režisér a spoluscenárista respektované tituly Dobrou noc a hodně štěstí a Den zrady. Jeho novinka Památkáři ovšem ve srovnání s nimi působí jako záchvěv autorské slaboduchosti. Příběh hrstky kunsthistoriků, kteří na konci války ze spárů nacistů a také neméně lačné Rudé armády vyrvali stovky uměleckých děl nedozírné hodnoty a zachránili tak kulturní dědictví západní civilizace, Clooney podal jako dvouhodinovou ostentativně patetickou ódu na americkou šlechetnost a srdnatost, podbarvenou dráždivě polopatickým soundtrackem. Ke smrtelně vážnému autorskému komentáři, který prolínají teatrálně přednášené a obsahově plytké dialogy, se přidává usilovná snaha o vizuální podmanivost, jíž je nakonec obětována i poslední špetka důvěryhodnosti. O tom, že film má být především krásný a velkolepý, svědčí nejen casting (Clooneymu sekundují Matt Damon, Bill Murray, John Goodman nebo Cate Blanchettová), ale především omračující stylizace. Skromnou večeři několika kněží v sakristii na konci války iluminují stovky hořících svící efektně rozsetých po interiéru kostela, dopis na rozloučenou heroicky umírajícího památkáře je pochopitelně zbrocen krví, o mravní zocelenosti hrdinů nesvědčí jen věrnost vlasti a svému poslání, ale také vzdálené manželce, již nedokáže zastínit ani neodolatelně šarmantní Cate Blanchettová. Po sebemenším náznaku smyslu pro humor a po soudnosti autora ani památky.

Kamila Dolotina

Kandidát

Režie Jonáš Karásek, SR, ČR, 2013, 106 min.

Premiéra v ČR 27. 2. 2014

Česko­-slovenský celovečerní debut Jonáše Karáska s názvem Kandidát se v našem i slovenském prostoru pokouší prosadit žánr politického thrilleru se satirickými prvky. Výsledek uvízl kdesi na půli cesty. Samozřejmě potěší už samotný fakt, že v současné záplavě bezduchých nostalgických retrofilmů anebo naopak zcela falešných „sond do éry kapitalismu“ vzniklo dílo, v němž jde možná o trochu zjednodušený, ale přece jen poctivý pohled na dravčí společensko­-politické dění. Snímek se navíc vyváženě zaměřuje na reálie obou součástí bývalé federace a poukazuje na mnoho analogií. Režisérovi se také celkem dovedně podařilo dodat atraktivní látce moderní, v našich krajích až nebývale kosmopolitní klišovitý švih, který koresponduje s ústředním motivem bezbřehé mediální manipulace, svévolně převracející a znásilňující základní lidské hodnoty. Leč šance vyrovnat se podobně zaměřeným snímkům od tvůrců formátu Costy Gavrase či Olivera Stonea byla zmarněna nedostatečnou dramaturgií a odbytým scénářem, v důsledku čehož se děj i přes svou gradaci často utápí sice v obratně natočených, ovšem obsahově prázdných, zbytečných scénách. Snímku také uškodilo nepříliš šťastné obsazení Marka Majeského do hlavní role padoucha Lamberta. Protagonista i přes patrnou snahu o „cool herectví“ na způsob DiCapriova Vlka z Wall Street totiž postrádá jakékoli charisma, čemuž ještě napomáhá naprosto otřesný český dabing.

Vladimír Tupáček

Jan Kotík

Bez názvu

Jiří Švestka Gallery, Praha, 5. 2. – 22. 3. 2014

Už počtvrté představuje pražská Galerie Jiří Švestka část díla z pozůstalosti Jana Kotíka, kterou spravuje. Tentokrát je termín záměrně souběžný s umělcovou retrospektivou, otevřenou loni v říjnu ve Veletržním paláci. Ať už bylo takové načasování věcí marketingu nebo promyšlené osvěty, možnost prohlédnout si osmdesát pět prací na papíře z let 1942 až 2002 je obohacující pro všechny. Výstava zdůrazňuje Kotíkův explorativní přístup k umění. V časové posloupnosti můžeme sledovat, jak se z grafika ovlivněného obsahovým kánonem Skupiny 42 postupně rozvíjí ve vizuálního výzkumníka. Nejlépe čitelná je tato tendence v konceptuálních experimentech ze sedmdesátých let. Poznávání světa vlastní tvorbou se uskutečňuje prostřednictvím kompozičních, tvarových, materiálových a výrazových pokusů. Součástí výstavy jsou i skici a záznamy myšlenkových postupů. V závěru tvorby Kotík dospěl až k totální tvarové redukci, která je i dnes pro řadu současných umělců tvůrčím východiskem. Z přehlídky je patrná značná umělcova vnitřní jistota, díky níž vůbec mohl tak rozsáhlou práci ve svém životě uskutečnit. Svou roli možná sehrálo i umělecké zázemí, které pro následné dvě generace vytvořil jeho otec Pravoslav Kotík.

Denisa Bytelová