minirecenze

Nela Astonová, Jakub Šofar

Onanie aneb mrzký hřích samohany

Dybbuk 2013, 280 s.

Již jména Nely Astonové a nakladatelství Dybbuk, spolu s výmluvnou kresbou na obálce, dostatečně signalizují publikaci, která se věnuje opomíjenému tabu a svou antologickou formou dokládá četnost a rozmanitost jeho výskytu v literatuře. Po knihách Hovno? či Prdel! vychází Onanie aneb mrzký hřích samohany, která tyto knihy předčí formální rafinovaností a výjimečnou slohovou zdatností. Onanie není klasickou antologií. „Máchovsky“ se v ní mísí zpěvy, totiž tematické ukázky z beletrie i odborné literatury, s hovory diplomanta pražské Filozofické fakulty a jeho dvou kumpánů. Ti mu svou moudrostí, načerpanou z mnohaletých hospodských disputací, pomáhají postihnout povahu svobody v literatuře formou, které by rozuměla i „Máňa Nováková z Dolních Ptákojedů“. Inspirováni románem Holky od uctívaného Nika Kelmana, který byl původně „pouhou“ diplomovou prací, vsázejí tři podivíni všechno na jedinou kartu, každý měsíc se scházejí v restauraci a probírají se stohy tematické literatury. Onanie je roztomile průhledná mystifikace, šíleně čtivý příběh s kultovními hláškami a nekomentovanými výpisky z literatury, jejichž záběr sahá od Erotické revue, Bohuslava Brouka až po výňatky z knih Haruki Murakamiho. Demonstruje tak fakt, že onanie rozhodně není tématem, kterému by se světová i české literatura záměrně vyhýbala.

Michael Alexa

Emmanuel Guibert, Joann Sfar

Profesorova dcera

Přeložil Richard Podaný

Meander 2013, 62 s.

Když může láska přenášet hory, proč by také nemohla spojit lidské osudy napříč několika tisíciletími? V komiksu známých francouzských tvůrců Emmanuela Guiberta (Alanova válka, Fotograf) a Joanna Sfara (Pascin, Klezmer, Donžon, Rabínův kocour) se tři tisíce let stará mumie faraona Imhotepa IV. zamiluje do dcery jednoho z nejznámějších britských egyptologů. Guibert hojně využívá akvarel, jímž zdařile evokuje deštivé londýnské ulice, zešeřelé doky nebo temné kobky. Stránky jsou často laděné v odstínu jedné barvy, nejčastěji v sépiové, tmavě modré nebo brčálově zelené. Postoj k látce příběhu už zkraje výstižně ilustruje sebeironická epizodní postava křupanského a značně nevychovaného kočího, který pochází – jak jinak – z Paříže. Zlomyslní Francouzi totiž v solidním a upjatém viktoriánském prostředí, v němž se úzkostlivě dbá na etiketu a dobré mravy, rozehráli komiksovou variaci francouzských crazy komedií. Během ní jsou usedlé kulisy Londýna druhé poloviny 19. století narušeny řáděním Imhotepova autoritativního otce, který je zvyklý na to, že si díky svému božství může dovolit vše. Probíhají tu divoké honičky a rvačky, hodně se padá, rozbíjejí se věci, omylem se vraždí lidi, unášejí se krásné dívky, a dokonce i samotné její veličenstvo královna Viktorie. A ušetřen nezůstane ani Buckinghamský palác. Suchý anglický humor v rychlých střizích protíná situační komika, děj má svižný spád, hodně vtipných zvratů a nakonec se dočkáme i pořádně kýčovitého happy endu.

Jan Gebrt

Peter Burke

Společnost a vědění II: Od Encyklopedie k Wikipedii

Přeložil Martin Pokorný

Karolinum 2013, 406 s.

„Otázka ‚Co je vědění?‘ má i politický aspekt. Kdo má pravomoc rozhodovat, co je vědění?“ ptá se v úvodu Peter Burke a kniha ve svých třech částech Vědomostní praktiky, Cena za pokrok a Sociální historie nabízí hned několik odpovědí. Možná i díky odhalení političnosti vědění se podobor „historie vědomostí“ v průběhu devadesátých let stal tak významnou částí zkoumání dějin lidstva. Druhý díl práce cambridgeského kulturního historika navazuje na předešlé úvahy rokem 1750 a dovádí výklad až do doby internetu. Burke sleduje proces kumulace vědomostí (třeba prostřednictvím biologických a antropologických expedic, dotazníků a nahrávek) a jejich usouvztažňování pomocí srovnání, tvorby vědeckých teorií či takzvaných velkých vyprávění. Pozoruje postupnou institucionalizaci muzeí, knihoven, univerzit nebo – a to je ve zkoumané době nové – laboratoří, jejichž podobu dnes považujeme za danou. Popisuje proces moderního šíření informací, při němž je „široká veřejnost“ rukojmím „strážců bran“ podobně, jako tomu bylo v minulosti. Mnohost informací, kterými jsme obklopeni, ještě nezaručuje demokratičnost zacházení s nimi. Nenechme se ale zmást. Autor nedekonstruuje myšlení jen z plezíru. Jeho nahlodávání má velmi pozitivní morální vyznění: „Mnohost vědění je stejně žádoucí jako mnohost mínění, neboť porozumění pramení z intelektuálního dialogu a dokonce i konfliktu.“

Marta Svobodová

Jakub Rákosník, Igor Tomeš a kol.

Sociální stát v Československu

Auditorium 2013, 416 s.

Autorský kolektiv sdružený kolem Jakuba Rákosníka a Igora Tomeše připravil skutečně rozsáhlou publikaci o podobách sociálního státu v Československu. Kniha s popisným podtitulem Právně­-institucionální vývoj v letech 1918–1992 je členěna do tří částí. První z nich představuje historický vývoj sociálního státu v Evropě, dějiny užívání tohoto pojmu a přináší definice klíčových termínů, jako je sociální politika či sociální stát. Ten autoři považují za materializovanou ideu sociální bezpečnosti, která je realizována soustavou na sebe navazujících dílčích sociálních politik. Druhá kapitola se věnuje vývoji a proměnám sociálního státu v Československu, přičemž vyprávění započíná hluboko před rokem 1918 – v době Josefa II. – a končí rozpadem společného státu na počátku devadesátých let. Čtenáři sledují, jak sociální stát roste, bobtná, proměňuje se nebo se ocitá v krizi. Zcela ovšem chybějí aktéři těchto proměn. Lidé, dělníci, odbory, strany, všichni ti, kteří utvářeli nový společenský řád. Toto budování autoři chápou poněkud zjednodušeně. Vykládají je takřka jako přirozenou reakci na postupující modernizaci. Přesto Tomeš s Rákosníkem sepsali knihu, která by neměla ujít pozornosti těch, kteří se o problematiku sociálního státu zajímají, a to především co se týká vývoje politik a právních úprav sociální bezpečnosti. Závěrečný oddíl knihy pak sleduje jednotlivé oblasti sociálních politik.

Jan Gruber

Ať žije svoboda

Viva la libertŕ

Režie Roberto Andň, Itálie, 2013, 91 min.

Premiéra v ČR 13. 3. 2014

Hlavním lákadlem italské komedie o politikovi, který zničehonic zmizí beze stopy a jeho strana se rozhodne jej dočasně nahradit jeho dvojčetem filosofem, je bezpochyby herec Toni Servillo v hlavní dvojroli. Hvězda filmů Paola Sorrentina i tady srší elegantním charismatem, vnucuje se ale otázka, zda tu povětšinou jen nevykrádá samu sebe. Jinak je na tomto bezkrevném komediodramatu sotva co vyzdvihovat. Snímek spadá mezi typický evropský mainstream: je plný povrchních krasodušných klišé a odehrává se ve virtuální realitě evropského přepychu, kde všichni obývají luxusní domy a živí se kreativními zaměstnáními. Navíc mu chybí nějaký zřetelnější konflikt nebo alespoň konfrontační téma. Hlavní dějová linie jako by povážlivým způsobem obhajovala (v reálu potenciálně dost nebezpečnou) platónskou myšlenku, že nejlepšími politiky jsou filosofové. Politikovo dvojče tu totiž představuje ten nejnaivnější stereotyp filosofa coby excentrického blázna, který na potkání rozdává prostopravdy o životě, světě a spravedlivě uspořádané společnosti. Z jeho veřejných projevů, jež ve filmu sledujeme, se pak zdá, že původního politika nahradil jen mnohem schopnější rétor, který dokáže vzletněji a emotivněji naprázdno žvanit. Ostatně stejně totálně bezobsažný, ale duchaplně a důležitě se tvářící je i celý snímek.

Antonín Tesař

Helm

Silencer

EP, Pan, Alter 2013

V Londýně usazený Luke Younger, vystupující pod hlavičkou Helm, se věnuje experimentům na poli noise a abstraktní hudby. Silencer už není jeho nejaktuálnější nahrávkou, neboť do jeho diskografie letos přibyla nová deska The Hollow Organ. Řeč bude ale právě o jeho „Tlumiči“, albu, jež se silně vymyká počinům, které v příslušných žánrech vycházejí. Většina současných one­-man projektů s laptopy a analogovými krabičkami chrlí nahrávky plné chaotických zvukových koláží, které obstojí naživo před publikem, ale málokdy na desce. Helm pojal svou nahrávku v opačném duchu: celé album tmelí silná kostra, která má blízko ke klasické „skladbě“. Úvodní a současně titulní track se skládá z repetitivní smyčky bicích, na kterou se pomalu nabaluje minimalistická hluková vrstva. Ta se jemně přetváří, až se změní v neprostupnou sonickou zeď, jež v závěru utlumí rytmickou linku. Druhá skladba na desce, Mirrored Palms, naproti tomu přináší temně ambientní plochu, za kterou se rýsuje dekadentní rytmus. Následující Bergamo pokračuje v nastolené náladě a vzdáleně připomíná vojenský marš. Poslední položka, The Haze, se vrací k postupům úvodního tracku: pozvolna a s využitím minima prostředků buduje zvukovou apokalypsu. Vynikající prací s rytmickými prvky a s citem pro každičký detail Helm vycizeloval desku k dokonalosti. Silencer se tím pádem stává velmi charismatickou nahrávkou, která i přes svou počáteční plachost a nepřístupnost náleží do řádu děl formativních.

Martin Šenkypl

J. Bernlef

Vyhasínání mozku Martina Kleina

CD, Radioservis 2013

Román holandského spisovatele J. Bernlefa Hersenschimmen (1984) byl u nás publikován ve dvou verzích. Jednou pod názvem Zatmění mozku, podruhé jako Vyhasínání mozku Martina Kleina. Kupodivu je autorkou překladu obou vydání Olga Krijtová. V loňském roce vyšel ve formátu MP3 v přednesu Jana Kačera. Role muže, který podléhá Alzheimerově nemoci, Kačerovi dokonale sedí. Dokáže dobře zdůraznit okamžiky radosti nad vydolováním jakékoliv drobnosti z paměti, stejně jako stavy deprese ve chvíli, kdy nikoho kolem sebe nepoznává a neví, kde je. Nemoc se postupně zhoršuje, paměť Martina Kleina vyhasíná, ale zároveň přináší nečekaně ostré obrazy z útlého mládí. Klein si během svého vyprávění vytváří jakési záchytné body, které ho mají utvrzovat v přesvědčení, že mu paměť ještě funguje. Jsou jimi zejména vzpomínky na život strávený s manželkou, kolegy ze zaměstnání či film podle románu Grahama Greena, který kdysi viděl. Tato strategie však postupně selhává a smysl se vytrácí. Zatímco se Kleinovým vědomím prohání minulost, zcela se rozplývá to, co se dělo před pár minutami. Vypravěč se najednou ocitá v nemocničním pokoji, i když je ve skutečnosti pořád doma, a potkává lidi, které nikdy předtím neviděl. Vycházka do dobře známých míst se mísí se zážitky z války. Kačer, který spíše hraje, než předčítá, zdařile balancuje mezi vzpomínkami na dětství a stařeckou senilitou. Dílo zprostředkovává silný zážitek rozkladu osobnosti a nemilosrdně připomíná, jak krutě může život člověka končit.

Jiří G. Růžička

Pussy Power Porno Project

Kavárna Liberál, Praha, 12. 3. 2014

Seskupení s explicitním, lascivním, ale také poetickým názvem Pussy Power Porno Project vystoupilo v potemnělém sklepě pražské kavárny Liberál. Audiovizuální program byl očekávatelně zasvěcen pornografickým snímkům a instruktážním filmům o erotice, sexu a partnerství. Improvizovaná performance pro pět analogových promítaček (obsluhovaných filmaři Jakubem Halouskem, Janem Daňhelem a Martinem Ježkem a hudebníky Martinem Klapperem a Michalem Brunclíkem) poodhalila taje jen těžko dostupných pornografických filmů z dob, kdy svět byl ještě zarostlý. Klíčovou součástí performance, během níž bylo stejně zajímavé sledovat projekci jako samotné účinkující, kteří promítají paralelně několik filmových stop, byla manipulace filmem až k mezím jeho naprosté destrukce (propálení). Vystupující zasahovali do obrazu za pomoci různých čoček a filtrů anebo překrýváním a vrstvením. Souhra na sobě zdánlivě nezávislých filmových operátorů a jejich práce s rytmem byly stejně vzrušující jako výsledný filmový obraz. Původní zvukové stopy filmu se přitom stávají materiálem zvukové koláže, blízké abstraktním hudebním krajinám Brunclíka a Klappera. Leckdo by mohl celé produkci vytknout převahu mužského elementu, ale bylo to pro prospěch věci, neboť jen alfa samci se nebojí propálit filmový pás namísto jeho ochrany před protržením.

Lukáš Jiřička